Patová situace

29. 12. 2025 / Jiří David

Výmluvným příkladem možného konfliktu se stává situace kolem Národní galerie Praha. Po skončení mandátu současné generální ředitelky Alicje Knast bude nový ministr kultury s největší pravděpodobností vypisovat výběrové řízení a sestavovat vlastní hodnoticí komisi. Obavy odborné veřejnosti se soustředí na to, zda budou hlavními kritérii skutečně odborná erudice, kurátorská a manažerská zkušenost či respekt k instituci – nebo spíše politická loajalita a ideové sladění s ministerstvem. Všichni dobře tuší, že politická loajalita se v podobných situacích hodnotí nejlépe: je snadno měřitelná, okamžitě praktická a na rozdíl od odbornosti nezpůsobuje komplikace. Takový postup by nebezpečně připomínal současnou praxi na Slovensku, kde se národní kulturní instituce dostaly pod výrazný politický a ideologický tlak ze strany vedení ministerstva kultury, konkrétně v osobách M.Šimkovičové a L. Machaly. Sporné konkurzy, kontroverzní personální výběry a následné masové protesty kulturní obce nejsou hypotetickým varováním, nýbrž reálnou zkušeností, která by měla být pro Českou republiku poučná. Ale obávám se, že v Čechách žádné případné podobné protesty stejně neproběhnou.

Nyní k naší realitě: jak se však s obdobnou hrozbou vypořádat? Kdo z respektovaných odborníků se bude dobrovolně ochoten ucházet o vedení Národní galerie v situaci, kdy důvěra v nestrannost výběrového procesu může být zásadně narušena? Není tak třeba ani připomínat poslední konkurz do NGP(!). Smysluplná změna vedení po odchodu Alicje Knast je bezesporu potřebná, nutná, avšak právě předpokládané politické ovlivňování výběru může, či musí nepochybně odradit seriózní kandidáty — ty, kteří mají odbornou autoritu, mezinárodní zkušenost i schopnost posunout instituci kupředu. Jinými slovy: špičkový profesionál by riskoval, že bude vnímán jako někdo, kdo poskytl krytí politickému cynismu, tedy ten kdo jen legitimizoval nekompetentnost ministra a tím i celou pofidérní Babišovou vládu. Čímž by nevyhnutelně podlomil nejen svou profesní pověst, ale i důvěru širší kulturní komunity.

Hrozí tak opět situace, že místo špičkových profesionálů přitáhne konkurz pouze ty, kteří chtějí funkci získat „za každou cenu“, jistě i s laciným proklamativním prohlášením, že budou schopní hájit institucionální integritu bez ohledu na politický kontext. — tedy jedince ochotné přizpůsobit se politickým očekáváním, poslušné pragmatické vykonavatele cizí vůle či lidi bez adekvátní kvalifikace, kteří však ochotně přijmou roli nájemných vykonavatelů. V Čechách jich je vždy a za každého režimu dostatek.

Výsledkem je skutečný pat: jak zajistit, aby zásadní kulturní instituce — mezi nimiž Národní galerie zaujímá klíčové místo — mohly být řízeny odborně, nezávisle a s úctou k tradici, kvalitě a veřejnému zájmu, pokud je jejich vedení vystaveno tlaku politických zájmů, nekompetentnosti a mocenských strategií?

Tato otázka se dnes nejeví jako teoretická, ale jako urgentní a systémová. Pokud na ni nenalezneme odpověď, nebude ohrožena pouze jednotlivá instituce, ale samotná integrita kulturní infrastruktury státu. Zároveň je zřejmé, že politizaci kulturních institucí nelze zabránit apelováním na morálku politiků, ale jen vytvořením takových procedur a institucí, ve kterých politická svévole nemá prostor.