Post-americká Evropa
9. 4. 2026 / Matěj Metelec
Zatímco Donald Trump dosáhl ve válce s Íránem Pyrrhova vítězství (aspoň podle informací o podmínkách mírového ujednání, na kterých je založeno dvoutýdenní příměří), jeho viceprezident J. D. Vance vyrazil do Maďarska podpořit Viktora Orbána. V téže době došlo příhodně ke zveřejnění části přepisu Orbánovy telefonické konverzace s Vladimirem Putinem. To samozřejmě není náhoda, ostatně kdy s něčím takovým vyrukovat, když ne teď? Maďarské volby (a jejich ústřední postava Viktor Orbán coby průkopník iliberální demokracie a představitel páté kolony Evropské unie) se staly průsečíkem siločar evropské politiky. Přitom se dnes už hraje s víceméně zcela otevřenými kartami: Trump, Putin i Orbán chtějí Evropu rozháranou a slabou.
Může ale být Evropa jiná? Žehrání na slabost evropských lídrů je přinejmenším od návratu Donalda Trumpa do Bílého domu možné slyšet takřka ze všech stran. Jistě, byly tu okamžiky, kdy evropské státy dokázaly projevit jisté odhodlání (vojenské kontingenty, dá-li se tomu tak říkat, Francie, Německa, Británie, Norska, Švédska, Finska a Nizozemska zamířily na podporu Dánska do Grónska), nicméně když byly nejhorší scénáře zažehnány, většinou se Evropané vrátili spíš k pasivnímu postoji.
Tomu se však nelze divit. Evropské společenství bylo založeno po druhé světové válce v zásadě ze dvou důvodů – jedním bylo zabránit další zničující válce mezi evropskými státy (nyní pravda už nikoli velmocemi) a vybudovat na kontinentu hospodářsko-politickou protiváhu sovětskému bloku. Pro obě tyto motivace hrála klíčovou roli úloha Spojených států coby hegemona, který západní Evropě zajistil (pomocí Marshallova plánu) cestu k prosperitě, a zároveň ji geopoliticky marginalizoval.
Autonomní evropská zahraniční politika měla v éře studené války spíš kosmetický charakter, a rozhodně nekřížila plány Spojených států. Nedávalo by to ani smysl, protože by tím podkopávala toho, kdo ji garantoval bezpečnost, protože proti sovětským konvenčním armádám by samy západoevropské země neměly šanci. Po pádu Sovětského svazu se Evropanům ruce zdánlivě uvolnily, a do jisté míry tomu tak i bylo, v období globální americké hegemonie však zase nebylo tolik prostoru pro manévrování – a nic jiného než manévry si nemůže závislý aktér, kterým Evropa coby vojenská mocnost druhého řádu nutně byla, dovolit. Rezistence některých evropských států vůči americké snaze změnit hegemonii v dominanci za neokonzervativních válek George W. Bushe nakonec možná sekundárně pomáhala vrážet klín do rozšiřující se EU, protože řada novějších a nových členů je naopak podporovala.
Hlavní slabina ne tak docela sjednocené Evropy spočívá v tom, že bez amerického spojence ztratila jasný geopolitický vektor a je vystavena rostoucí vnitřní nesvornosti. Paradoxně je ztráta spojence (vlastně spíš patrona) větší hrozbou její jednotě než návrat otevřeného protivníka v podobě Putinova Ruska. Počítat se silným ruským medvědem na východě je konstanta evropské politiky od Petra Velikého a většina (západoevropských) států má nějakou představu o tom, jak na to (i kdyby byla iluzorní). Avšak pokusy o sjednocení Evropy se v uplynulých staletích odehrávaly spíš ve fantazii humanitních vzdělanců. Evropská jednota byla „vynalezena“ za časů Ameriky – pokusit se ji uskutečnit bez transatlantické kotvy bude řádově náročnější úkol.
Diskuse