Vánoce nejsou západní příběh – je to palestinský příběh
25. 12. 2025
čas čtení
8 minut
Vánoce jsou příběhem impéria, nespravedlnosti a zranitelnosti obyčejných lidí, kteří se ocitli v jeho cestě, píše Rev. Dr. Munther Isaac, palestinský pastor a teolog.
Každý prosinec vstupuje velká část křesťanského světa do známého cyklu oslav: koledy, světla, ozdobené stromky, nákupní šílenství a hřejivé představy zasněžené noci. Ve Spojených státech a Evropě se ve veřejné diskusi často hovoří o „západních křesťanských hodnotách“ nebo dokonce o vágním pojmu „židovsko-křesťanská civilizace“. Tyto výrazy se staly tak běžnými, že mnozí téměř automaticky předpokládají, že křesťanství je ze své podstaty západní náboženství – výrazem evropské kultury, historie a identity.
Křesťanství je a vždy bylo náboženstvím západní Asie / Blízkého východu. Jeho geografie, kultura, světový názor a zakládající příběhy jsou zakořeněny v této zemi – mezi národy, jazyky a sociálními strukturami, které se mnohem více podobají těm v dnešní Palestině, Sýrii, Libanonu, Iráku a Jordánsku než čemukoli, co si lze představit v Evropě. I judaismus, na který se odvolává pojem „židovsko-křesťanské hodnoty“, je sám o sobě ryze blízkovýchodním fenoménem. Západ křesťanství přijal – rozhodně ho nezrodil.
A snad nic neodhaluje vzdálenost mezi počátky křesťanství a jeho současným západním vyjádřením tak jasně jako Vánoce – příběh o narození palestinského žida, dítěte této země, které se narodilo dlouho předtím, než vznikly moderní hranice a identity.
Co Západ udělal z Vánoc
Na Západě jsou Vánoce kulturním tržištěm. Jsou komercializované, romantizované a zahalené vrstvami sentimentality. Bohaté dárky zastíní jakoukoli starost o chudé. Toto období se stalo předváděním hojnosti, nostalgie a konzumu – svátkem zbaveným svého teologického a morálního jádra.
I známé verše vánoční písně Tichá noc zakrývají skutečnou podstatu příběhu: Ježíš se nenarodil do klidu, ale do bouřlivé doby.
Narodil se za vojenské okupace, do rodiny vysídlené císařským dekretem, v regionu žijícím ve stínu násilí. Svatá rodina byla nucena utéci jako uprchlíci, protože podle evangelijního vyprávění byly betlémské děti povražděny strašlivým tyranem odhodlaným uchovat si svou vládu. Zní vám to povědomě?
Vánoce jsou skutečně příběhem impéria, nespravedlnosti a zranitelnosti obyčejných lidí, kteří se ocitli v jeho cestě.
Pro mnoho lidí na Západě je Betlém – místo narození Ježíše – místem fantazie – pohlednicí ze starověku, zamrzlou v čase. „Malé městečko“ je v paměti spíše jako malebná vesnice z Písma než jako živé, dýchající město s reálnými lidmi, s výraznou historií a kulturou.
Dnešní Betlém je obklopen hradbami a kontrolními stanovišti postavenými okupantem. Jeho obyvatelé žijí v systému apartheidu a fragmentace. Mnozí se cítí odříznuti nejen od Jeruzaléma – kam jim okupant nedovoluje cestovat –, ale také od globální křesťanské představivosti, která uctívá minulost Betléma, ale často ignoruje jeho současnost.
Tento pocit také vysvětluje, proč se tolik lidí na Západě při oslavách Vánoc málo zajímá o křesťany v Betlémě. Ještě horší je, že mnozí přijímají teologie a politické postoje, které zcela vymazávají nebo odmítají naši přítomnost, aby podpořili Izrael, dnešní impérium.
V těchto rámcích je starověký Betlém ceněn jako posvátná idea, ale moderní Betlém – s palestinskými křesťany, kteří trpí a bojují o přežití – je nepohodlnou realitou, kterou je třeba ignorovat.
Toto odpojení má význam. Když západní křesťané zapomínají, že Betlém je skutečný, odpojují se od svých duchovních kořenů. A když zapomínají, že Betlém je skutečný, zapomínají také, že příběh Vánoc je skutečný.
Zapomínají, že se odehrál mezi lidmi, kteří žili pod nadvládou impéria, čelili vysídlení, toužili po spravedlnosti a věřili, že Bůh není vzdálený, ale mezi nimi.
Jak tedy vypadají Vánoce z pohledu lidí, kteří stále žijí tam, kde to všechno začalo – palestinských křesťanů? Jaký význam mají pro malou komunitu, která si zachovala svou víru po dvě tisíciletí?
Vánoce jsou ve své podstatě příběhem Boží solidarity.
Je to příběh o Bohu, který nevládne z dálky, ale je přítomen mezi lidmi a stojí na straně těch, kteří jsou na okraji společnosti. Vtělení – víra, že Bůh přijal lidskou podobu – není metafyzická abstrakce. Je to radikální prohlášení o tom, kde se Bůh rozhodl přebývat: ve zranitelnosti, v chudobě, mezi okupovanými, mezi těmi, kteří nemají žádnou moc kromě moci naděje.
V betlémském příběhu se Bůh neztotožňuje s císaři, ale s těmi, kteří trpí pod nadvládou říše – s jejími oběťmi. Bůh nepřichází jako válečník, ale jako dítě. Bůh není přítomen v paláci, ale v jeslích. To je božská solidarita v její nejvýraznější podobě: Bůh se připojuje k nejzranitelnější části lidstva.
Vánoce jsou tedy prohlášením Boha, který se staví proti logice říše.
Pro dnešní Palestince to není jen teologie – je to prožitá zkušenost. Když čteme vánoční příběh, poznáváme v něm náš vlastní svět: sčítání lidu, které donutilo Marii a Josefa k cestě, připomíná povolení, kontrolní stanoviště a byrokratické kontroly, které dnes utvářejí náš každodenní život. Útěk svaté rodiny rezonuje s miliony uprchlíků, kteří uprchli před válkami v našem regionu. Herodovo násilí se odráží v násilí, které vidíme kolem nás.
Vánoce jsou palestinským příběhem par excellence.
Betlém slaví Vánoce poprvé po dvou letech bez veřejných oslav. Bylo pro nás bolestné, ale nutné zrušit naše oslavy; neměli jsme na výběr.
V Gaze se odehrávala genocida a jako lidé, kteří stále žijí v domovině Vánoc, jsme nemohli předstírat, že se nic neděje. Nemohli jsme oslavovat narození Ježíše, zatímco děti jeho věku byly vytahovány mrtvé z trosek.
Oslava tohoto svátku neznamená, že válka, genocida nebo struktury apartheidu skončily. Lidé jsou stále zabíjeni. Stále jsme obléháni.
Naše oslava je naopak projevem odolnosti – prohlášením, že jsme stále tady, že Betlém zůstává hlavním městem Vánoc a že příběh, který toto město vypráví, musí pokračovat.
V době, kdy západní politický diskurz stále častěji využívá křesťanství jako znak kulturní identity – často s vyloučením právě těch lidí, mezi nimiž křesťanství vzniklo –, je zásadní vrátit se ke kořenům tohoto příběhu.
Tento rok o Vánocích vyzýváme celosvětovou církev – a zejména západní křesťany –, aby si připomněli, kde tento příběh začal. Vzpomenout si, že Betlém není mýtus, ale místo, kde stále žijí lidé. Má-li křesťanský svět ctít význam Vánoc, musí obrátit svůj pohled k Betlému – ne k tomu imaginárnímu, ale k tomu skutečnému, k městu, jehož obyvatelé i dnes volají po spravedlnosti, důstojnosti a míru.
Vzpomenout si na Betlém znamená vzpomenout si, že Bůh stojí na straně utlačovaných – a že Ježíšovi následovníci jsou povoláni k tomu, aby činili totéž.
Zdroj v angličtině ZDE
1173
Diskuse