Británie: Pokud se Andy Burnhamovi opravdu podaří nahradit v premiérské funkci Starmera, bude to k něčemu?

20. 6. 2026

Burnhamova dobrosrdečná předvolební kampaň napomohla také tomu, aby Británie uviděla jinou stránku míst jako Makerfield, než jen lidi, kteří se opíjejí už přes den a poskytují navštěvujícím novinářům mrazivé citáty; stránku, kde sexistické komentáře kandidáta strany Reform mu stále škodí a kde lidé s těžkým životem mohou stále dát šanci mainstreamovému politikovi. Jiná budoucnost je stále možná. Ale pouze, pokud Burnham prokáže, že dokáže skutečně vládnout stejně dobře, jako vyhrávat.

Starmer totiž před dvěma lety v létě zvítězil, když ho k vítězství vynesly podobně opojné, ale vágní sliby změn – a podívejte se na něj teď. Poslední loajalisté se začali od něj odvracet krátce po šokující rezignaci Johna Healeyho z funkce ministra obrany kvůli dalšímu selhání premiéra při přijímání rozhodnutí. Pro Starmera je v podstatě konec. Otázkou nyní je, jak překlenout tuto mezeru, dokud nebude Burnham připraven. Proměnit totiž ten druh postindustriálního, levicového populismu, který fungoval v Makerfieldu, v soudržný národní projekt, bude vyžadovat určitou práci.

Navzdory jízlivým poznámkám o jeho údajném přeskakování z jednoho názoru na druhý se Burnhamovy hodnoty nezměnily od doby, kdy jsem ho poprvé poznal a v profesním životě, před téměř 30 lety, píše autorka. Je to kluk z malého města z soudržné katolické rodiny, který si vzal svou přítelkyni z univerzity a stále v sobě má něco z naivního ministranta. Ačkoli jeho náboženská víra ochabla – důsledně hlasuje pro právo na potrat a práva LGBTQ+ –, církev formovala smysl jeho rodiny pro správné jednání vůči druhým a poskytovala mu v dětství pocit bezpečí, vedle jeho dalších „náboženství“, jimiž jsou fotbal a hudba. Poprvé to vše pořádně promítl do politiky jako mladý ministr v roce 2009, kdy šok z bučení publika  při výročí katastrofy v Hillsborough přiměl Burnhama, aby se veřejně zasadil o její vyšetřování.

Ale i když jsou jeho kořeny důležité, má také chameleonské vlastnosti a lehce drzou sebejistotu kluka, který se ze státní školy dostal až na Cambridge a musel se naučit přizpůsobit se místům, kam zjevně nepatřil. Jeho velkou silou je empatie: je neobvykle citlivý k skrytým emocím lidí – a nebojí se je zrcadlit. Jeho instinktivní reakce během pandemie na to, že Manchester byl opakovaně vrhán zpět do lockdownů, se stala virální, protože přesně vystihla pocit, že je město trestáno za vyšší míru nákazy covidem způsobenou nerovností a silami, vůči nimž se lidé cítili bezmocní. Zatímco pro jiné politiky je ideologicky těžké ho přečíst, pro veřejnost to neplatí.

Právě tato empatie však znamená, že se mu těžko říká „ne“. Každá soupeřící frakce v Labouristické straně vidí na Burnhamovi něco, co se jí líbí, od jeho komunitarismu s nádechem Blue Labour přes jeho nadšení pro volební reformu až po jeho socialistické přijetí myšlenky převedení veřejných služeb pod veřejnou kontrolu (což mu však nebrání v tom, aby zpětně obhajoval iniciativu soukromého financování). Všichni však také vidí šanci, jak ho přimět změnit názor. To vede k tomu, že se nyní o slovo tlačí spousta kuchařů, kteří chtějí míchat jeho polévku.

Na severu vyřešil tyto rozpory prostřednictvím toho, co nazval „politikou místa“, založenou na hluboké znalosti místní komunity – od kosmopolitního centra Manchesteru přes jeho konzervativnější předměstí až po upadající okrajové čtvrti – a odložením stranických rozdílů s cílem obnovit pocit hrdosti a sounáležitosti. Kdyby se mu nějak podařilo přenést tuto mírnou formu identitární politiky z Manchesteru na celou Británii, byl by to mimořádný úspěch. Prozatím je to však nadlidský úkol, kterému chybí podrobný plán. Poté, co vedl kampaň doslova v duchu poezie – jeho závěrečné volební video bylo dojemným přednesem Lemn Sissayovy elegické Anthem of the North, původně napsané pro Newcastle –, potřebuje toto léto, aby se mohl ponořit do detailů.

Jaký je vlastně jeho postoj k imigraci? V Makerfieldu podpořil tvrdé reformy ultrapravicové ministryně vnitra Shabany Mahmoodové. Proti nim se však již schyluje k vzpouře v řadách labouristů, přičemž Angela Raynerová vede obzvláště hlasitou kampaň proti politice, která ztěžuje trvalé usídlení lidem, kteří přišli do Velké Británie pracovat jako pečovatelé. Chce Burnham, jehož upřímná touha napravit sociální péči sahá až k nedokončeným záležitostem z doby, kdy působil jako ministr zdravotnictví ve vládě Tonyho Browna, skutečně vyhnat imigrantské pečovatele z již tak kolabujícího systému? Jaká je jeho odpověď na argument jeho rivala Streetinga, že Labouristická strana by se neměla bát pozitivně obhajovat imigraci?

Zatím se stále vznášejí velké otázky ohledně půjček, daní, výdajů na sociální péči a obranu versus cíl nulových emisí – zejména pokud se ministrem financí stane Ed Miliband – a co přesně znamená „socialismus příznivý pro podnikání“ například pro regulaci velkých technologických firem? Myslí to Burnham vážně, když hovoří o dodržování fiskálních pravidel ministryně financí Rachel Reevesové a daňových slibů, a pokud ano, jaký prostor mu realisticky zbývá pro radikální kroky? Ačkoli převzetí veřejné kontroly nad dopravou, vodárenstvím a energetikou bylo Burnhamovou nejoblíbenější politikou v Makerfieldu, Starmer již železnice znárodňuje a naznačuje možné převzetí jihoanglické vodárny Thames Water, aniž by z toho měl pro volební kampaň nějaký prospěch – možná proto, že lidé zatím nepocítili rozdíl ve svých peněženkách.

Burnhamův přístup je uvolněný a neformální a nadále se staví podezíravě k pokusům o zavedení většího pořádku právě teď. Zatímco se však v Manchesteru spoléhal na malý, důvěryhodný okruh lidí, s nimiž doladil detaily svých velkých nápadů, v Downing Street by musel řídit zkušené členy kabinetu s vlastními agendami, a navíc by musel zvládnout aparát Whitehallu, který k dosažení výsledků vyžaduje naprosto jasné pokyny. Bude také potřebovat pomoc při obnovování vztahů s poslanci, protože se posouvá od let, kdy obviňoval Westminster z nepochopení, k situaci, kdy se sám stává tím, koho všichni mimo Westminster obviňují.

Nikdo nechce kazit tuto oslavu naděje. Ale bezproblémová korunovace, při níž se strana zdvořile vyhne nepříjemným otázkám, Burnhamovi nakonec neprospěje. Ať už se bude konat souboj o šéfa Labouristické strany, nebo ne, Labouristická strana musí během léta najít způsoby, jak jeho nápady podrobit zátěžovým testům a zacelit mezery, které by jinak mohly být během jeho funkčního období bolestivě odhaleny. A pak, co je zásadní, v září musí udělat vše, co je v jejích silách, aby to, co zbývá, fungovalo.

Andy Burnham možná právě vysloužil Labouristické straně druhou šanci. Promarní-li tuto příležitost, třetí už nebude.

Zdroj v angličtině ZDE