Jak učit v době AI?

29. 12. 2025 / Jan Molič

čas čtení 10 minut
Typická situace: připravíte žákům skvělou úlohu. Zadáte ji a během pěti minut slyšíte: „Pane učiteli, už to mám!" Jdete se podívat a skutečně – před vámi svítí parádní web, přesně podle zadání. Pak se ozve druhý, třetí... a vy najednou přemýšlíte, co budete dělat po zbytek hodiny. Ale hlavně: co se ti žáci vlastně naučili, když všechno nakódovala umělá inteligence? Studenti dostali svou dávku laciného dopaminu a žijí v iluzi, že web naprogramovali oni sami. A další dávku dostali za to, že splnili vaše zadání.

Jako učitelé byste jim však nejradši řekli: „Vypadá to skvěle, ale vždyť to udělala AI!" Jenže to neřeknete. Nechcete jim brát radost z výsledku, což by vnímali jako křivdu. Zadání přeci znělo jasně: vytvořit web podle předlohy. A to splnili. Tak kde je problém?

Má smysl AI zakazovat?

Ještě loni jsem byl velkým fanouškem AI ve výuce. Některé úlohy jsem stavěl přímo na spolupráci s ní. Právě taková bude podle mě budoucnost jejich práce. Narazil jsem ale na tvrdou realitu: po roce mnohým žákům chybí základní dovednosti. Používají AI na všechno, nekriticky a pořád dokola také na triviální úkony.

Letos jsem proto zakázal AI na školních počítačích. Ne proto, aby žáci nesměli s AI chatovat na mobilech, ale aby na školních počítačích nesklouzávali k tupému copy&paste. Totiž oni ani nečtou, co jim chat vypisuje; prostě to sázejí do konzole metodou pokus-omyl. Když to náhodou zafunguje, jsou spokojení. (A zase ten dopamin ze zdánlivého úspěchu.)

Nakonec se ukázalo, že filtrování chatů je marný boj. Zakážete konkrétní chaty, jenže AI je dnes integrovaná přímo ve vyhledávačích. Tudy cesta nevede.

Problém vidím především v tom falešném dopaminu. Tam je třeba hledat řešení. Musím se ptát: zadávám úkoly správně? Evidentně ne. A pokud jdou žáci cestou nejmenšího odporu, je to jejich chyba? Ne, je to přirozené.

Navíc sám pochybuji o tom, zda má klasická výuka webu – od HTML elementů přes CSS k JavaScriptu – v době AI ještě smysl. Tento model „kostička ke kostičce" selhává, protože AI žákovi vysype všechny kostky naráz. Do toho přišel vibe coding, kdy umělá inteligence programuje za vás a vy jen říkáte,  „nahoře chci tři obrázky, prostřední dvakrát delší". Jak potom učit, když si člověk není jistý ani metodikou, ani smyslem?

Pokud chci žáky skutečně něco naučit, a ne jen odškrtávat body v tematickém plánu, musím dosavadní přístup úplně překopat.

Škola jako trenažér poslušnosti

Při pohledu na žáka, který bezmyšlenkovitě kopíruje kód z AI, se musím ptát: Je to chyba žáka, nebo systému? Moderní školství, jak ho známe, totiž nevzniklo jako prostor pro kreativní bádání. Jeho základy byly položeny v 18. a 19. století s jasným cílem: vyprodukovat poslušné vojáky a disciplinované dělníky pro továrny.

První školy měly parametry vojenských akademií. Uniformita, pevný časový řád, sezení v řadách a tresty za jakékoli vybočení z normy. Tento skrytý „kurikul" učí, že cílem je odevzdat splněný úkol, nikoli proces učení samotný. Natož aby to někoho bavilo.

Pokud je škola vnímána jako systém příkazů a splněných „fajfek", nelze se žákům divit, že k jejich získání používají nejefektivnější dostupný nástroj. AI není v tomto kontextu pomocníkem v učení, ale dokonalým nástrojem pro hacknutí systému, který po nich chce jen výsledek. Známky.

Změnil se vůbec tento vojenský model? Nebo si jen namlouváme, že škola učí znalosti, zatímco jde stále hlavně o trénink poslušnosti? Co když právě to encyklopedické memorování dvojic „básník–dílo" existuje především proto, aby pak mohl následovat cukr nebo bič?

Jak z toho ven? Musíme se stát „architekty problémů"

Pokud chceme zachovat klasickou školu, musíme zásadně změnit definici toho, co je to „úkol". Pokud lze zadání vyřešit jedním promptem, je to špatné zadání. Cesta ven vede přes tyto změny:

  • Hodnotit cestu, ne výsledek: Místo odevzdaného souboru musíme hodnotit schopnost žáka vysvětlit, proč AI zvolila daný postup, co dělá konkrétní řádek kódu a co se stane při změně nějaké proměnné. Testování se musí změnit v diskusi. (V praxi, bohužel, je toto časově náročné, ani se pořádně nestíhá v rámci dvou školních hodin konzultace se všemi a žáci se dokážou v AI kódu zorientovat překvapivě rychle, takže na mou otázku obvykle dobře odpoví, přestože tomu pořád nerozumí.)

  • Využít nedostatků AI: Nebýt spokojen s krkolomným kódem. Právě takový obvykle vypadne z chatu na první dobrou. AI je skvělý sluha, ale extrémně hloupý pán, který nechá „vymáchat" v polofunkčním kódu, jakmile mu přestanete rozumět. Právě v ten moment, kdy „něco nějak funguje" (ale občas ne), začíná skutečné učení a dopamin z copy&paste vyprchává. Žáci si musí osvojit především způsob uvažování, aby řešili věci strukturovaně, postupně ladili, nikoli očekávali, že bude fungovat všechno ihned naráz.

  • Znalost základních principů: Stále musíme chtít, aby žáci uměli napsat kus kódu (nebo pseudokódu) na papír. Aby měli povědomí, co se děje „pod pokličkou". Stejně jako malá násobilka v matematice, i základní programátorské principy budují v mozku spoje, které přežijí střídání technologických trendů. Není důležitá znalost konkrétního vyššího frameworku, ale je důležitá znalost principu, jak ty frameworky fungují uvnitř, v čem nám vlastně pomáhají a proč je používat.

  • Učení se mimoděk: Samotné používání AI vystavuje žáky kódu. Pokud se v něm vrtají, podvědomě ho analyzují. I když se nenaučí přesně to, co bylo v plánu, proces analýzy je sám o sobě hodnotný. (Je navíc bláhové se domnívat, že by se všichni naučili 100% toho co po nich chcete.) Čili je nutné nejrůznějšími způsoby prodloužit dobu komunikace s AI, vystavit je problematice co nejdéle. A instruovat AI, aby vysvětlovala.

  • Syntéza i analýza: Skutečná práce experta je často o opravování rozbitého. Úkoly by měly vypadat jako detektivní práce – tady je funkční kód, ale něco je v něm schválně špatně. Opravte to. Učení analýzou existujícího celku je často efektivnější než suché probírání cyklů a podmínek. Vžycky to přirovnávám ke stavění domu: Klasická škola nejdřív učí, jak míchat maltu, poté jak klást cihly, a přitom vůbec neřekne, že se staví dům. Cíl jako by byl nějaké tajemství, které mají žáci objevt „až ve čtvrťáku". Jistě, věci člověku postupně „docvaknou", přesto pokládám za zásadní, aby člověk neustále věděl proč a co dělá. Nebo bych to přirovnal k postupnému zaostřování původně rozmlženého obrázku.

  • Vibe coding jako dovednost: Musíme žáky naučit AI používat efektivně. Nikoli jen copy&paste z ChatGPT, ale využívání AI editorů a konzolových nástrojů. To, že existuje šroubovák, ještě neznamená, že umíte vyrobit stůl. I dotazování se a postupné zpřesňování zadání je novodobé řemeslo.

Totální transformace: Konec předmětů, jak je známe?

Otázkou zůstává, zda toto všechno není jen „lepení děr". Možná školství čeká totální transformace z předmětového modelu na projektový či kompetenční model. Pokud AI píše kód, klesá hodnota „písaře" a stoupá hodnota „architekta". Škola by se měla přestat soustředit na to, jak se píše <img>, a začít učit, proč daná aplikace vůbec vzniká, jakou má logiku a jak vyřešit komplexní problém.

Učitel už nebude zdrojem informací (tím je AI), ale mentorem, který žáka provází džunglí možností. Pak se ovšem učitel musí sám orientovat v problematice a ne jen být o kapitolu napřed. (Jenže shánějte takové učitele, když v korporátu dostanou za tentýž mentální výkon třikrát tolik!)

Nesmíme zapomínat ani na ekonomickou bariéru. Pokud bude vzdělání závislé na drahých AI modelech, rozdíly mezi žáky se prohloubí. Stát by měl uvažovat o vzdělávacích licencích na AI, podobně jako platí za Office. A Evropa jako celek by měla podporovat vlastní vývoj, jinak budeme jen uživateli cizích AI modelů vytrénovaných na jiných než evropských hodnotách. Regulace jsou pochopitelné, ale pokud zablokují náš vývoj, skončí to jako s dovozem solárů z Číny – dobrá myšlenka na začátku, závislost na konci.

Letošní rok vnímám jako zlomový. „Vibe coding" se díky pokročilým modelům stává normou. Máme dvě možnosti: buď budeme dál trvat na memorování syntaxe a předstírat, že AI neexistuje (čímž definitivně ztratíme pozornost žáků), nebo přijmeme, že role člověka v technologiích se od základů mění.

Transformace ve školství probíhala ovšem dávno před AI. Škola dneška nevypadá jako škola před třiceti lety. Už dávno se neučí podle rigidních osnov. A pokud někomu vadí, že se žáci již neučí ty kilometrové seznamy, tak si neuvědomuje, že se dnes musejí naučit tisíce jiných věcí, které před třiceti lety vůbec neexistovaly!

Školy nejsou pozadu. Stále se však tápe a hledá, co bude fungovat. Neví to nikdo.

P.S. Pokud se volá po špičkovém školství a zároveň se věří, že za málo peněz bude hodně muziky, tak to asi v té tradiční škole nenaučili logicky uvažovat. V Evropě nemáme suroviny, a tak to jediné, na čem můžeme stavět, jsou mozky našich dětí. Že by právě proto bylo školství „logicky" podfinancované?


0
Vytisknout
812

Diskuse

Obsah vydání | 29. 12. 2025