Chcete se mít jak v Rusku? Stačí, když neuděláte nic

23. 5. 2024 / Bohumil Kartous

čas čtení 18 minut
Vzpomínáte, jak Klaus posílal občanské organizace do lesa sbírat odpadky s tím, že politiku mají mít v rukou pouze volení politici? Orbán a Fico je tam podle ruského vzoru skutečně posílají. A roztleskávači bludů jim k tomu připravují pole. 

Existují určité nepřehlédnutelné charakteristiky a principy, které jsou dezinformacím vlastní. Mezi jejich klíčové prvky patří zejména snaha podkopat důvěru v demokracii a oslabení jejích základních funkcí. Občanská společnost, která je hlavním pilířem demokracie, se proto neustále setkává a bude i nadále čelit permanentním útokům dezinformačních kampaní.

Když se dezinformace mění v oficiální politickou realitu

Slovensko, září 2023, dva dny před parlamentními volbami. Na sociálních sítích se objevuje zvuková nahrávka, na které předseda strany Progresívne Slovensko Michal Šimečka hovoří s novinářkou slovenského Denníku N Monikou Tódovou. Oba hlasy v záznamu tvrdí, že strana má údajně zajištěnu manipulaci výsledků voleb. Nahrávka okamžitě obletí celý slovenský internet. Masivně ji sdílí zejména političtí příznivci slovenských populistů a populističtí politici samotní. Pokud by takový rozhovor politika s novinářkou skutečně proběhl, jednalo by se pochopitelně o debakl a oba aktéři by museli být obžalováni minimálně z pokusu o trestný čin. Nic takového se ale nestalo. Nahrávka byla tzv. deep fake, tedy technologicky vytvořený lživý informační obsah, jehož skutečná povaha se dá rozeznat jen obtížně. Stíhání by proto namísto Šimečky a Tódové měli čelit ti, kdo tento podvod spáchali. Dopad jejich jednání totiž pravděpodobně ovlivnil výsledky voleb. Původci této a podobných lží jsou si však vědomi své takřka zaručené beztrestnosti: dopátrat se jich je jen velmi obtížné, většinou zcela nemožné. Lidé, kteří následně tuto manipulativní lež šíří, nemohou být obviněni, ani kdyby tak činili záměrně. Navíc mohou vždy tvrdit, že uvěřili pravosti obsahu.
Píšu o tom hned z několika důvodů. Tím hlavním je kontext, v němž se celé toto dění odehrává a který se netýká pouze situace na Slovensku. Právě naopak. Z hlediska rámce dezinformací a s nimi úzce, symbioticky propojeného politického populismu vidíme, že podobná schémata se opakují v různých zemích střední Evropy, Česko nevyjímaje.
Podíváme-li se na rétoriku současného ministerského předsedy Slovenska, ryzího populistu Roberta Fica, můžeme v ní bez zvláštní námahy objevit řadu dezinformačních tezí (narativů). Fico se například vůbec netají svou adaptací propagandistické argumentace Kremlu ve vztahu k ruské agresi na Ukrajině. Tento postoj se promítl například v jeho nedávném úspěšném apelu za vynětí aktivního prokremelského agitátora, Jozefa Hambálka, ze sankčního seznamu EU. Opakovaně se rovněž snaží zrazovat západní spojence od pomoci Ukrajině. Podle Fica, nebo lépe řečeno jím sledované předlohy z Kremlu, válku na Ukrajině totiž způsobil Západ a Putin je démonizovaný.

Nevládní organizace jako „cizí nepřátelé“

Vedle toho si Fico osvojil i další teze z repertoáru běžných dezinformačních obsahů, včetně trvalé snahy o vytváření dojmu, že v zemi působí tzv. „politické neziskovky“. Jejich cílem je údajně prosazovat prostřednictvím ovlivňování politiků a médií cizí zájmy na úkor zájmů slovenské veřejnosti. Nejde o nijak originální narativ, podobný už dokázal oficializovat v maďarské politice tamní dlouholetý premiér Viktor Orbán, podle jehož návodu Robert Fico systematicky postupuje. Aby populistická vláda na Slovensku ukázala, jak moc je hrozba „politických neziskovek“ vážná, zahájila legislativní změny, podle kterých by každá taková organizace či jednotlivec mohli být odsouzeni jako „zahraniční agenti“. Způsob interpretace přitom může být vysoce arbitrární. Účelem této legislativní zbraně je totiž právě eliminace pro populisty nepohodlných aktivit v občanské společnosti. Důsledky podobných legislativních úprav vidíme v Rusku, podle jehož vzoru nejprve postupoval Orbán a nyní tak činí i Fico, který si perfektně osvojil Orbánovu dezinformační rétoriku. Slovenskou veřejnost se snaží přesvědčovat o tom, že prostřednictvím těchto neziskovek zemi ovládají dlouhé prsty devadesátníka George Sorose, který zákeřně ovlivňuje politické dění v zemi. Fico si tuto rétoriku osvojil už před lety a nyní v ní směle pokračuje. Co na tom, že jde o mnohokrát vyvrácené lži. Společnost ne vždy dbá na to, zda je tvrzení pravdivé či nikoliv. V sociální realitě jde zejména o to, nakolik se podaří určitou skupinu lidí přesvědčit o tom, že by měli tvrzení přijmout. A to se prostřednictvím digitálních nástrojů komunikace a tzv. komor ozvěn, echo chambers, daří velmi úspěšně právě skrze dezinformace a konspirace.
Problém se týká zejména tzv. lidskoprávních organizací, případně organizací, které se dotýkají politicky citlivých témat, jako je třeba historie. V uvedených zemích tak naráží na problémy například mezinárodně aktivní organizace Člověk v tísni. Na Slovensku pak po politických změnách třeba organizace Post Bellum, která se zabývá jednak sběrem svědectví pamětníků soudobé historie (druhé poloviny 20. století a období totality) a aktivně se zapojuje do sbírky pomoci válkou napadené Ukrajině.

Historické kořeny přesvědčení, že občanská společnost představuje hrozbu

Můžeme směle konstatovat, že snaha o prosazení obdobných politických postojů vůči vlivu „západních agentů“ údajně skrytých za neziskovými organizacemi se dá pozorovat i v Česku, kde se opakuje stejný vzorec jako na Slovensku nebo v Maďarsku. Společná snaha dezinformační scény a populistické části politické reprezentace v Česku nasedá na v novodobé demokratické historii zakořeněný narativ, jehož nejviditelnějším protagonistou byl a je někdejší český premiér a prezident Václav Klaus. Klaus prosazoval  postoj, jaký dnes vidíme v mnohem aktivnější a destruktivnější podobě u Orbána a Fica, dávno před vznikem digitální dezinformační scény. V Klausově případě šlo zejména o konstrukt, v němž se demokracie odehrává ve vztahu mezi voličem*kou a politickou stranou, která se účastní politické soutěže a na základě hlasu získává mandát k zastupování voliče*ky v politických rozhodnutích. Podle Klause v tomto vztahu není místo pro organizovaný občanský sektor, který tak dle jeho názoru interferuje bez mandátu. Názor, že občanský aktivismus je pro politická rozhodování nežádoucí, Klaus v české společenské diskusi prosazoval celá desetiletí. Vzpomínám na jeden z Klausových výroků, kdy zaznělo, že pokud bude nějaká nezisková organizace například čistit les, je to v pořádku, pokud však chce mluvit do politických témat, jedná se o nežádoucí vměšování do demokratického procesu. Není pro mě velkým překvapením, že takřka stejný výrok nedávno zopakoval slovenský premiér Fico.
Z pohledu skutečné demokracie je to pochopitelně demagogie. Ať už se jedná o téma lidských práv, životního prostředí, sociální či zdravotní péče, případně vzdělávání, hraje neziskový občanský sektor v rozvinutých demokraciích vždy důležitou roli v komunikaci veřejných zájmů a potřeb vůči politické reprezentaci. Oficiálně to deklaruje i vláda USA, svého druhu kolébka současné demokracie. Představa, že by to mohlo být naopak, je absurdní. Tam, kde se občanský sektor nemůže aktivně zapojovat do politické diskuse, funkční demokracie neexistuje. Podívejme se třeba na Rusko, jehož zájmy bývalý přední český politik Klaus v současnosti velmi otevřeně obhajuje. Nejde však o nic nového pod sluncem, dělal to už v roce 2014 po násilné okupaci Krymu Ruskem.

Volání po demokracii, chvála totalitarismu

Dalším důvodem, proč dezinformace útočí na demokratickou občanskou společnost, je samotná povaha dezinformací a jejich stabilní zacílení. Volání po demokracii a svobodě, nebo obviňování z totalitních praktik, jako je cenzura nebo jiné formy diskriminace, zaznívají v dezinformačních obsazích běžně. Zajímavé na nich ale je, že vždy obviňují demokraticky orientované instituce, organizace nebo osobnosti s prozápadní orientací. I Progresívne Slovensko, o kterém byla řeč na začátku tohoto článku, je tímto typem politické strany.
S čím se v dezinformačních obsazích nesetkáte, je skutečná podpora demokracie. Za celou více než šestiletou činnost občanské iniciativy Čeští elfové, která se zabývá mapováním dezinformací, není ve shromážděných nálezech jediný obsah, který by skutečně a důvěryhodně podporoval demokratické principy. Naopak, když dojde na konkrétní příklady, dezinformační narativy vyzdvihují ty, kdo demokracii zjevně potlačují, a to v některých případech zcela brutálně. Řeč je zejména o Rusku a jeho autokratickém vůdci Vladimíru Putinovi. Toho dezinformační narativy vykreslují buď hodnotově neutrálně jako schopného státníka a politika, který obratně hájí zájmy své země, nebo přímo jako přítele či spojence, s nímž je minimálně netaktické nemít dobré vztahy. Podobným způsobem dávají za příklad správné politické praxe maďarského premiéra Orbána, případně současného slovenského premiéra Fica.
Je důležité si uvědomit, že toto zacílení dezinformačních aktivit vyplývá už z jejich podstaty. Systematicky vytvářené a šířené dezinformační obsahy dlouhodobě vycházejí ze strany ruské agresivní snahy vést hybridní konflikt a jejich cílem je především prohloubit polarizaci v prostředí demokratické diskuse. Zneužíváním kontroverzních témat a vytvářením politických antagonismů vůči demokratickému pojetí u co největší části voličů dezinformace přispívají ke zvýšení politické poptávky, na kterou ochotně reagují populisté. Přestože se tento proces následně může emancipovat od přímého ruského vlivu, jeho zacílení trvá. Ze samotné podstaty je nemožné ho změnit, protože teze a narativy prodemokratického charakteru by ztrácely svou atraktivitu u těch voličů*ek, kteří*ré byli*y záměrně manipulováni*y do vědomě či nevědomě protidemokratických postojů. Jinými slovy, ať už se Rusko či jiní aktéři, třeba totalitní Čína, budou snažit více či méně, dezinformační a populistická symbióza si svůj protidemokratický a protiobčanský charakter zachová.

Předvídatelnost budoucích „překvapivých“ dezinformací

S tím se pojí i vysoká míra předvídatelnosti dezinformačních postojů vůči jednotlivým tématům. Dlouhodobě vedou dezinformace kulturní válku vůči lidskoprávní agendě, kterou vykreslují jako diskriminaci naruby a snahu o devastaci evropské, potažmo severoatlantické civilizace. Asi nemusíme široce vysvětlovat, proč tomu tak je. Rusko patří mezi země, které lidská práva aktivně potírá, a populistická politika v demokraciích ráda vytváří slaměné strašáky z menšin na pseudomorální úrovni (například označení „nepřizpůsobiví“ pro romskou menšinu v českém populistickém diskurzu). Narativy útočící na lidská práva se pojí zejména s imigrací, kdy imigranti jsou v dezinformačních obsazích démonizování jako nositelé kriminality, nemocí nebo zneužívání sociálního systému. Velmi podobným způsobem – tedy zákeřně a manipulativně – tematizují také etnické menšiny (v Česku zejména Romy) nebo třeba skupiny s odlišnou sexuální orientací.
Podobně – a zcela logicky – můžeme hovořit o neustálých útocích na Evropskou unii a evropskou integraci. EU je v českém dezinformačním prostředí zjevně největším a nejčastějším terčem dezinformačních útoků. Je spojována se vším, co dezinformace vykreslují jako zlé, ať už jde o imigraci, covid, negativní ekonomický vývoj, energetiku, zemědělství, školství atd. Pro vnější aktéry, zejména Rusko, je oslabování evropské integrace podmínkou k udržení omezené akceschopnosti právě v takových situacích, jako je válka na Ukrajině. Pro domácí dezinformační a populistické aktéry je zase EU snadný obětní beránek, který se nemůže účinně bránit, ať už je osočován a obviňován z čehokoliv. Totéž se v menší míře týká i NATO.
Při znalosti dezinformačních cílů, principů a strategie nepřekvapí ani to, jakým způsobem scéna pojímá témata spojená s klimatickou změnou a potřebou dekarbonizace. Tzv. Green Deal je v souladu s výše popsaným postojem vůči EU vykreslován dezinformátory jako snaha o poškození zemí s „rozvinutou energetikou“ (za takovou zemi je vydáváno pochopitelně i Česko). Narativy hovoří o vnucování technologicky zbytečných řešení tam, kde všechno perfektně funguje, a řešení vidí v bilaterální dohodě na nákupu fosilních paliv od Ruska. Nutno dodat, že v tomto ohledu se významně snaží o jakousi kultivovanější verzi téhož média Daniela Křetínského (mediální dům Czech News Center), jehož společnost Energetický a průmyslový holding vlastní řadu fosilních elektráren v Evropě. Příznačné je, že i v tomto případě může argumentace „odmítačů“ udržitelných řešení navazovat na klimaskeptické teze Václava Klause. Dalším oligarchicky vlastněným médiím pak často slouží jako laciný terč útoků, který přispívá k posilování populistických nálad, témata jako imigrace nebo EU. Tento trend je patrný zejména u mediálního domu Mafra, který donedávna vlastnil oligarcha a populista Andrej Babiš.

Plné nasazení deepafake

Dalším důvodem, proč jsem v úvodu zmínil falešnou dezinformační nahrávku z finále slovenské předvolební kampaně, je skutečnost, že technologický pokrok dává vytváření a šíření informačních manipulací nové a velmi účinné nástroje. Mění se také uživatelské chování, což vede k podstatným změnám v šíření dezinformací.
V roce 2018 vzniklo deep fake video s bývalým prezidentem USA Barackem Obamou. Tehdejší dostupnost technologií a nákladnost vytváření podobných obsahů bránily tomu, aby byly tyto manipulativní obsahy zneužívány k dezinformačním účelům masově. Jak to ale v technologickém světě bývá, technologie tažené poptávkou velmi rychle zlevňují. V současnosti jsou deep fake technologie široce dostupné a staly se součástí organizovaného digitálního zločinu. Možná jste sami zaznamenali videa s podvodnou nabídkou na investice, zneužívající tvář prezidenta Česka Petra Pavla a dalších známých lidí. Podobné kampaně proletěly v posledních měsících několika evropskými zeměmi, přičemž scénář je vždy stejný: známá tvář tvrdí, že je tu nová investiční nabídka, která je skvělá a bezpečná. Aranžmá deep fake videa působí jako část seriózního mediálního rozhovoru, ze kterých byl záznam vytvořený.
Nejde ale jen o finanční podvody. Poměrně zdařilým pokusem o deep fake je video, na němž český ministr vnitra Vít Rakušan cynicky hovoří o svých návštěvách krajů, kde se snaží otevřeně mluvit s občany. V deep faku ale tvrdí hlas a obraz českého ministra vnitra pravý opak. Musíme se připravit na to, že tento scénář se bude v různých podobách opakovat, a to zejména v průběhu předvolebních kampaní. Mezi možnými scénáři jsou čeští prodemokratičtí politici, kteří na utajených schůzkách falšují výsledky voleb, prodávají českou suverenitu EU, kují pikle se zlými neziskovkami, případně se dopouštějí závažné kriminální nebo amorální činnosti.
Problém s deep fake dezinformacemi nespočívá pouze v tom, že povahu daného obsahu nelze na první pohled jednoduše rozpoznat, ale v celkovém zvýšení chaosu a nejistoty, který možné zvýšení produkce deep fakes přinese. Následně je totiž možné skutečné nahrávky, které se nechtěně dostaly na veřejnost, prohlašovat za deep fake. Posílení informačního chaosu povede k prohloubení jevu, který můžeme v digitálním prostoru pozorovat už dnes: mnoho lidí se cíleně obklopí pouze takovými konstrukty, které vyhovují jejich vnímání světa. Jak říká sociální psycholog Jonathan Haidt ve své knize Morálka lidské mysli, internet je perfektní způsob, jak nakrmit svého vlastního morálního (v našem případě hodnotového) slona, tedy vnitřní intuici, která nás vede k přijímání postojů. Rozum v těchto případech slouží většinou k tomu, aby tyto postoje obhájil, nikoli aby je ověřil.

Co z toho vyplývá ?

Pro občanskou společnost i pro demokracii zejména to, že situace se v dohledné době nezmění. Účinná regulace informačního chaosu není na dohled a dezinformační praktiky budou sledovat stále stejné cíle. Demokracii a občanské společnosti proto nezbývá nic jiného, než aby mobilizovala vlastní zdroje, na nichž demokracie stojí: občanskou sílu, schopnost koncentrovat se na důležitá témata veřejného zájmu a tlak na politickou reprezentaci. Stejně tak je zásadní i posilování dostatečně pevného a co nejširšího bloku aktivních, hodnotově prodemokraticky orientovaných lidí, kterým není jedno naše společná budoucnost. Příklady Maďarska a Slovenska nechť’ poslouží jako odstrašující případ toho, kam až může občanská letargie dospět.

2
Vytisknout
4109

Diskuse

Obsah vydání | 24. 5. 2024