Zapomeňte na symbolickou palestinskou státnost – svět musí uznat izraelský apartheid

1. 9. 2025

 
Narodil jsem se jako uprchlík, rodina mé babičky pocházela z Kfar Sabt, rodina mého dědečka z nedaleké vesnice Lubya. Dnes, ze svého domova v Ramalláhu, se každé ráno probouzím s pohledem na izraelskou vlajku v nedaleké osadě Beit El, která mi jasně připomíná apartheidový režim, který diktuje každý aspekt mého života.

Židovští Izraelci, kteří tam žijí, volí vládu, která určuje, kde smím žít, pracovat a cestovat, kolik vody dostanu a které předpisy a zákony se na mě vztahují a které ne. Stejně jako miliony Palestinců od Západního břehu po Gazu jsem ovládán systémem, který mě vnímá pouze jako překážku na cestě k expanzivnímu etnickému státu.

Toto je realita, kterou již  nemohou miliony lidí po celém světě ignorovat, zejména během posledních dvou let. V posledních měsících však místo toho, aby uznali izraelský apartheid nebo podnikli smysluplné kroky k zastavení zvěrstev v Gaze, se stále více států rozhodlo uznat něco jiného: palestinský stát.

První průlom nastal v květnu 2024, kdy Norsko, Španělsko a Irsko uznaly palestinský stát, přičemž poslední dva státy patří mezi nejhlasitější kritiky izraelské války v Gaze. Nyní se objevuje druhá vlna, vedená iniciativou Francie a Spojeného království v reakci na izraelské plány prodloužit válku, ke které se brzy připojily Austrálie, Kanada, Portugalsko a Malta.
 
Ačkoli je to známkou rostoucí mezinárodní izolace Izraele, globální politické divadlo „uznání palestinského státu“ nelze brát doslova. Vzhledem k tomu, že Izrael přistupuje k anexi rozsáhlých částí Západního břehu a uprostřed genocidy v Gaze, při které zahynulo více než 60 000 Palestinců, je absurdní nadále prosazovat řešení dvou států jako rozumný nebo praktický kompromis.

Ještě podivnější je tvrzení, že je to jediná možná odpověď na to, co 77 let po Nakbě nijak neřeší základní problém: agresivní, militaristický režim, který požaduje národní, právní a ekonomickou nadvládu jednoho národa nad druhým.

Neztrácejme dalších 30 let palestinských životů na paradigmatu rozdělení – koloniálním „řešením“ koloniálního problému. Izrael již dlouho dává jasně najevo, že nikdy nepřijme palestinský stát; lpění na řešení dvou států je manipulací v mimořádném měřítku a přineslo nám pouze zoufalství.

Nyní, více než kdy jindy, jsou symbolická gesta horší než zbytečná, protože získávají čas pro režim páchající zločiny a oslabují naléhavost jediných důležitých řešení: ukončení genocidy, sankcionování pachatele, izolace apartheidového systému a nekompromisní trvání na rovných právech a právu na návrat. To není extremismus. Je to naprosté minimum spravedlnosti.

Jeden stát již existuje, a je to apartheidový stát

„Řešení“, které není ani spravedlivé, ani možné, není mírovým plánem, ale je to alibi pro nečinnost, která Izraeli umožní pokračovat v masakrech, urychlit svou expanzi a prohloubit apartheidový režim. Opravdu takto trestáme režim, který spáchal genocidu? Tím, že mu nabídneme úplnou nadvládu nad jeho oběťmi, zatímco jim dáme falešnou naději, že by mohly získat stát na méně než 23 procentech své rodné země?

A kde jsou v tom všem Palestinci? Kdy jsme byli naposledy demokraticky zastoupeni nebo se nás vůbec někdo zeptal, jaké řešení bychom přijali? Stejně jako v roce 1947, kdy byl bez našeho souhlasu vypracován plán rozdělení OSN, je i nejnovější tlak na řešení dvou států poháněn evropskými mocnostmi, které se málo zajímají o lidi, kteří podle jeho podmínek budou žít nebo zemřou.

Francie dává svou aroganci najevo: vyhrožuje Izraeli uznáním palestinského státu, ale trvá na jeho demilitarizaci, a přitom Izraeli nadále dodává zbraně. Mohu snít o světě bez smrtících zbraní, ale není na obchodníkovi se zbraněmi, aby obětem genocidy říkal, aby složily zbraně.

Izrael mezitím zuří a odsuzuje uznání jako „odměnu za teror“ a používá to jako záminku k přijetí ještě extrémnějších opatření. V červenci Kneset přijal rezoluci podporující anexi Západního břehu a expanze osad pokračuje rychlým tempem, včetně nedávného schválení bloku E1, o kterém odborníci varují, že znemožní vytvoření souvislého palestinského státu.

I kdyby se zázrakem Izrael nakonec stáhl ze Západního břehu a Gazy, co zaručí Palestincům v novém státě jejich bezpečnost? Kdy státní suverenita ochránila někoho před izraelskou agresí a expanzionismem? Libanon a Sýrie jsou suverénní státy s mezinárodně uznávanými hranicemi, přesto byly jejich území okupována a jejich města bombardována. Palestinská vlajka v OSN nezastaví růst osad, nezruší vojenskou vládu ani neukončí regionální války.

Pokud země chtějí uznat palestinský stát, ať tak učiní, ale nesmí předstírat, že to změní realitu. Skutečná změna začíná uznáním pravdy: zde již jeden stát existuje, a je to stát apartheidu. Od tohoto bodu musí státy jednat právně, diplomaticky a ekonomicky, dokud náklady Izraele na udržování apartheidu nepřevýší jeho výhody. Dokud moje rodina nebude mít místo, které může znovu nazývat domovem, a dokud se stovky vysídlených palestinských komunit nebudou moci vrátit domů.

Sionismus selhal, a to nejen proto, že vytvoření židovské vlasti v Palestině na úkor Palestinců bylo vždy nespravedlivé, ale také proto, že jeho logickým důsledkem bylo etnické čištění a nyní genocida, zvěrstva, která židovský stát izolují a hanobí. A navzdory veškerému úsilí Izraele sionismus selhal také proto, že Palestinci trvají na tom, že zůstanou ve své vlasti.

To, co nyní přetrvává, je groteskní systém apartheidu, kdy jeden národ požívá plných práv a suverenity, zatímco původní obyvatelé jsou zabíjeni, rozděleni a podrobeni. Nakonec se možná tento stát  zhroutí pod tíhou vlastní brutality, ale neodejde tiše – bude se držet života s násilím, jaké již dnes vidíme v Gaze.
 
S uznáním přichází odpovědnost

Uznání Izraele jako apartheidového státu je nezbytným prvním krokem k budoucnosti bez etnonacionalismu, zakořeněné v rovnosti, spravedlnosti a svobodě pro všechny. A nejde o symbolický krok; apartheid je podle mezinárodního práva zločinem proti lidskosti.

Římský statut Mezinárodního trestního soudu jej tak definuje a Mezinárodní úmluva OSN o potlačování a trestání zločinu apartheidu z roku 1973 zavazuje státy přijmout legislativní, soudní a správní opatření k jeho prevenci a potrestání. Teprve loni v létě vydal Mezinárodní soudní dvůr přelomové poradní stanovisko k izraelskému apartheidu, v němž dospěl k závěru, že izraelská okupace a anexe palestinských území porušují mezinárodní právo, a vyzval k odškodnění.

Oficiální uznání izraelského systému jako apartheidu, i kdyby jen několika státy, by tyto povinnosti vyneslo na stůl a učinilo by pokračující vojenskou a ekonomickou podporu Izraele právně a politicky neobhajitelnou. Otevřelo by to také dveře sankcím, stažení diplomatického zastoupení a zákazu cestování pro úředníky, kteří tento systém podporují.

Změnilo by to také to, jak jsou Palestinci vnímáni na mezinárodní úrovni. Dnes jsme označováni za lidi  „bez státní příslušnosti“ nebo za občany nominálního „státu Palestina“ bez skutečné moci, která by nás chránila, a jsou nám odepřeny diplomatické a ekonomické nástroje, které většina národů považuje za samozřejmost. Uznání Izraele jako apartheidového režimu by nás přetvořilo v oběti zločinu proti lidskosti, které mají nárok na ochranu, a nutilo by nás vyrovnat se s absurditou světa, ve kterém Izraelci cestují volně, zatímco my čelíme nekonečným překážkám, pokud chceme studovat, pracovat nebo navštívit rodinu v zahraničí.

Kfar Sabt již neexistuje. Podle Palestine Remembered zůstaly jako důkaz, že zde kdysi stála vesnice, pouze „hromady kamení a kamenné terasy“. Lidé jsou rozptýleni, země je nevyužitá, neobydlená. Ale Kfar Sabt žije v mysli mé babičky, v příbězích, které vypráví, a v příbězích, které budu vyprávět já. Žije v nezahojené ráně lidu, jemuž bylo odepřeno návrat. Moje vlast se rozprostírá od Ramalláhu po Kfar Sabt, od Naqabu po Lubyu.