Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Washington v Africe: Metla apartheidu, občanská válka v Angole, masakry a hladomor v Somálsku a eliminace národní emancipace v Kongu

2. 1. 2026 / Daniel Veselý

Spojené státy se v Africe stavěly na stranu režimu apartheidu, počínaje Trumanovým kabinetem a následnými americkými vládami, jak ilustrují americké vládní dokumenty, aby získaly spojence proti Sovětskému svazu na jihu kontinentu (2). Spojené státy nemínily přerušit své styky s apartheidním režimem v Pretorii ani navzdory sílícímu mezinárodnímu tlaku a pobouření a hledaly způsoby, jak obejít embargo OSN na dodávky zbraní do Jižní Afriky. „Tito lidé budou na naší straně, až přijde to nejhorší,“ poznamenal americký diplomat, když vzpomínal na své působení v Jižní Africe v 60. letech (3). Prsty ústřední zpravodajské služby v zatčení ikony jihoafrického hnutí odporu proti apartheidu Nelsona Mandely v roce 1962 zůstávají jedním z nejzářnějších příkladů tohoto spojenectví mezi Bílým domem a afrikánskými stoupenci nadřazenosti bílé rasy. Jihoafrická bezpečnostní policie obdržela tip od operativce CIA, který vedl k Mandelovu zatčení a 27letému uvěznění (4). Archivní dokumenty ukazují, že CIA v minulosti sdílela rasistické názory bílých Afrikánců. Životopisec Henryho Kissingera vzpomíná, jak Kissinger popisoval rasovou předpojatost zpravodajských zpráv CIA o Jižní Africe v 60. letech jako „zjevně pohrdavou vůči černošské africké opozici“. 

Ještě prezident Ronald Reagan odmítal přerušit výhodné vztahy s JAR a propagoval politickou strategii „konstruktivního zapojení“ s rasistickým režimem v Pretorii. Jižní Afrika se stala spojencem Bílého domu ve studené válce a lukrativní destinací pro americké investice. Nakonec Kongres v roce 1986 přehlasoval Reaganovu smířlivou politiku „konstruktivního zapojení“ vůči Jižní Africe. Kongres přehlasoval prezidentské veto a odhlasoval uvalení sankcí na režim v Jižní Africe (5). Reaganova administrativa ale našla způsoby, jak se restrikcím Kongresu vyhnout, a ve druhé polovině 80. let se obchod s Jižní Afrikou dokonce zvýšil (6). Spojené státy podporovaly režim přímo a poté i nepřímo prostřednictvím své klientské sítě. Izrael coby další západní výspa osadnického kolonialismu pomáhal Washingtonu obcházet embargo uvalené na JAR. Tel Aviv s rasistickým režimem v Pretorii udržoval vřelou politickou a vojenskou spolupráci až do závěrečné fáze apartheidu v Jihoafrické republice (7). Izrael spolu s JAR vytvářel psychologickou válku jako součásti jihoafrické propagandistické kampaně s cílem bylo zlepšit image země na mezinárodní scéně. Náčelník generálního štábu izraelské armády generál Rafael Eitan na přelomu 70. a 80. let přirovnal černochy žijící pod apartheidem v Jižní Africe k Arabům v Palestině, neboť obě skupiny chtěly podle jeho mínění získat kontrolu nad bílou menšinou, a v tom bylo nezbytné jim zabránit. Koneckonců už tehdy oba režimy vykazovaly shodné znaky, a proto se jejich vzájemná kooperace se stala sňatkem z rozumu. Reaganův kabinet označil legitimní odboj proti zločinnému režimu Mandelův Africký národní kongres (ANC) za notoricky proslulou teroristickou organizaci (8). Drancování a vpády apartheidní Jihoafrické republiky do sousedních zemí, kupříkladu jen do Angoly nebo Mosambiku, s podporou Reaganovy vlády připravily v éře „konstruktivního zapojení“ o život přibližně jeden a půl milionu lidí o život a způsobily škody ve výši přibližně 60 miliard dolarů (9).

Konflikt v Angole se stal dalším zástupným bojištěm studené války, když supervelmoci a jejich spojenci posílali vojenskou pomoc svým preferovaným klientům. Spojené státy poskytovaly pomoc a výcvik jak Národní frontě pro osvobození (FNLA), tak Národnímu svazu za úplnou nezávislost Angoly (UNITA). Čína rovněž vyslala vojenské instruktory, aby vycvičili FNLA. Sovětský svaz poskytoval vojenský výcvik a vybavení vládní formaci Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA). V průběhu léta 1975 se MPLA se sovětskou podporou podařilo konsolidovat moc v Luandě a vyhnat FNLA z hlavního města, nicméně FNLA pokračovala v útocích proti MPLA i nadále. Vládní americké materiály ke krizi v Angole, kdy se rozpadalo portugalské koloniální panství, pokrývající její začátek v letech 1974 a 1975, uvádějí, jak MPLA vyjednávala s Havanou o poskytnutí o kubánské pomoci (8). Současně se UNITA těšící se americké vojenské podpoře obrátila na režim apartheidu v JAR s žádostí o vojenskou posilu. Pretoria nechtěla, aby Angolu využívali rebelové bojující za nezávislost Namibie okupované JAR jako svou základnu, a proto v říjnu 1975 vyslala své jednotky do jižní Angoly. Ty pak rychle postupovaly směrem k hlavnímu městu. Kubánský lídr Fidel Castro kontroval nasazením speciálních kubánských jednotek v Angole, aby zastavily postup vojenského kontingentu Jihoafrické republiky. Fordova administrativa sice jihoafrickou intervenci do Angoly podporovala, jak se dočteme v příslušném dokumentu, ale na veřejnosti raději bagatelizovala své vazby na režim apartheidu v Pretorii a okolnosti jejího ozbrojenému vpádu do Angoly. Ačkoli Jihoafrická republika stáhla své jednotky z Angoly na jaře 1976 a MPLA zůstala v pozici oficiální vlády země, Jonas Savimbi a UNITA pokračovali v povstaleckých aktivitách až do jeho smrti v roce 2002, aby tak sytili zbytečný a vleklý občanský konflikt v Angole. Mezitím Reaganova a Bushova vláda zasílaly varlordovi Jonasu Savimbimu vojenskou pomoc v celkové hodnotě 30 milionů dolarů jako svému horkému želízku v občanské válce v Angole (9). Tehdy panovalo spojenectví Bílého domu s bělošskými vládci Jižní Afriky, kteří nejenže dodávali UNITA peníze, zbraně a materiál, ale také často vysílali své vojáky do Angoly a prováděli letecké údery na pozice angolské Lidového hnutí za osvobození (MPLA), které v Angole vládlo od roku 1975. Savimbiho jednotky bojovaly proti angolské vládě, kterou vojensky podporoval Sovětský svaz a tisíce kubánských vojáků a kterou uznaly všechny země světa s výjimkou Jižní Afriky a Spojených států. Oblíbenec Washingtonu Jonas Savimbi a spol. se v průběhu civilního konfliktu v Angole dopustili celé řady válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (10), když UNITA položila miliony nášlapných min do zemědělských polí, přerušila dopravní linky a útočila na zdravotnická zařízení a školy, kde terorizovala a zabíjela zejména zdravotníky a učitele. Samozřejmě že v průběhu války v Angole spáchala válečné zločiny rovněž MPLA, jak už při civilních konfliktech sycených zvenčí antagonistickými silami bývá zvykem. Avšak na počátku 90. let, kdy skončila studená válka a s ní rovněž i apartheid v Jižní Africe, již pro Jonase Savimbiho nezbyla žádná role. MPLA i UNITA se v roce 1991 dohodly na příměří a na uspořádání voleb v roce 1992. Navzdory mezinárodně uznanému volebnímu vítězství MPLA se však věčný militant Savimbi nedokázal přizpůsobit nové éře pragmatické demokracie (11), aby se brzy opět chopil zbraně. Jak je vidno, Reaganův kabinet při své globální válce proti komunismu neopomněl vynechat ani africký kontinent, kde rozdmýchával a pomáhal udržovat krvavý konflikt v Angole, podporoval režim apartheidu v Jihoafrické republice a podepsal se na dalších otřesných zločinech té doby na africkém kontinentu.

Spojené státy v Africe během studenoválečnického zápolení se Sovětským svazem podporovaly různé diktátory a tyrany, ostatně tak činil i Kreml, v první řadě v Etiopii za vražedného rudého teroru režimu Dergů a následného hladomoru. Na druhou stranu i Spojené státy v Africe během studené války vydržovaly brutální diktaturu, třeba v režim Siada Barreho v Somálsku. Odborník na problematiku Blízkého východu Stephen Zunes k této problematice věnuje následující věty (12): „V roce 1977 Somálsko zaútočilo na region Ogaden nacházející se ve východní Etiopii ve snaze anektovat území, kde žilo obyvatelstvo somálského původu. Etiopané nakonec dokázali útok odrazit díky rozsáhlé vojenské podpoře ze Sovětského svazu a díky nasazení 20 000 kubánských vojáků. Od konce 70. let až do svržení Barreho režimu na počátku roku 1991 posílaly Spojené státy do Mogadiša zbraně za stovky milionů dolarů výměnou za možnost využívat vojenské základny v Somálsku, které byly původně postaveny pro Sověty, pokračuje Zunes. Americká vláda ignorovala varování afrických specialistů, lidskoprávních skupin a humanitárních organizací ozývajících se v 80. let, že pokračující americká podpora diktátorského Barreho režimu nakonec uvrhne Somálsko do chaosu. Tyto předpovědi se tragicky vyplnily, poznamenává Zunes, zatímco Spojené státy a Itálie podporovaly čím dál tím represivnější režim mající na rukou krev tisíců civilistů. Aby si despota Barre dokázal udržet moc, okopíroval klasickou imperiální strategii rozděl a panuj, když proti sobě poštval různé somálské klany a zasel tak sémě bratrovražedného chaosu a masového hladomoru, který vypukl zanedlouho poté, argumentuje Zunes. Zatímco Spojené státy Barreho režimu ročně poskytovaly více než 50 milionů dolarů na nákup zbraní, prakticky nic neudělaly pro vybudování soběstačné ekonomiky schopné uživit somálský lid a nabídnout mu práci. Washington kromě toho v zemi prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu implementoval neoliberální program strukturálních změn, jehož dopady výrazně oslabily místní zemědělskou ekonomiku. Toxická kombinace kolapsu ústřední vlády, sucha a humanitárního chaosu způsobeného znesvářenými a konkurujícími si klany vedla k masivnímu hladomoru s více než 300 000 obětí, z nichž většinu tvořily děti, uzavírá Stephen Zunes. V letech 1987 až 1989 režim somálského diktátora Siada Barreho těšící se štědré finanční asistenci Bílého domu zmasakroval odhadem 200 000 členů kmene Isaaq, největšího klanu žijícího v severozápadní části Somálska (13). V té době někteří členové kmene Isaaq bojovali za nezávislost a Barre se je pokusil všechny vyhubit, aby tuto domnělou hrozbu odvrátil. Přesto se nechystaly ani nechystají žádné významné události na připomenutí těchto hrůz spáchanými vazalem Spojených států v Somalilandu. Leč v minulosti několik mezinárodních organizací krveprolití somálskému lidu uznalo a odsoudilo. Zpráva OSN z roku 2001, která vyšetřovala útoky proti Isaaqům, dospěla k závěru, že „zločin genocidy byl koncipován, naplánován a spáchán somálskou vládou proti Isaaqům ze severního Somálska“. Odborníci dnes tvrdí, že v Somalilandu se nachází více než 200 masových hrobů, z nichž většina leží v Údolí smrti.“. Žádný Američan se nikdy neomluvil za to, co se Somálsku za Barreho režimu odehrálo; nevznikla žádná mezinárodně podporovaná komise pro pravdu a usmíření a nikdo nebyl za komplicitu v somálském hororu trestně popotahován a stíhán (14). Jednu z nejbrutálnějších fází somálské genocidní kampani proti kmeni Isaaqě doprovázelo zničení největšího města v severní Somálsku Hargeisy. V květnu 1988 Barreho režim vyslal stíhací letouny, aby město srovnaly se zemí. Destrukce Hargeisy Barreho letectvem si po zásluze vysloužila přezdívku „africké Drážďany“. Bombardování a útoky pozemních jednotek zabily více než 40 000 lidí. Burao, v té době třetí největší město, Barreho letecké síly srovnaly se zemí. Neúprosné násilí proti civilistům z kmene Isaaq v roce 1988 vedlo k největší uprchlické krizi na světě.  Nicméně s pádem železné opony a zahájením americké bombardovací kampaně v Iráku se Washington nakonec rozhodl přesunout finanční zdroje určené Barreho despocii do západní Asie. Somálská vláda se bez americké asistence zhroutila (15).

Patrně největší výzvou studenoválečnického soupeření o Afriku se stalo Kongo země oplývající pohádkovým nerostným bohatstvím, poté, co země setřásla okovy belgického kolonialismu a imperialismu. Kongo bylo obětí ohavných zvěrstev spáchaných belgickým panovníkem Leopoldem II. v letech 1885 až 1908, kdy ve jménu obchodu s gumou, míněno ve jménu plundrování konžského přírodního bohatství, zahynulo násilnou smrtí a v důsledku nemocí zhruba 10 milionů Konžanů (16). Ve volbách v Kongu na jaře roku 1960 zvítězilo Konžské národní hnutí (MNC) v čele s charismatickým lídrem Patricem Lumumbou, který se stal konžským premiérem. Lumumba se zasazoval o sjednocené nezávislé Kongo a brojil proti rozdělení země podle kmenových nebo regionálních hranic. Snil o Kongu, jež by nebylo ovládáno „zbraněmi a bajonety, ale mírem srdce a vůle“. Podporoval panafrikanismus a osvobození všech koloniálních území v Africe. Konžský lídr prohlásil, že jeho režim bude vyznávat „pozitivní neutralitu“, což definoval jako návrat k africkým hodnotám a odmítnutí jakýchkoli importovaných ideologií, a to jak západní, tak té sovětské (17). Když se Lumumby v červenci 1960 tázali, jak by reagoval na obvinění z komunismu, lídr odpověděl: „Jedná se o propagandistický trik namířený proti mně. Nejsem komunista. Kolonialisté proti mně vedou kampaň po celé zemi, protože jsem revolucionář a požaduji zrušení koloniálního režimu, který ignoroval naši lidskou důstojnost. Považují mě za komunistu, protože jsem odmítl úplatky od imperialistů (18)“. „Nejsme komunisté, katolíci ani socialisté. Jsme afričtí nacionalisté. Vyhrazujeme si právo vybírat si své přátele v souladu s principem pozitivní neutrality,“ tak znělo krédo Lumumbovy vlády. A právě nacionalistický a neutralistický étos v dlouhou dobu zbídačovaném a utlačovaném Kongu přirozeně pobuřoval Spojené státy, jelikož Washington od své rozsáhlé klientské sítě vždy vyžadoval loajalitu a disciplínu a někdy i samotné obvinění z komunismu ležící na chabých argumentačních základech stačilo na provedení státního převratu. Kongo se zároveň stalo dalším kolbištěm studené války, kde bojoval Washington s Kremlem o vytyčení sféry vlivu. Brzy poté, co se Lumumba ujal vlády, se země propadla do chaosu: konžská armáda se vzbouřila, a zatímco politikové v hlavním městě bojovali o vliv, v provinciích se šířila rebelie. Jedna z těchto provincií - Katanga se Konga odtrhla a její neuznaná vláda měla hrát klíčovou roli v Lumumbově tragickém příběhu (19). Avšak Lumumbovy politické trable způsobily vedle vnitřních faktorů rovněž faktory vnější. Existovaly tři vnější aktéři, jejichž činnost měla na Kongo a premiérský mandát Patrice Lumumby negativní dopady: OSN, Spojené státy a Belgie. Tito aktéři podněcovali rozdělení země, protože tak sledovali prosazení svých partikulárních zájmů. Lumumbova brilantní rétorika a inspirativní vize nezávislého a svobodného Konga nedokázaly tyto překážky překonat. Když v září 1960 nadešel čas, provedl klíčový protimobutovský lídr Mobutu Sese Seko s podporou Ústřední zpravodajské služby státní převrat a odstranil Patrice Lumumbu od moci (20). Mobutu patrně tehdy netušil, že učinil první kroky k nastolení své 32leté maniakálně kleptokratické vlády. Odtajněné memorandum Eisenhowerovy administrativy ze srpna 1960 dokládá, že americký rezident Eisenhower nařídil vraždu Patrice Lumumby během zasedání Národní bezpečnostní rady (NSC) na začátku srpna 1960 (21). Zápis z tohoto zasedání zvláštní skupiny z konce srpna 1960 naznačuje, že takový rozkaz mělo na mysli vrchní velení CIA. V rámci diskuse o „operačních liniích“, které se tehdy sledovaly „při přípravě kampaně proti Lumumbovi v Kongu“, se národní bezpečnostní poradce Gordon Gray „zamýšlel nad tím, zda plány, jak je nastínila CIA“, jsou dostatečně vyhovující k sesazení konžského premiéra. Gray dále uvedl, že „jeho spolupracovníci vyjádřili velmi silné emoce ohledně nutnosti ostrých opatření“ proti Lumumbovi. Nakonec bylo dohodnuto, že plánování „nemusí nutně vylučovat jakýkoliv konkrétní druh činnosti, která by mohla přispět k odstranění Patrice Lumumby,“ uvádí se v souhrnu memoranda. Další informační zdroje ukazují (22), že na schůzce v srpnu 1960 prezident Eisenhower skutečně nařídil, aby byl Lumumba odstraněn. Eisenhowerova formulace nebyla úplně jednoznačná, nicméně jeho záměr byl zcela jasný. Chtěl Patrice Lumumbu odstranit a nebyl příliš vybíravý ohledně prostředků, jak toho docílit. Ústředí CIA zaslalo do Leopoldville také nechvalně proslulé ampulky s jedem a tamní pobočka agentury získala finanční prostředky na zorganizování státního převratu. Jed však nebyl nikdy použit (23). Objevil pevný důkaz o tom, že Ike Eisenhower, prezident velmoci veřejně se zaštiťující prosazováním a dodržováním lidských práv, v srpnu 1960 nařídil CIA, aby konžského lídra „eliminovala“ (24). Důkaz pochází z dosud nezveřejněného rozhovoru z roku 1975 se zapisovatelem jednání Eisenhowera a jeho poradců pro národní bezpečnost o krizi v Kongu v srpnu 1960 v Bílém domě. Zapisovatel Robert Johnson v rozhovoru uvedl, že si živě pamatuje, jak se prezident Lyndon Johnson obrátil na tehdejšího ředitele CIA Allena Dullese a pronesl něco v tom smyslu, že Lumumba by měl být odstraněn. Patrice Lumumba, jenž v lednu 1961 stanul před popravčí četou, přitom instinktivně nevystupoval jako protiamerický státník, ani jako ideologický marxista, jak jej líčí americké vládní materiály. Lumumba byl dalším demokraticky zvoleným premiérem (či prezidentem), jenž padl díky přispění Ústřední zpravodajské služby. Americké vládní dokumenty dokládají, že Spojené státy se do konžských interních záležitostí hrubě vměšovaly ještě po vyhlášení samostatnosti země a samozřejmě i v průběhu tzv. konžské krize a v pozdějších letech (25). V srpnu 1960 stanice CIA v Leopoldville varovala Washington, že pokud nebude premiér Lumumba v blízké budoucnosti zastaven, stane se mocným politikem a vytvoří vládu pod vlivem komunistů nebo zcela ovládanou komunisty. Na konci srpna 1960 zaslal ředitel Ústřední zpravodajské služby Allen Dulles telegram vedoucímu stanice CIA v Leopoldville, že vysoké kruhy vyjádřily shodu v názoru, že svržení Patrice Lumumby musí být naléhavým a prvořadým cílem. Zástupce ředitele CIA pro plánování Bissell na přelomu a podzimu 1960 pověřil jednoho vědce zaměstnaného u CIA, aby v krátké době připravil biologický materiál na provedení atentátu na blíže nespecifikovaného afrického vůdce. Bissell k zahájení této operace disponoval svolením od amerického prezidenta Eisenhowera. Washington schválil omezené finanční prostředky na operaci v Kongu s cílem nahradit Patrice Lumumbu prozápadní politickou skupinou. Nicméně z atentátu nakonec sešlo, když 14. září 1960 provedl náčelník generálního štábu konžské armády Joseph Mobutu státní převrat, načež mu pobočka CIA v Leopoldville poskytla tajné finanční prostředky, stojí psáno v dokumentu. Zvláštní mezirezortní skupina zřízená za účelem schvalování a dohledu nad tajnými operacemi na konci října schválila významné finanční prostředky na posílení Mobutovy pučistické vlády, aby Lumumbovi zabránila získat znovu moc, čteme ve vládním materiálu. Spojené státy poskytovaly Mobutově režimu vojenskou pomoc i nadále. V říjnu 1962 požádala pučistická konžská vláda Spojené státy o dodávky stíhacích letadel, několika transportních letadel, nákladních vozidel a dalšího vojenského vybavení a vyslání pilotů pro boj s levicovými rebely. V dubnu 1964 prezident Lyndon Johnson pověřil ministerstvo obrany, aby konžskému letectvo zaslalo šest letadel T–28, deset letadel C–47 a šest letadel H–21, plus zásobu náhradních dílů a munice na šest měsíců. Severoameričané v létě vojenský program a finanční pomoc konžskému režimu dále rozšířily, kdy povstání v celé východní polovině Konga ohrožovalo přežití Mobutovy vlády. Dokument americké vlády s názvem 1. Editorial Note vyjmenovává detaily americké vojenské pomoci poskytnuté převážně konžským leteckým silám v rámci projektu řízeného zvláštním Výborem 303 v letech 1960 až 1967.

Konžskou krizi je nezbytné chápat v širším kontextu tzv. konfliktu v zastoupení v průběhu studené války, kdy Sovětský svaz podporoval demokraticky zvoleného premiéra Patrice Lumumbu a Spojené státy pučistického generála Josepha Mobutu. Zatímco Ústřední zpravodajská služba podpořila Mobutův puč proti Lumumbovi, Kreml i nadále, byť nakrátko, poskytoval Lumumbovi zbraně a podporu (26). Autoritářský režim v Moskvě stál v Kongu na správné straně barikády – a to nikoli poprvé – , třebaže nemůžeme mít iluze o tom, jak využil interní konžské záležitosti ve prospěch omezení amerického vlivu v srdci Afriky. Analýzy CIA a ministerstva zahraničí Lumumbu vykreslovaly jako hrdého nacionalistu a panafrikanistu usilujícího o neutralitu své země v období studené války (27) vlády Belgie a Spojených států – včetně jejich tajných agentů – nesou velkou část odpovědnosti za následní „putovní karneval smrti“ v zemi. Západ se jednoduše nemůže vyhnout odpovědnosti za důsledky svých činů, když argumentuje, že to byli místní obyvatelé, kdo stiskl spoušť. Americké a belgické úřady se během vlastních pokusů o definitivní likvidaci Patrice Lumumby stále častěji obracely na Lumumbovy protivníky. Evropané a Američané pobízeli Afričany, aby Lumumbu uvěznili a aby dostal trest smrti. Politici v Leopoldville Lumumbu sice poslali za mříže, ale báli se ho postavit před soud nebo popravit (28). Spojené státy se prostřednictvím CIA od srpna do listopadu 1960 prokazatelně pokoušely Lumumbu odstranit – přímo i prostřednictvím s nimi kooperujících konžských lídrů. V lednu 1961 tito klienti Washingtonu v Leopoldville předem informovali šéfa stanice CIA o svém plánu vydat Lumumbu do rukou jeho nejhorších nepřátel. Šéf CIA v Kongu neudělal nic proto, aby je zastavil. Ačkoli existují pokusy o bagatelizaci vměšování se USA do interních konžských záležitostí, zlehčování plánů a pokusů o svržení a likvidaci oblíbeného a inspirativního afrického vůdce, zodpovědnost Washingtonu a především jeho Ústřední zpravodajské služby za podporu státního převratu, který od moci odstavil demokraticky zvoleného premiéra a nacionalisticky smýšlejícího politika, a místo toho navázal lukrativní vojenskou spolupráci s pučistickým režimem Josepha Mobutu, je neoddiskutovatelná. USA však vojensky vydržovaly Mobutův režim i v následujících letech, neboť nebezpečí levicového radikalismu v očích plánovačů a stratégů ve Washingtonu v této strategicky významné africké zemi hrozilo i nadále.

Když se stal prezidentem Spojených států Lyndon Johnson, schválil významnou tajnou operaci CIA –  v hodnotě dnešních 90–150 milionů dolarů, nejdražší operaci té doby – s cílem bojovat proti Lumumbovým stoupencům, kteří po jeho popravě ovládali velké části Konga (29). V řadách rebelů bojoval i Laurent Kabila, který v roce 1997 svrhl Mobutův režim a chopil se moci v Kongu (za Mobutových dob se země nazývala Zair), ironicky jako titulární vůdce rebelské operace podporované Spojenými státy. Bílí žoldáci s podporou Ústřední zpravodajské služby nakonec zvítězili nad prolumumbovskými rebely. Konflikt si vyžádal 100 tisíc lidských životů (30). Šéf pobočky CIA v Kongu Larry Devlin prostřednictvím fondů agentury štědře financoval Josepha Mobutu, aby si zavázal důstojníky v armádě a zorganizoval další převrat, který se uskutečnil 25. listopadu 1965 a který mu umožnil udržet si s belgickou podporou nad Kongem pevnou kontrolu. Zatímco úředníci amerického ministerstva zahraničí poukazovali na to, že korupce je největší hrozbou pro Kongo, Devlin přivíral oči nad Mobutovou rostoucí kleptomanií. Despota nahromadil obrovské bohatství uprostřed chudoby běžných Konžanů, když plundroval rozsáhlé nerostné zdroje a přírodní bohatství Konga, a to nejen ve prospěch amerických zájemců o konžské diamanty (31). Mobutuův vztah s Devlinem lze vyčíslit v hodnotě stovek tisíc dolarů v úplatcích pro politiky a armádní generály. CIA konžskému autoritáři poskytovala potřebné mimikry, aby Mobutu mohl zakrýt svůj klientelismus všudypřítomným kultem osobnosti a podporovala jeho vládu navzdory (nebo spíše kvůli) její represivní podstatě. Joseph Mobutu (Mobutu Sese Seko) vytvořil kleptokratickou vládu zneužívající státní aparát k naplňování jeho osobních potřeb a přání a přání a potřeb jeho spojenců. Sám prezident Mobutu roku 1972 získal prezident 28 procent všech vládních výdajů (pro srovnání: jeho režim vynaložil na sociální služby téhož roku necelých 18 procent vládního rozpočtu). V roce 1982 se Mobutuovo nakradené osobní jmění odhadovalo na 3,2 miliardy liber. V roce 1992 Mobutu a jeho kabinet i nadále odcizovali vytvořené bohatství a výdaje na sociální sféru se postupně snižovaly, zatímco si konžský diktátor přivlastnil neuvěřitelných 95 procent státního rozpočtu (32). Na sklonku roku 1988 informoval belgický deník Le Soir o pobytu specialistů MMF v Kinshase. Článek líčil situaci v tehdejším Zairu, kde docházelo k neustálým výpadkům elektřiny, silnice se při sebemenším dešti měnily v bláto, vnitrostátní doprava byla čím dál nedostupnější a dražší, takže běžné činnosti, jako cesta do školy nebo do práce mnohdy nešly bez pomoci vykonat. Platy byly kvůli nízké hodnotě měny symbolické, a dokonce i univerzitní profesoři museli mít několik zaměstnání, aby mohli přežít (33).

Mobutův Zair se většinou těšil dobrým a korektním vztahům se Spojenými státy. Spojené státy byly po Belgii a Francii, klasických kolonizátorech afrických etnik a zemí, třetím největším poskytovatelem pomoci Zairu (34). Mobutu se spřátelil s několika americkými prezidenty, včetně Richarda Nixona, Ronalda Reagana a George H. Bushe. Vztahy se však výrazně ochladily v letech 1974–1975 kvůli Mobutově stále radikálnější rétorice, a to i vůči americké zahraniční politice, aby v létě 1975 klesly na historické minimum, když konžský vládce obvinil CIA z přípravy puče proti jeho osobě. Vzhledem ke špatné situaci v oblasti lidských práv se Carterova vláda navenek distancovala od vlády v Kinshase, ale i tak represivní režim obdržel téměř polovinu zahraniční pomoci alokovanou Carterovým kabinetem subsaharské Africe. V roce 1980 americká Sněmovna reprezentantů hlasovala pro ukončení americké vojenské pomoci Zairu, ale Senát obnovil finanční prostředky v reakci na Carterův tlak i tlak amerického byznysu v Zairu (35). Mobutu měl díky finančním darům velmi vřelé vztahy s Reaganovou administrativou. Mobutu třikrát navštívil Bílý dům během úřadování prezidenta Ronalda Reagana, zatímco americkou kritiku Zairu za porušování lidských práv Washington účinně zamlčel. Během státní Mobutovy návštěvy v roce 1983 prezident Reagan zairského despotu vychválil jako „hlas rozumu a dobré vůle“. Mobutu udržoval srdečné vztahy i s Reaganovým nástupcem Georgem H. W. Bushem. Stal se první hlavou afrického státu, která prezidenta Bushe navštívila v Bílém domě (36). Ale i tak se Mobutuovy vztahy s Bílým domem na konci studené války radikálně změnily. Když padl režim v Sovětském svazu, Washington už neměl důvod podporovat Mobutův kleprokratický režim jako hráz proti komunismu. Jakmile přestal být Mobutu pro Bílý dům užitečný, začali Severoameričané tlačit na demokratizaci jeho vládnutí. Spojené státy přitom ignorovaly dekády porušování lidských práv ze strany Mobutova Konga, především bití vězněných osob, jejich mučení a mimosoudní popravy (37), dokud Zair plnil svou náležitou úlohu v mocenské konfiguraci USA na africkém kontinentu.

V období studené války na africkém kontinentu padaly evropské koloniální říše, mnohdy za neuvěřitelného krveprolití, a rýsovaly se kontury rodícího se velmocenského soupeření mezi Spojenými státy a Sovětského svazu, kde jazýček na vahách hrála intervenční Kuba, jejíž vojáci bojovali na straně napadených, lvím dílem přispěli k pádu apartheidu v Jihoafrickou republikou okupované Namibii, a nakonec i v samotné Jihoafrické republice. Vliv Spojených států na africkém kontinentu začal nabývat na větší intenzitě až během poslední fáze studené války s Reaganovým vypjatým antikomunismem, kdy Bílý dům podporoval rasistický režim v Pretorii, angažoval se v angolské občanské válce úzkými vazbami na Jonase Savimbiho a UNITA, kde za celou dobu konfliktu přišlo o život 800 tisíc lidí a téměř 4 miliony dalších musely opustit své domovy (38) či vyzbrojoval tyrana a masového vraha v Somálsku Siada Barrého. Washington do své klientské sítě na přelomu 70. a 80. let zahrnul klíčovou africkou zemi – Egypt, aby tímto způsobem mazaně neutralizoval zásadní hrozbu pro svého klíčového blízkovýchodního klienta v Izraeli. Mubárakův režim v Káhiře se stal důležitým klientským státem Spojených států a zároveň i předním příjemcem americké vojenské pomoci ve výši 1,3 miliardy dolarů (39), aniž by její zasílání jakkoliv ovlivnily Mubárakovy represálie. Mubárakova aliance se Spojenými státy dopadla nejtvrději na bedra obyčejných Egypťanů, když za jeho režimu téměř polovina Egypťanů živořila v chudobě. Mezitím Sovětský svaz významně vojensky podporoval mimořádně vražedný režim prezidenta Mengistu Haile Mariama v Etiopii zodpovědného možná za 1,5 milionu lidských životů (oběti poprav, politických čistek a hladomoru). Když ale režim Dergů v Etiopii v letech 1976 až 1978 realizoval rudý teror, v průběhu fiskálního roku 1978 mu Spojené státy zaslaly vojenskou pomoc ve výši 282 milionů dolarů a ekonomickou pomoc za 366 milionů dolarů (40), aby veškerou ekonomickou pomoc Etiopii ukončily v roce 1985, pouhé dva roky před pádem zabijáckého Mengistova režimu. Avšak oficiální bilaterální vztahy mezi Bílým domem a režimem Dergů začaly povážlivě drhnout už za Carterova prezidentského mandátu, když se Mengistu začal identifikovat jako marxisticko-leninský revolucionář. Spojené státy odmítly jeho žádost o zvýšení vojenské pomoci, aby mohl zintenzivnit boje proti eritrejskému separatistickému hnutí a odrazit somálskou invazi vedenou Severoameričany podporovaným diktátorem Siadem Barrem.

Americké vměšování se do afrických záležitostí v období studené války zasadilo sémě konfliktů vypuknuvších na začátku deváté dekády 20. století, kupříkladu na pozadí somálského hladomoru, který si vyžádal 300 tisíc duší (41). Podle poznatků jedné mezinárodní humanitární organizace během hladomoru zemřela až celá čtvrtina somálských dětí mladších pěti let. Bushova administrativa začala režimu Siada Barreho utahovat kohoutky vojenské a další pomoci, aby byl somálský despota v roce 1991 odstaven od moci. Po Barraho svržení se Washington zahalil do pláště humanitarismu a jako důvod pro vojenskou intervenci do Somálska uvedl hladomor. Je však klíčové vědět, že Bushova a posléze i Clintonova vláda svůj deklamovaný humanitarismus ukryly za strohé geopolitické důvody, jelikož nejtěžší období hladomoru pominulo několik měsíců předtím, než se Spojené státy vytasily se svým výsostným posláním ukončit hladovění v Somálsku (42). George Bush připravil půdu pro domnělou americkou humanitární intervenci do Somálska tvrzením, že lokální váleční magnáti rozkrádají humanitární potravinou pomoc. Clintonův kabinet koncem roku 1992 s velkými fanfárami autorizoval operaci Restore Hope (Obnovení naděje). Deklarované humanitární úmysly Washingtonu se však reálu proměnily v pravý opak. Blízkovýchodní analytik Stephen Zunes popisuje (43), jak se americká vojenská přítomnost v Somálsku odrážela ve snahách o odzbrojení válečných lordů, kdy se americká armáda zapojila do ozbrojených útoků v hustě osídlených městských čtvrtích. Rozšíření americké vojenské mise v Somálsku nakonec logicky vedlo k americkým obětem. Tisíce amerických pušek M-16, jež americké vlády za peníze amerických daňových poplatníků zaslaly Barreho ozbrojeným silám, se nyní ocitly v rukou vzájemně znesvářených militantů. Zunes dále líčí, jak američtí vojáci opakovali slogan „Jediný dobrý Somálec je mrtvý Somálec“, když americká armáda v zemi prováděla stále agresivnější útoky, jež vyvrcholily bitvou v hlavním městě země Mogadišu v říjnu 1993. Tuto epickou městskou bitvu pro plátna kin a obrazovek ztvárnil režisér Ridley Scott v propagandistickém dílku Black Hawk Down (Černý jestřáb sestřelen). V bitvě o Mogadišo přišlo o život osmnáct amerických vojáků, jejichž úmrtí se dostalo nadměrné pozornosti, a přibližně tisíc Somálců, což však uniklo bdělé pozornosti amerických sdělovacích prostředků. Zabití takové spousty lidí v jeden den rukou americké intervenční armády by instinktivně mělo vyvolat mohutné pobouření, a nikoliv soucit s umírajícími americkými vojáky vedoucími boj proti celému městu. Zjevným krédem filmu je přátelství v bitvě na život a na smrt, existující nezávisle na intrikách na nejvyšších politických patrech, namísto věcného rozboru příčin vzniku krize v Somálsku a role Spojených států v tamní tragédii. Ridleyho dílko ale k mému překvapení a možná nechtěně ukázalo, jak se zbraní proti útočící americké armádě chápou ženy a děti. Oficiální odhad počtu obětí americké intervence v Somálsku je 6 000 až 10 000 lidských životů jen během léta 1993, z nichž dvě třetiny tvořily ženy a děti (44). Terčem amerického intervenčního vojska v Somálsku se vzhledem k vysokému procentu civilních ztrát, stali neozbrojení muži, ženy a děti, a nikoliv proti sobě válčící varlordi zásobení zbraněmi dodanými Barreho režimu Washingtonem. Odhady o počtu obětí americké invaze zůstávaly vágní, jak v roce 1993 informoval deník New York Times, protože novináři somálské oběti přehlíželi. Můžeme hovořit o 10 000 válečných obětí anebo můžeme zaujmout cynický postoj generála a velitel somálské operace Anthony Zinnia: „Nepočítám mrtvé... Nezajímá mě to (45).“ Tolik pro ilustraci naprosté ignorování civilních ztrát na životech v intervenovaných zemích ze strany předních amerických vojenských (i politických) činitelů. Britský deník Independent citoval svědectví místního somálského poslance, podle jehož mínění Severoameričané a jejich etiopští spojenci spáchali spoustu masových vražd civilistů. Ironií osudu Spojené státy vehementně podporovaly diktaturu Siada Barreho v Somálsku, která nesla přímou odpovědnost za hladomor, aby později mohly v Somálsku zasáhnout z humanitárních důvodů. Výsledek se dal předjímat: katastrofa pro Somálsko a trpké ponaučení pro Spojené státy.

Clintonova administrativa v následujícím roce sabotovala vytvoření a vyslání mezinárodních humanitárních sil do Rwandy na zastavení tamního masového vraždění, kde násilnou smrtí během několika měsíců zahynulo 800 tisíc osob (46). Zpráva vypracovaná Organizací africké jednoty obviňuje Clintonovu ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou, která v té době zastupovala Spojené státy v Radě bezpečnosti OSN, z používání zbrzďujících taktik, aby zabránila vyslání záchranné mise do Rwandy. Spojené státy, Francie a Belgie by podle Organizace africké jednoty měly Rwandě zaplatit signifikantní reparace. Jedním z primárních afrických klientů ve Washingtonu 90. let byl Kagamův režim ve Rwandě coby strategické aktivum s mocnou armádou v oblasti východní Afriky bohaté na nerostné suroviny (47). Robert Kagame studoval na Vysoké škole velitelského a generálního štábu americké armády ve Fort Leavenworthu v Kansasu, aby se posléze vrátil do Rwandy a roku 1994 chopil moci. Spojené státy financovaly Rwandu v rámci bilaterální vojenské pomoci, vláda Billa Clintona Paula Kagameho dlouhodobě podporovala, a to navzdory dostupným důkazům o zločinech jeho ozbrojených složek. OSN obvinila vysoké rwandské vojenské činitele přímo podléhají Kagameovi ze spáchání rozsáhlého masakru možná desítek tisíc civilistů v letech 1996 a 1998, včetně neozbrojených žen a dětí. OSN Kagameho běsnění označila za válečné zločiny a možná i genocidu (48). Rwandský režim Paula Kagameho zaútočil v letech 1996 a 1997 na Zair, kde diktátor Mobuto Sese Seko pozbyl ochrany Washingtonu, aby jej roku 1997 společně s ugandskými silami svrhl a instaloval k moci koalicí rebelů vedených Laurentem-Désiré Kabilou, čemuž dal Washington požehnání (49).Spousta Středoafričanů se domnívá, že USA opakované vpády do Zairu buď iniciovaly, nebo podporovaly a že Bílý dům i nadále poskytuje pomoc rebelům. Ať tak či onak, Washington mohl vojenskou pomoc poskytovanou Rwandě a Ugandě instrumentalizovat jako bič na obě intervenující země, což ale neučinil. V Kongu Washington podpořil puč proti legitimně zvolenému premiérovi Patrice Lumumbovi a dlouhá desetiletí vydržoval diktátora Mobuta plundrujícího bohatství země na dřeň, aby v druhé polovině 90. let posvětil rwandský a ugandský ozbrojený vpád do Zairu (posléze do Konga) a obě země i nadále dotoval. Studie zveřejněná Mezinárodním záchranným výborem (IRC) v lednu 2008 uvádí, že v letech 1998 až 2007 v Kongu zemřelo kvůli válečnému konfliktu 5,4 milionu lidí a každý měsíc přibývá dalších 45 000 obětí (50). Text zveřejněný humanitární organizací Caritas v roce 2010 odhaduje počet obětí i nadále probíhajícího válečného konfliktu v Kongu na necelých sedm milionů. Spojené státy i nadále autorizovaly pro Kagameho režim vojenskou pomoc, již zablokovaly až na podzim roku 2013 (51).

Spojeným státům se vymstila jejich africká politická agenda umocňovaná érou studené války, kdy vojensky udržovaly v chodu silně represivní a genocidní režim Siada Barrého zodpovědného za zmasakrování 200 000 příslušníků kmene Isaaq, za genocidu se dvěma stovkami masových hrobů, a jím do značné míry zapříčiněný hladomor s dalšími 300 000 mrtvými. Clintonova vláda zdědila obrovský PR problém, když se jej snažila vyřešit domnělou humanitární intervencí do Somálska, jíž v letech 1992 až 1993 padly za oběť tisíce civilistů. Kongo utrpělo velkou ránu poté, co se po děsivém dědictví belgické kolonizace na krátký čas vymanilo kontrole tehdejších velmocí a v Kinshase začal úřadovat vzdělaný politik Patrice Lumumba prosazující africký nacionalismus (obdobně jako egyptský prezident Násir) a neutrální kurs země, příliš bohaté a strategicky cenné na to, aby zůstala stranou studenoválečnického konfliktu. Legitimně zvolený belgický premiér se proto musel klidit z cesty, klidně i za cenu atentátu, třeba s využitím otrávené zubní pasty od CIA. Americká podpora pučistického úsilí Josepha Mobutu v Kongu roku 1960, jakož i následující dekády trvající přízeň Washingtonu, ignorujícího represivní metody režimu a maniakální kleptomanii, aby despota nakonec přišel o přízeň Bílého domu a byl nahrazen během intervence klientů Bílého domu ve Rwandě a Ugandě. Výsledkem byla humanitární pohroma nedozírných následků, když téměř v tichosti zbytečně zemřely miliony lidských bytostí, aniž by někdo někdy hnal pachatele a spolupachatele k politické a trestní odpovědnosti. Kongo (dříve také Zair a nyní Demokratická republika Kongo) symbolizuje memento, kdy tato nerostným bohatstvím a potenciálem oplývající africká země se jen na krátko mohla nadechnout a pokusit se naplnit Lumumbovy vize, aby se ocitla v područí Spojenými státy dotovaného, dlouhá desetiletí vládnoucího kleptokratického režimu. Když Mobutova tyranie po 32 letech padla, do Zairu vpadly Kagameho a Museveniho armáda z Rwandy a Ugandy s podpory Spojených států (52), kde invaze, zabíjení, choroby a strádání usmrtilo ještě více lidí než nacistický holocaust. Jedná se prakticky o neviditelnou tragédii, jelikož pachatelé jsou našimi chráněnci.