Krajně pravicový populismus je jako Maoova kulturní revoluce
14. 9. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
5 minut
Na
různých kontinentech a v různých politických tradicích je vzestup
krajně pravicového populismu často popisován jako protiúder, vzpoura,
záchvěv hněvu. Tyto výrazy zachycují něco z dramatičnosti, ale nikoli z
hlubšího psychologického procesu, který se zde odehrává. Tento fenomén
je víc než pouhou reakcí na konkrétní stížnosti – ať už jde o
hospodářskou nejistotu, kulturní úzkost, nebo selhání liberální
technokracie. V jádru jde o druh masové katarze, o očištění
nahromaděných frustrací vůči ustálenému řádu, který ztratil svou auru
nevyhnutelnosti.
V tomto smyslu mají dnešní populistické vlny znepokojivou příbuznost s některými z nejotřesnějších epizod dvacátého století – včetně Stalinových velkých čistek a Maoovy kulturní revoluce – nikoli svými vražednými důsledky, ale způsobem, jakým dávají průchod kolektivní potřebě očistit, odmaskovat a zničit staré, aby mohlo vzniknout něco radikálně nového.
Podobnosti nejsou doslovné. Žádná současná demokracie nepořádá inscenované procesy na Lubjance ani neposílá miliony lidí na venkov, aby ničili „čtyři staré“. To, co je spojuje, je spíše určitá struktura cítění, atmosféra, v níž se politika stává divadlem očišťování. V Sovětském svazu třicátých let byly čistky ospravedlňovány jako nutná obrana revoluce proti skrytým nepřátelům.
V
Číně šedesátých let Mao svolával mládež, aby povstala proti
„kapitalistickým elementům“, které údajně zradily revoluční ideál. V
obou případech hnutí slibovalo morální obrodu prostřednictvím odhalování
korupce a zrady. Konkrétní terče – byrokrati, intelektuálové,
funkcionáři strany – byly méně důležité než samotný rituál, kolektivní
uvolnění, které přicházelo s pojmenováním a zostuzením, s ničením
symbolů vyčpělého establishmentu.
Něco podobného pohání i krajně pravicová hnutí, která převrátila politiku ve Washingtonu, v Brasílii, v Římě, v Budapešti, v Dillí a jinde. Také zde se drama točí kolem zrady a očišťování. Nepřítelem není trockista ani „kapitalistická cesta“, ale beztvará „elita“: globalisté, bruselská byrokracie, „deep state“, média, profesoři, kosmopolitní vrstvy.
Něco podobného pohání i krajně pravicová hnutí, která převrátila politiku ve Washingtonu, v Brasílii, v Římě, v Budapešti, v Dillí a jinde. Také zde se drama točí kolem zrady a očišťování. Nepřítelem není trockista ani „kapitalistická cesta“, ale beztvará „elita“: globalisté, bruselská byrokracie, „deep state“, média, profesoři, kosmopolitní vrstvy.
Jejich údajné zločiny sahají od
rozprodávání národa po ředění jeho kultury, od plánování demografické
výměny až po spiknutí s cizími mocnostmi. Nejde o soudržnost obvinění,
ale o katarzní náboj odhalení. Na mítincích a sociálních sítích se z
obviňování stává samoúčel. Potěšení tkví v performanci „říkání pravdy“, v
pocitu, že konečně padá to, co bylo nevyslovitelné.
Právě proto často selhává ověřování faktů a racionální argumentace. Funkcí hnutí není primárně navrhovat proveditelnou politiku, ale inscenovat drama očisty. Když stoupenci skandují, že někoho zavřou, postaví zeď nebo „vypustí bažinu“, méně je zajímá logistika věznění či stavby než symbolický akt vyhnání. Podílí se na rituálu obnovy, který má očistit politické tělo od „kontaminantů“. To, že jsou terčem často migranti, menšiny nebo liberální instituce, je charakteristické. Stejně jako dřívější „třídní nepřátelé“ slouží jako vhodná nádoba pro neurčitý pocit vyvlastnění.
Společenské podmínky umožňující takovou katarzi jsou nápadně povědomé. Hospodářské otřesy, rostoucí nerovnost a eroze důvěry v zavedené strany vytvářejí vakuum legitimity. Liberální střed, který spravoval globalizaci s technokratickým odstupem, se ocitá obviňován jak z neduhů moderního kapitalismu, tak z kulturní dezorientace rychlých změn.
Právě proto často selhává ověřování faktů a racionální argumentace. Funkcí hnutí není primárně navrhovat proveditelnou politiku, ale inscenovat drama očisty. Když stoupenci skandují, že někoho zavřou, postaví zeď nebo „vypustí bažinu“, méně je zajímá logistika věznění či stavby než symbolický akt vyhnání. Podílí se na rituálu obnovy, který má očistit politické tělo od „kontaminantů“. To, že jsou terčem často migranti, menšiny nebo liberální instituce, je charakteristické. Stejně jako dřívější „třídní nepřátelé“ slouží jako vhodná nádoba pro neurčitý pocit vyvlastnění.
Společenské podmínky umožňující takovou katarzi jsou nápadně povědomé. Hospodářské otřesy, rostoucí nerovnost a eroze důvěry v zavedené strany vytvářejí vakuum legitimity. Liberální střed, který spravoval globalizaci s technokratickým odstupem, se ocitá obviňován jak z neduhů moderního kapitalismu, tak z kulturní dezorientace rychlých změn.
V tomto kontextu se populistický vůdce objevuje nikoli jen jako
politik, ale jako médium kolektivního uvolnění. Jeho provokativnost,
pohrdání dekorem, ochota bořit tabu se stávají důkazem autenticity. Říká
to, co se ostatní bojí říci, a tím umožňuje svým stoupencům cítit, že i
oni znovu získávají svůj hlas.
Analogii s velkými čistkami a kulturní revolucí však doprovází varování. Tyto dřívější erupce lidového hněvu nebyly jen spektákly; požíraly instituce, reputace a nakonec i své vlastní děti. Dnešní krajní pravice sice působí v rámci demokratických systémů, které si uchovávají určité pojistky, ale pud po očistě může tyto pojistky nahlodávat. Když je legitimita soudů, parlamentů či voleb obětována požadavku očisty, začíná se stírat hranice mezi demokratickým populismem a autoritářskou čistkou.
Dějiny se neopakují v dokonalých cyklech, ale rýmují se znepokojivými způsoby. Katarze davu – opojný pocit, že destrukcí můžeme začít znovu – zůstává jednou z nejsilnějších sil v politice. Uvědomit si to neznamená ztotožňovat současné populisty s totalitními vrahy. Znamená to uznat, že touha po očistě, po znovuzrození, je stará jako sama politika a že liberální společnosti ji přehlížejí na vlastní nebezpečí. Čelit jí bude vyžadovat nejen rozumnou politiku a hospodářskou spravedlnost, ale i nové rituály obnovy, které dokážou nasměrovat kolektivní frustraci, aniž by podlehly ničivým extázím minulosti.
Analogii s velkými čistkami a kulturní revolucí však doprovází varování. Tyto dřívější erupce lidového hněvu nebyly jen spektákly; požíraly instituce, reputace a nakonec i své vlastní děti. Dnešní krajní pravice sice působí v rámci demokratických systémů, které si uchovávají určité pojistky, ale pud po očistě může tyto pojistky nahlodávat. Když je legitimita soudů, parlamentů či voleb obětována požadavku očisty, začíná se stírat hranice mezi demokratickým populismem a autoritářskou čistkou.
Dějiny se neopakují v dokonalých cyklech, ale rýmují se znepokojivými způsoby. Katarze davu – opojný pocit, že destrukcí můžeme začít znovu – zůstává jednou z nejsilnějších sil v politice. Uvědomit si to neznamená ztotožňovat současné populisty s totalitními vrahy. Znamená to uznat, že touha po očistě, po znovuzrození, je stará jako sama politika a že liberální společnosti ji přehlížejí na vlastní nebezpečí. Čelit jí bude vyžadovat nejen rozumnou politiku a hospodářskou spravedlnost, ale i nové rituály obnovy, které dokážou nasměrovat kolektivní frustraci, aniž by podlehly ničivým extázím minulosti.
260
Diskuse