Majerová a nebezpečná hra se slovy: Normalizace násilí v české politice

17. 6. 2025 / Fabiano Golgo

Dějiny moderní evropské politiky nám znovu a znovu připomínají, jak zdánlivě banální, skoro folklórní obraty mohou být předzvěstí násilí. Nejnovější epizoda z České republiky – kdy Zuzana Majerová, šéfka krajně pravicové Trikolóry a volební partnerka SPD, prohlásila, že vládní představitelé budou „Spolu pověšeni“ – je jen posledním příkladem tohoto hluboce znepokojivého skluzu v politické rétorice.

Majerová se nyní snaží svůj výrok bagatelizovat jako pouhou hříčku se slovy, odkaz na české přísloví o sdílené odpovědnosti. Ale kontext, načasování a platforma jejího vyjádření ukazují mnohem víc. Nešlo o větu pronesenou v žertu u piva v hospodě. Byl to veřejný post na sociálních sítích, cílený na premiéra Petra Fialu a ministra vnitra Víta Rakušana – muže, kteří jsou již delší dobu terčem slovních a politických útoků české krajní pravice.  Spolu pověšeni? Policie začala řešit výroky Majerové z Trikolory - Novinky

V 50. letech, během stalinských procesů, byla politická rétorika v Československu doslova nasáklá slovníkem zrady a trestu. Odsuzovat někoho za „velezradu“ nebo „nepřátelství vůči lidu“ nebyla jen prázdná slova – byla to předehra k zatčením, vykonstruovaným soudům a v některých případech i veřejným popravám. Rudolf Slánský a jeho spoluodsouzení o tom věděli své.

I během Sametové revoluce v roce 1989, kdy Češi a Slováci mírově svrhli totalitní režim, přetrvávala v paměti veřejnosti obava z násilného politického jazyka. Václav Havel a jeho okruh si dávali velký pozor, aby se vyhnuli jakékoli výbušné rétorice – dobře věděli, že ve střední Evropě slova málokdy zůstanou jen slovy.

Majerové obhájci budou tvrdit, že její výrok byl neškodným idiomem. Ale i tato strategie je součástí osvědčeného manuálu krajní pravice – nejen v Česku, ale po celé Evropě a světě. V Maďarsku vláda Viktora Orbána už dávno normalizovala jazyk o „národní zradě“ a „vnitřních nepřátelích“. V Polsku lídři PiS opakovaně označovali své odpůrce za „zrádce národa“. A Spojené státy pod Donaldem Trumpem nabídly globální učebnicový příklad postupné normalizace násilné politické rétoriky – která nakonec, jak víme, vyvrcholila 6. ledna 2021 útokem na Kapitol.

Co tyto příklady spojuje? Záměrné posouvání tzv. Overtonova okna (hranice toho, co je ještě považováno za přijatelné v veřejném diskurzu). Nejdřív přijdou vtípky a polovážné metafory. Pak přijdou mítinky se skandovanými hesly, která už s násilím přímo koketují. A pak přijde skutečnost: obtěžování, napadání, někdy i vraždy politických oponentů.

Česká republika, se svou nedávnou demokratickou historií a křehkým politickým konsensem, by měla být obzvlášť obezřetná. Ještě před pár lety bylo nemyslitelné, aby politici SPD a Trikolóry veřejně označovali své protivníky za „zrádce“ a „nepřátele národa“. Dnes už to není výjimka.

Historie nabízí další tvrdé varování: společnost opakovaně podceňovala sílu slov. Ve  výmarském Německu se mnozí smáli raným projevům Adolfa Hitlera ve 20. letech. V Jugoslávii koncem 80. let západní diplomaté považovali nacionalistické projevy Slobodana Miloševiće za pouhou populistickou rétoriku. Dokonce i během Pražského jara 1968 sovětští vůdci označovali reformní československou vládu za „kontrarevolucionáře“ – což se nakonec stalo záminkou pro tanky v ulicích Prahy.

Vzorec je zřejmý: politickému násilí téměř vždy předchází normalizace násilného politického jazyka. Nejdřív přijdou slogany. Pak výhrůžky. A nakonec skuteční lidé trpí.

Pozitivním signálem je, že české úřady – včetně pražské policie – berou Majerové výrok s patřičnou vážností. Existuje precedent: odsouzení Jakuba Netíka za podobné výroky bylo potvrzeno Nejvyšším soudem České republiky. Nejde tu jen o právní formalitu – je to obrana demokratické společnosti před narušováním mírové politické soutěže.

Co Majerová svým výrokem skutečně odhaluje, je vědomá hra s dvojsmysly, typická pro komunikaci krajní pravice. Flirtují s hrozbami, ale když jsou konfrontováni, couvají do pozice popírání: „Byl to jen idiom“, „Špatně jste to pochopili“, „Byl to jen vtip“. Je to unavená a nebezpečná hra.

Česká republika stojí na křižovatce. Neformální používání násilnických metafor proti voleným představitelům není jen symptomem polarizované politiky; je to lakmusový papírek odolnosti české demokracie. Dějiny jsou plné těch, kteří říkali: „To jsou jen slova.“ Československo, ve všech svých politických inkarnacích, zažilo, jak se slova mohou proměnit ve skutky.