Odmítání pachatelů přiznat svou vinu za otroctví Afričanů

26. 3. 2026 / Fabiano Golgo

Ve středu se Organizace spojených národů sešla, aby s veškerou pompou, mikrofony a simultánním překladem prohlásila, že transatlantický obchod s africkými otroky byl nejzávažnějším zločinem proti lidskosti. Ano — i něco tak samozřejmého se muselo dát hlasovat. Výsledek? 123 států pro. Proti pouze tři: Spojené státy americké, Izrael a Argentina. Spojené království, Portugalsko a Španělsko — staří známí z dob atlantického obchodu — zvolili elegantní taktiku mlčení. Návrh předložila Ghana, jejíž prezident John Dramani Mahama si dovolil naznačit něco téměř nepohodlného: že možná existuje historický dluh.

A právě tady začíná být situace nepříjemná.

Přiznat hrůzu je totiž snadné. Všichni ji přiznávají. Silná slova, vážné tváře, minuta ticha — a hotovo. Morální očista proběhla. Skutečný problém nastává ve chvíli, kdy zazní slovo „reparace". Najednou se ukáže, že humanismus má překvapivě přísný rozpočet.

Námitky odpůrců zněly uhlazeně: prý není správné vytvářet „hierarchii zločinů proti lidskosti". Jak ušlechtilé. Náhle mají všichni obavy, aby někdo nezačal porovnávat hrůzy — jako by šlo o soutěž. Jenže skutečný problém je mnohem prostší — a mnohem méně vznešený.

Jakmile řeknete „nejzávažnější", otevíráte otázku důsledků. A důsledky znamenají peníze, moc, odškodnění. Znamenají sáhnout na bohatství, které má velmi konkrétní historický původ. A to už není pohodlné.

Nejupřímnější argument — i když pečlivě zabalený — zní jinak: „to jsme nebyli my". Jako by historie byla uzavřená kapitola bez pokračování. Jako by dnešní svět nevycházel z tehdejších struktur. Jako by nerovnost vznikla sama od sebe.

Země, které z tohoto systému po staletí profitovaly, mezitím volí osvědčenou strategii: minimalizovat nepříjemnosti. Neodmítat příliš hlasitě, ale ani nepodpořit. Zdržet se. Nevypadat špatně — a zároveň nic neriskovat.

A pak je tu téměř absurdní obava, že by uznání minulosti mohlo vést k přerozdělování zdrojů lidem „bez přímé vazby" na oběti. Zajímavé. Když se rozdělovaly výhody, žádný rodokmen nebyl potřeba. Když jde o spravedlnost, najednou je genealogie zásadní.

Rezoluce není právně závazná. Jinými slovy: zítra se nic nestane. Nikdo nic nezaplatí. Nikdo o nic nepřijde. Je to symbol. A přesto to vyvolává odpor. Protože nejde o minulost. Minulost už byla dávno odsouzena. Jde o účet.

Uznat, že 12,5 milionu lidí bylo uneseno, prodáno a vykořisťováno, nemění historii. Ale narušuje to pohodlné ticho, které ji obklopuje. A právě to ticho bylo vždy velmi výhodné.