Opusťme již ten pokrytecký “zdravý rozum”
15. 2. 2025 / Pavel Veleman
Chviliščevskij chtěl zakřičet: “Nepustím!” Ale jazyk se mu nějak zapletl a řekl: “Nepuštím!” Chviliščevskij přihmouřil pravé oko a s důstojností vyšel ze sálu. Ale přesto se mu zdálo, že slyšel, jak se Zukkerman škodolibě zasmál.
(Daniil Charms, 1933, 1934)
Prožívám již delší čas takový návrat skoro o sto let nazpátek (pochopitelně určitá nadsázka). Teď jsem se pomyslně zřítil v čase někam do listopadu 1938 a zažívám to obrovské převlékání kabátů a kostýmů mnohdy těch největších budovatelů naší obnovené demokratické státnosti v roce 1918 nebo 1989. Ach, ta “Druhá republika”, kolik jsem toho o ní četl, jak moc (vlastně od dětství) o této době diskutoval se svým dědečkem, předválečným sociálním demokratem. A stejně nikdy jsem netušil jak odporná to musela být doba - až teď to zažívám tvrdě, osobně.
Najednou sleduji ten strašlivý obrat společnosti a vzpomínám vystoupení tehdejšího politika, který mlátí v parlamentu peněženkou o pultík, jako nabídku jediného smyslu života. Zdravý rozum nabízí tento cíl ubohého, čecháčkovskeho přežívání ve svých pidi kariérních životech, to urychlené stahování kalhot dávno před brodem, prostě uštknutí davovou nenávisti ke všemu převyšující šrajtofli.
Ačkoli většina z nás byla již formovaná v systému všeobecných lidských práv, jakési politické filosofie, která měla za primární premisu fakt, že základní lidská práva jedince je nutné hájit kdekoli a kdykoli - ten cynický odklon od základního kamene třeba při prohlášení tolik stále ikonické “Charty 77” - je až neuvěřitelný.
A tak se snažím stáhnout do myšlenkové ulity a soustředím se například v sociální práci jen na udržení svých profesionálních etických norem směrem ke klientům. Pochopitelně to má opět své velké konflikty. Nejde však jinak, než důrazné upozornění nejen svých kolegů a kolegyň, ale i směrem k politického vedení municipalit o děsivém stavu mé každodenní práce bez potřebných nástrojů. A také zprávu o zoufalství mého oboru, který je “naneštěstí” spojen s etickou stránkou takřka v každém svém úkonu.
Stále dokola vysvětluji pro ně tak nepochopitelné chování skokově narůstajících frontových vojáků přežití. Ano, těch všech nájemníků platících 25 000 tisíc za byt, vydělávajících 21 000 tisíc a zcela závislých v dlouhodobém ponížení každý měsíc. To stálé čekání na zaslání tolik potřebné žebračenky k fyzickému přežití sebe a své rodiny.
Ten životní stres, strach z budoucnosti, strach z otevření poštovní schránky, strach ze školy, kam dochází sociálně frustrované dítě, strach z rozpadajícího se vztahu kvůli nedostatku peněz, strach ze závislostí, bez které nejde přežít. Každý konec měsíce to samé - hádky kvůli nedostatku peněz, pořád a pořád…Prostě život k nežití.
A není žádná možnost v takto nastaveném systému, aby šlo to podstatné (důstojný plat k přežití a dostupné bydlení) změnit individuálně svojí vůlí. A když už tak jasný fakt nevidíme ani my, profesionální sociální pracovníci, kdo jiný je má hájit? Ty mé klientky a klienty skutečně každým rokem stále více fyzicky a psychicky bolí každý nový den - do kterého se vlastně většina z nich mnohdy nechce probudit.
A to už vůbec nemluvím o tom, jak žijí novodobí muselmani ulice ( pardon, lidé bez domova), kterých cestou nejen po Praze spatříte desítky během několika minut. Otevřené rány na nohou a v očích výraz takového zoufalství a bídy, že nesneseme delší pohled do těchto tváří.
Proč nám na hodinách filosofie doporučovali číst Martina Bubera? Křehkost tváře jako zrcadlo sebe sama? Pamatujete? Ale kdepak, řídíme se přece tím naším věčným zdravým rozumem. Vždyť si za to mohou oni sami - slyším stále častěji od lidí svého oboru.
A přitom se dnes a denně stále přednáší na školách a katedrách to, co se snažím (pochopitelně velmi nedokonale) aplikovat na úřadě. Jenže v praxI stále více panuje rigidní, konzervativní přístup, který je postaven na zásluhovosti a tzv léčbě pomocí prekarizované práce. Nikdo z panstva sice za tyto drobné nežije ani týden, leč nabízet to lidem jako mzdu za měsíc nám přijde naprosto normální. A ještě tomu říkáme sociální Zdravý rozum nám v tom pomůže
Zapněte si třeba několik minut sociálního výboru PS a po výstupech politiků, kteří jsou na svoji nevědomost ještě pyšní - mají přece zdravý rozum. A tak dokolečka, dokola vypráví ten svůj lidový, neodborný, vrchnostenský a zcela subjektivní postoj, který vychází z předsudků a nějaké chvilkové osobní zkušenosti v bývalé úloze záchranáře, zdravotní sestry nebo vyprávěnek své rodiny a známých.
A tito s dovolením tety a strýcové, jak jim vždy říkala má skvělá (bohužel již zesnulá) vedoucí paní Blanka, naprosto spokojeně pošlou možná statisíce svých spoluobčanů do ještě větší chudoby, ponížení a předčasného ( dobrovolného i nedobrovolného) ukončení života. Je opravdu moc zle a dopady na cílovou skupinu, se kterou například já pracuji ( Housing First - zabydlování) bude po zavedení tzv. superdávky totálně likvidační.
Držme všichni při sobě, kteří se neřídí zdravým rozumem. Ten tolik narůstající počet zoufalých lidí v našich kancelářích a terénech - to je naše vlastní budoucnost….
A té opravdu neuteče skoro nikdo. Jsme další na řadě. Vy to opravdu nevidíte? Pakliže ne, odevzdejte diplomy!
Diskuse