Bernie Sanders, jak se dalo čekat, je dlouhodobě hlasem, který křičí proti válečnému stroji a morální prázdnotě lhostejnosti. Vidí obrazy dětí s vyhublými končetinami a prázdnýma očima a pojmenovává krizi tak, jaká je: jako záměrné vyhladovění jednoho národa. Pro něj je to pokračování celoživotního boje – důraz na to, že americké jmění by nemělo být zbraní prodlužující lidské utrpení v zahraničí.

Co překvapuje – co přímo zaráží – je ozvěna Marjorie Taylor Greeneové přes propast. Žena, známá spíše svými výbušnými projevy než soucitem, nyní tvrdí, svými vlastními slovy, že „nevinní lidé a děti“ v Gaze si nezaslouží být rozdrceni pod železnými koly dějin. Nazývá to genocidou. Žádá Američany, aby si představili, že bomby padají ne na Rafáh či Chán Júnis, ale na Atlantu nebo Dallas – a aby soudili svým vlastním svědomím, jaké by to bylo.

Zatímco Sandersův apel vychází ze srdce spravedlnosti, u Greeneové se rodí ze vzteklého odporu. Jejich tón je odlišný, jejich ideologické závěry se rozcházejí, ale přesto docházejí ke stejnému prahu: k poznání, že hladovění není zbraní, kterou by měl kdokoli slušný přijmout, natož financovat.

Tato shoda nám cosi hlubokého říká. V době, kdy je souhlas považován za slabost, kdy kmenové bubny duní tak hlasitě, že většina z nás už neslyší ticho mezi údery, se tu objevují dva hlasy – tak nesourodé ve všem ostatním – a vydávají společný poplach. Když se přesvědčení protivníci ocitnou u stejné pravdy, není to známka kompromisu, ale jasnosti.

Dějiny nás nutí do společnosti těch, které bychom si nikdy nezvolili. Druhá světová válka svedla k podání ruky Roosevelta a Stalina. Studená válka našla Reagana a Gorbačova hledící spolu ke hvězdám. A nyní hladomor v Gaze, ve své kruté jednoduchosti, ukazuje, že hlad není stranický. Smrt pomalým vyčerpáním nerozlišuje mezi levicí a pravicí.

Možná bychom se neměli zabývat rozpory mezi Greeneovou a Sandersem, ani zkoumat, zda jsou jejich motivy čisté. Možná bychom se měli na chvíli zastavit jen u samotného faktu jejich shody, jakkoli křehké. Protože právě v té úzké překryvné zóně rozhořčení se skrývá možnost – byť slabá – že americké svědomí není úplně ztraceno ve frakcích.

Když se nejvzdálenější břehy politiky dotknou, neměli bychom studovat politiky samotné, ale příliv, který je svedl dohromady. Něco většího než oni učinilo toto sblížení nutným. Něco většího než oni učinilo mlčení nesnesitelným.