Okamžik pravdy pro Brusel a Kyjev

20. 12. 2025

 
Před více než dvěma měsíci Evropská komise předložila plán poskytnout Kyjevu půjčku zajištěnou částí z 210 miliard eur aktiv ruské centrální banky zmrazených v Evropě, z nichž většina je uložena v clearingovém centru Euroclear v Belgii.

Myšlenka spočívala v tom, že EU si půjčí od Euroclear, aby mohla poskytnout půjčku Ukrajině. Rusko by zůstalo právním vlastníkem aktiv a Kyjev by půjčku splatil z ruských reparací po válce, přičemž EU by poté Euroclear uhradila.

Vypadalo to elegantně, bylo to – jak tvrdili právníci EU – právně bezchybné a bylo to atraktivní ze dvou hlavních důvodů: nezahrnovalo to žádné nové společné půjčky a bylo jistým morálním uspokojením vidět, jak ruské peníze pomáhají Ukrajině bránit se ruské agresi.

Byla tu však jedna překážka. Belgický premiér Bart De Wever argumentoval, že Moskva, která tento plán považovala za krádež, by se pomstila a že soudy v jurisdikcích přátelských k Rusku, jako je Čína, by mohly nařídit zabavení belgických aktiv. (Pozn. JČ: Nechápu, jak by mohl nějaký soud v Číně být pro Evropu relevantní. Jak by vymáhal své rozhodnutí?) 

De Wever několik týdnů odolával silnému tlaku, zejména ze strany předsedkyně Komise Ursuly von der Leyenové a jejího krajana Friedricha Merze, německého kancléře, pro kterého byla „reparační půjčka“ plánem A bez plánu B.

Alternativa – společné půjčky – mohla být lákavá pro některé jižní země EU, ale silně se proti ní postavil Berlín a jeho šetrní severoevropští spojenci, kteří neměli zájem ručit za další dluhy již tak přetížených členských států.

Až do začátku čtvrtečního summitu EU byli lídři a diplomaté přesvědčeni, že De Wever – jehož popularita v jeho zemi prudce vzrostla – ustoupí. Místo toho však požadoval neomezenou finanční podporu od všech členských států EU v případě jakýchkoli ruských nároků.

To bylo příliš. A tak, s podporou především italské Giorgie Meloniové, ale také stále více francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, zvítězil plán B – využití nepřidělených prostředků z rozpočtu EU jako záruky pro kolektivní půjčku Ukrajině.

Námitky, že alternativa v podobě eurobondů vyžaduje jednomyslnost, byly překonány historickým a potenciálně dalekosáhlým krokem, kdy byla zajištěna podpora euroskeptického Maďarska, Slovenska a České republiky výměnou za výjimku.

Výsledek byl především nesmírně důležitý pro Ukrajinu, která také získá tolik potřebné finanční prostředky dříve než v rámci plánu A. Pro von der Leyenovou a Merze to byla politická porážka – ačkoli německá kancléřka vyjádřila s dohodou spokojenost.

Bylo to vítězství pro jásajícího De Wevera, který prohlásil, že „zvítězila racionalita“ a „hlas malých a středních členských států má váhu“, a dobrá zpráva pro euroskeptické premiéry Viktora Orbána, Andreje Babiše a Roberta Fica.

Mohou se vrátit domů a chlubit se svým populistickým voličům, že daňoví poplatníci v Maďarsku, České republice a na Slovensku nebudou muset přispívat na obranu Ukrajiny.

Páteční dohoda opět odhalila hluboké rozdíly, které tak často brzdí rozhodování EU, a podtrhla, jak dlouhá cesta ještě zbývá k vytvoření plně sjednocené Evropy, která bude schopna jednat efektivně a rozhodným způsobem v nepřátelském světě.

Bloku se však podařilo dosáhnout dohody o existenčně důležitém cíli. Podle analytiků možná dokonce našel novou cestu vpřed. Jednalo se o „obrovskou dohodu pro EU“, řekl Guntram Wolff z ekonomického think tanku Bruegel.

„Pokud chcete provádět zahraniční politiku EU, potřebujete zdroje a dluh EU. Evropská rada to splnila,“ řekl a dodal, že summit také významně znamenal první případ, kdy bylo rozhodnutí o novém dluhu EU přijato bez jednomyslnosti.