Vzpomínka na Joea Elyho
19. 12. 2025 / Derek Sayer
Jiný Texas, jiná Amerika
Minulý týden zemřel exaský písničkář Joe Ely. Zaslouženě se stal předmětem mnoha upřímných poct a vzpomínek na sociálních médiích a dokonce i nekrologu v New York Times, k jehož výmluvnosti nemám co smysluplného dodat. Ale myslel jsem si, že stojí za to znovu zveřejnit tento výňatek z delšího článku o deseti oblíbených albech, který jsem napsal v roce 2018, z nichž jedno bylo od Bruce Hancocka, kolegy Joe Elyho z kapely Flatlander.
Tváří v tvář tomu nejhoršímu, co USA mohou nabídnout, ztělesněnému v obscénnostech, krutostech a vulgárnostech současné administrativy MAGA v Bílém domě, nám Joeovo úmrtí připomíná, že vždy existoval jiný Texas než ten Grega Abbotta a jiná Amerika, než ta Donalda Trumpa. Doufejme, že se znovu zvedne.
#8 z 10 x 10 Bruce Hancock: The Wind’s Dominion
Lucinda [Williams] odstartovala zcela novou – nebo možná spíše starou-novou – zálibu v Americana a kontinent se opět otevřel mé fantazii. Poté, co jsme se s Yoke-Sumem v roce 2004 přestěhovali do Velké Británie, získala hudba další rozměr.
Zpočátku nás okouzlila anglická krajina. Ale brzy jsme zjistili, že nám chybí severoamerické krajiny – krajiny, jaké zachycují fotografie Williama Egglestona a Stephena Shorea. Nechtěl jsem pornografickou krásu Anglie, ale vybledlá nákupní centra a zadní uličky lemované elektrickými sloupy, billboardy na prázdných dálnicích, rozlehlost prériového nebe.
Nikdy jsem do Velké Británie nezapadl. Nebylo tam dost místa. Stýskalo se mi po jiném místě.
Byl to náš texaský přítel Wesley, kdo mě poprvé seznámil s Flatlanders, tehdy v Edmontonu. More a Legend than a Band (Více legenda než kapela) se jmenovalo oprávněně jejich jediné album, které bylo znovu vydáno v roce 1990. Skupina byla založena v roce 1972 třemi přáteli ze střední školy z Lubbocku, rodného města Buddyho Hollyho, a o rok později se rozpadla. (V roce 1998 se znovu sešli a od té doby příležitostně koncertují a nahrávají. )
Viděl jsi někdy Dallas z DC-9 v noci? ptá se Jimmie Dale Gilmore svým nenapodobitelným sladkým vysokým tenorem. Ne, neviděl. Dixie ještě nebyla na mém seznamu věcí, které chci stihnout před smrtí. Ale Lucinda, Guy Clark a Townes van Zandt mě pronásledovali. Stejně jako Jimbo Mathus, Carolina Chocolate Drops a Drive-By Truckers. Blížil jsem se k tomu.
Když mi v roce 2010 série nešťastných událostí spojených s islandskou sopkou a stávkou British Airways znemožnila účast na konferenci v Quitu v Ekvádoru, zůstal jsem s letenkou v Houstonu, za kterou jsem zaplatil a kterou mi nemohli proplatit. Rozhodli jsme se, že je čas navštívit Wesleyho, který v té době pracoval na Texas A & M University.
Vydali jsme se na dlouhou cestu z Houstonu do College Station přes New Orleans, Bon Temps, Dallas, Fort Worth a Austin. Příští rok jsme se vrátili a jeli na západ do Marfy. Texas se nám tak líbil, že jsme akademický rok 2013–2014 strávili na sabbaticalu v Austinu. Letěli jsme do Atlanty v Georgii, pronajali si SUV a projeli celou zemi po hudební stezce přes Muscle Shoals v Alabamě, Memphis v Tennessee a deltu Mississippi, což je téměř 1000 mil. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v Nashvillu.
Wesley nás navštívil v Austinu s lahví bourbonu Bulleit, kterou jsme z větší části vypili během dlouhého lenošného slunečného odpoledne při poslechu saxofonu Ornette Colemana, starého dobrého kluka z Fort Worthu. Pustil jsem Wesovi posmrtnou nahrávku Geri Allenové s nádhernou klavírní interpretací Lonely Woman (z jejího alba z roku 1997 s Charliem Hadenem a Paulem Motianem, Études), kterou předtím neslyšel.
Abychom nezapomněli, Beyoncé také pochází z Texasu. Můj táta je z Alabamy, máma z Louisiany. Smíchej toho negra s tou kreolkou a dostaneš texaskou bammou. Kořeny hudby.
Butch Hancock zazpíval The Wind’s Dominion na oslavě hudby z Austinu, kterou pořádal Alejandro Escovedo v Moody Theater, a Jimmie Dale Gilmore vystoupil v Lucy’s Fried Chicken během South by South West. Jeho hlas byl jako vždy průzračný. Viděli jsme Joe Elyho (spolu s Terry Allenem a Ryanem Binghamem, uváděnými jako Texas Troubadors) v City Winery v New Yorku. Ale nikdy jsme neviděli Flatlanders hrát společně.
Později jsem našel použitou vinylovou desku The Wind’s Dominion, nahranou v Austinu v roce 1979, v Reckless Records na Berwick Street v Londýně.
Někteří ji nazývají West Texas Blonde on Blonde. Texty jsou dost surrealistické (zkuste Mario y Maria s podtitulem Cryin’ Statues/Spittin’ Images) a Only Born, která trvá necelých deset minut, je svým hlasem, frázováním a sentimentem podivně dylanovská.
Ale nejde o ten tenký divoký rtuťový zvuk. Hancocka doprovází harmonika, frenetické housle, banjo, akordeon, autoharp, mandolína, kontrabas, bicí, klavír, trombon a akustická, elektrická, basová, pedal steel a dobro kytara. Zvuky srdce země.
A připomínka, že vždy existovaly i jiné Ameriky. Stačí jen poslouchat.
Diskuse