13. 9. 2024
Zatímco ve Washingtonu sílí výzvy, aby se Evropa postarala o svou vlastní obranu a bezpečnost, Brusel se v reakci na to třese strachem. Trvalý posun v tom, jak obě strany Atlantiku pohlížejí na své vzájemné postavení, by mohl EU vyvinout potřebný impuls, aby se stala méně závislou, schopnější a rovnocennějším spojencem Spojených států.
Možnost druhého Trumpova prezidentství (a Vanceova viceprezidentství) vyvolala u lídrů Evropské unie (EU) opět obavy o bezpečnost bloku. Je zřejmé, že debaty v letech 2016–2021 o naprostém spoléhání se na NATO a Spojené státy v obraně EU nedospěly k uspokojivému závěru.
V roce 2016 se výdaje NATO na obranu jako procento HDP poprvé za sedm let zvýšily. Sousedé Ruska Švédsko a Litva obnovili nebo prodloužily povinnou vojenskou službu. Revize Evropského obranného akčního plánu v Bruselu vynesla v Bruselu potřebu, aby Unie usilovala o "strategickou autonomii" a EU zvýšila své vojenské výdaje a odpovídajícím způsobem formalizovala svou strukturu vojenské spolupráce.
V letech 2018 až 2021 Brusel také inicioval Evropské obranné fondy, které EU umožňují kolektivně financovat svou ochranu a vyžadují, aby členské státy vyčlenily "minimálně 20 % svého obranného rozpočtu na vybavení a 2 % na technologický rozvoj", přičemž vyčlenil 90 milionů eur na financování obranného výzkumu na úrovni Unie - konkrétně v letech 2016 až 2020 a 13 miliard eur v letech 2021 až 2027 na průmyslovou obrannou politiku obecně.
Změny ve vojenské spolupráci mezi členskými státy zahrnovaly úsilí o koordinaci vojenských výdajů a identifikaci projektů společné bezpečnostní politiky. Taková ochota ke spolupráci, zvýšené výdaje a konkrétní plány na změnu ukazují na ochotu EU stát se něčím víc než jen "americkým psíkem na klíně" – alespoň prozatím.
Politické klima, v němž se EU pokusila posunout směrem k robustnější autonomní bezpečnostní strategii, by mohlo nabídnout určitý vhled do toho, proč tato strategie nezapustila kořeny. Období 2016–2021 přineslo nejpřímější a nejzávažnější hrozby pro bezpečnost EU od 2. světové války. Od anexe Krymu v roce 2014 je hrozivá moc Ruska stále zřetelnější, což se rozhodujícím způsobem projevilo v totální invazi na Ukrajinu v roce 2022. Pokračující charakterizace NATO prezidentem Trumpem jako "zastaralého" a neschopného splnit své výdajové cíle učinila změnu sedm desetiletí starého bezpečnostního uspořádání stále pravděpodobnější.
Vítězství prezidenta Bidena ve volbách v roce 2020 však bylo Bruselem nejen nadšeně přivítáno, ale také zatíženo očekáváním obnovy transatlantického přátelství. S lídrem, který by měl větší pochopení pro evropskou obranu, by se do čela Spojených států mohla EU obrátit svou pozornost kamkoli jinam, jen ne k zajištění vlastní bezpečnosti.
A to se stalo. V květnu a prosinci 2023 zahájila EU v Moldavsku civilní misi s cílem posílit bezpečnostní sektor země a schválila bezpečnostní a obrannou iniciativu na podporu západoafrických zemí v Guinejském zálivu. Pokud jde o obranu vlastních hranic, Brusel se vrátil ke svému známému mluvení pro mluvení. To zahrnovalo i Discours sur L'Europe francouzského prezidenta Macrona na univerzitě Sorbonna letos v dubnu, kdy ironicky připustil, že od jeho prvního projevu o geopoliticky silnější Evropě před sedmi lety a červnového setkání lídrů EU, kde se diskutovalo o kritických mezerách ve schopnostech a strategii a programu evropského obranného průmyslu, došlo k malému pokroku.
Brusel v roce 2022 schválil Strategický kompas, "ambiciózní akční plán pro posílení bezpečnostní a obranné politiky EU do roku 2030", a členské státy nadále zvyšují výdaje na obranu. Je však třeba uznat, že navzdory eurofilnějšímu americkému prezidentovi se hrozba hrozivého souseda jen zintenzivnila. I tak se zdálo, že když byla jedna hrozba pro její bezpečnost odvrácena, EU je připravena nechat aktivní úsilí o zvýšení svých obranných kapacit vychladnout.
Taková změna v pozornosti věnované obranným schopnostem naznačuje za prvé, že evropský bezpečnostní pokrok zůstává reakcí na hrozby pro bezpečnost EU. Za druhé, a to je důležitější, toto chování naznačuje, že to není nedostatek schopnosti rozpoznat a řešit oblasti, které potřebují zlepšení, nebo absence zdrojů, co bránilo starému kontinentu vyvinout významné prostředky sebeochrany. Místo toho je to ideologie spoléhání se na Spojené státy a NATO, pokud jde o bezpečnostní záruky, zakořeněná v lídrech EU, která brání Bruselu vyvinout významné prostředky sebeobrany. EU nepotřebuje další budíček, aby se začala starat o svou obranu. Potřebuje trvalou změnu myšlení, kterou si evidentně nemůže vynutit pouze jeden americký prezident.
EU v tom není sama. Washington by také měl zhodnotit své vnímání postavení Evropy a vlastní role v závislosti Evropy. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, zhruba ve stejnou dobu jako podpis zakládající smlouvy EU, která také definovala cíle pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, mohl Washington stáhnout aktivní zapojení do evropské bezpečnosti. Místo toho až do roku 2016 všechny administrativy znovu potvrzovaly svůj závazek poskytovat EU ochranu, někdy až do té míry, že odrazovaly od smysluplných investic do schopností, které by mohly zajistit bezpečnost EU nezávislejší na Spojených státech a NATO.
V roce 1996 prezident Bill Clinton v projevu o rozšíření NATO v Evropě prohlásil, že Amerika je "nepostradatelným národem světa", který občas "znamená rozdíl mezi válkou a mírem, mezi svobodou a útlakem, mezi nadějí a strachem". V roce 1998 Clintonova ministryně zahraničí Madeleine Albrightová "uvítala schopnějšího evropského partnera [...]", ale "iniciativa se musí vyhnout ... duplikování stávajících snah a vyhnout se diskriminaci nečlenských států EU." Těmito prohlášeními vláda odradila evropské lídry od významných akcí. Administrativa George W. Bushe sledovala podobnou linii: Akceptovat silnější evropské obranné kapacity, pokud nezastíní NATO nebo Spojené státy.
Americký vliv na kontinentu se snažil zachovat závislost EU na Spojených státech, čímž by se zabránilo tomu, aby se EU stala kompetentním soupeřem. V roce 2010 ministryně zahraničí Hillary Clintonová popsala evropskou bezpečnost jako "mnohem víc než strategický zájem" a "výraz našich hodnot", které "nemohou a nikdy by neměly být porušeny".
Po letech rozsáhlých slibů o ochraně Evropy, které se čas od času vrší a odrazují od budování bezpečnostních kapacit, se zdá méně překvapivé, že evropští lídři se potýkají s úkolem zvýšit schopnost Unie chránit se sama a méně se spoléhat na Spojené státy a NATO. Skutečný posun myšlení ve Washingtonu od touhy udržet Evropu v podřízenosti směrem ke skutečné podpoře Evropy se zvýšenými bezpečnostními schopnostmi, což by EU umožnilo stát se schopnějším a rovnoprávnějším spojencem, by mohl být tím, co EU potřebuje, aby si uvědomila, že je schopna zahájit proces spoléhání se více sama na sebe v oblasti obrany a bezpečnosti.
A mohl by to být dar i Washingtonu. 60 % amerických voličů souhlasí s tím, že EU je příliš závislá na americké vojenské podpoře, a 70 % dospělých se domnívá, že Spojené státy utrácejí příliš mnoho peněz na pomoc jiným zemím. Spojené státy jsou již zapleteny do mnoha konfliktů a čínský vojenský růst a aktivity stále více vyžadují odklon pozornosti od USA k Asii a Indo-Pacifiku.
Méně závislá Evropa usnadněná změnou amerického myšlení by mohla nejen reagovat na obavy voličů, ale také umožnit Washingtonu, aby byl selektivnější ve svém vojenském angažmá, a tudíž efektivnější v pomoci, kterou poskytuje. Břemeno Ukrajiny by mohlo být smysluplně sdíleno. Sebevědomější EU, která se dokáže postarat o svou vlastní bezpečnost, má v sobě výhody pro obě strany Atlantiku.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse