O filozofii přírodních věd

13. 8. 2013 / Boris Cvek

Úvod

Filozofií přírodních věd a filozofií vůbec se zabývám již od studií na gymnáziu, od roku 2007 pak také studuji jako doktorand na Katedře filozofie a dějin přírodních na Univerzitě Karlově (školitel: prof. Peregrin). Tento můj zájem o filozofii přírodních věd vedl vedoucího Katedry buněčné biologie a genetiky v Olomouci, jejímž jsem zaměstnancem, profesora Zdeňka Dvořáka k nápadu zavést na Univerzitě Palackého základní kurz tohoto předmětu pro studenty všech fakult.

Přednášky z filozofie přírodních věd tak vznikaly pod mým vedením a za podpory profesora Dvořáka od akademického roku 2009-2010 jako projekt, který má zaujmout a propojit studenty napříč univerzitou. Odmítl jsem představu starších zkoumání o vědě jako o něčem logickém, ahistorickém, co lze zkoumat jakousi analýzou její metody a jejích výsledků. Věda je pro filozofii přírodních věd druhé půlky 20. století především dějinný proces, který má své společenské souvislosti a jako lidské dějiny vůbec je nahodilý a neopakovatelný. Proto jsem přednášky z filozofie přírodních věd koncipoval s ohledem na jejich dějiny (proměny přírodních věd od antiky po Newtona shrnul ve třech přednáškách Mgr. Evžen Stehura) a na jejich společenské souvislosti (tři přednášky Dr. Martina Škabrahy o vztahu mezi přírodními vědami a humanitními vědami, ideologií a politikou), do nichž jsem také zasadil vývoj samotné filozofie přírodních věd.

V tomto skriptu se zabývám filozofií přírodních věd v užším smyslu, ale právě také historicky a s důrazem na postavy, které nebývají v českém kontextu příliš známy a diskutovány. Pod vlivem pozitivizmu a popperiánství přežívá u nás často představa, že přírodní vědy jsou jakési privilegované poznání, které se blíží k pravdě krůček po krůčku, a že tedy "vědecké poznání" je něco nad zmatkem a neopakovatelností dějin lidstva, něco metodického a v nějakém smyslu ahistorického. Ukáži, že tento způsob myšlení je z dobrých důvodů v mezinárodní, a zejména anglosaské, filozofii přírodních věd již dlouho dobu minoritní, což souvisí s postupným prosazováním se myšlenek filozofů a historiků přírodních věd u nás ne příliš známých a populárních, jako je Mach, Polanyi, Kuhn a Feyerabend. Přitom např. Kuhnova kniha Struktura vědeckých revolucí, která vyšla před více než 50 lety (1962), bývá považována za jednu z nejvlivnějších knih 20. století. Nebudu tedy v tomto skriptu pojednávat nějakou "logiku" vědeckého poznání, nýbrž pokusím se ukázat, že podle dnešní úrovně historického bádání nic takového nikdy zřejmě neexistovalo. Význam vědy se tak stále více ukazuje nikoli v jejích obrazech světa, které se ostatně velmi rychle mění, a to ve směru k větší nesrozumitelnosti světa, nýbrž v její schopnosti dávat nám experimentální poznání, a tím i moc měnit svět kolem nás.

Toto skriptum nemá čtenáře utopit v subtilních hloubkách filozofických pojmů, ale spíše načrtnout obecné souvislosti, uvést na scénu čtenářovy mysli určité osobnosti a myšlenky, které mohou povzbudit jeho zájem o další studium filozofie přírodních věd. Některá témata jsou z hlediska příběhu proměny filozofie přírodních věd ve 20. století záměrně vynechána jako nepodstatná (např. Imre Lakatos, současný "vědecký realismus" apod.). Předpokládám, že každý vysokoškolský student v druhé dekádě 21. století dokáže číst odborné texty v angličtině, a proto si mohu dovolit odkazovat jak na klasické texty, které nebyly do češtiny stále ještě přeloženy, tak na nejnovější texty z produkce nejlepších anglosaských univerzit, které lze snadno a poměrně levně nakoupit na internetu. Odkazuji na příslušných místech také na své texty, publikované česky ve Filosofickém časopise.

Chtěl bych vyjádřit svou velikou vděčnost pozorně čtoucím a spoustu podnětných připomínek majícím oponentům tohoto skripta, Dr. Filipovi Jarošovi a Dr. Davidovi Černému. Za konečnou podobu textu mám plnou odpovědnost však samozřejmě pouze já.

1. Počátky filozofie přírodních věd u Duhema a Poincarého

Zrození a vývoj moderních přírodních věd za dob Galilea se neodehrávaly v jednom filozofickém rámci. Prosazoval se mechanicizmus, obraz kosmu jako hodinového stroje, ačkoli např. Newton stále počítal s jakýmisi "božskými silami", které ho udržují v chodu. Vedle vědy, shrnuté např. v Newtonově systému, existovaly různé filozofické přístupy, které se přímo k Newtonovi hlásily (osvícenská filozofie), nebo se s ním vyrovnávaly (Kantův systém), nebo se stavěly přímo proti mechanickému materializmu (německý romantizmus). Filozofie přírodních věd se vyvinula v rámci toho způsobu myšlení, který přírodní vědy bral jako důležitý výsledek lidského poznání, a objevila se poprvé u vynikajících francouzských vědců Duhema a Poincarého.

Pierre Duhem (1861-1916) byl francouzský matematik, fyzik, filozof a historik vědy. Svými výzkumy se jednak podílel na rozvoji hydrodynamiky či termodynamiky, jednak se ale zabýval také dějinami přírodních věd ve středověku a rolí experimentu v přírodních vědách. Jeho nejslavnější kniha vyšla v roce 1906 pod názvem La Théorie physique. Son object et sa structure (v angličtině The Aim and Structure of Physical Theory). Duhem v ní odmítá Newtonovo tvrzení, že univerzální zákon gravitace odvodil z Keplerových zjištění, neboť podle Duhema vyplývá ze vzájemného gravitačního působení planet mnoho odchylek proti Kleplerovým zákonům. Duhem pak dospívá k mnohem obecnějšímu závěru o tzv. "podurčenosti" (under-determination) vědeckých teorií: žádné pozorování si nevynucuje jenom jednu možnou teorii, nýbrž může být vysvětleno mnoha teoriemi. Na toto tvrzení navázal později v druhé půlce 20. století americký filozof a logik Quine tzv. Quine-Duhemovou tezí (o Quineovi se zmíním níže).

Duhem zásadně odmítal v Británii rozšířenou představu o tom, že vědecké poznání vzniká pozorováním a zobecňováním dat (tzv. indukce), na kterou budou později navazovat pozitivisté a teoretikové Vídeňského kruhu. Tím Duhem předběhl debatu ve filozofii přírodních věd až ke Karlu Popperovi, který jako výsledek debat Vídeňského kruhu nakonec odmítl považovat indukci za základ vědeckého poznání. Duhem -- podobně jako později Popper -- odmítá, že by bylo možné mít nějaká data, která by byla nezávislá na teoriích. Každý experiment, každé pozorování je děláno a interpretováno ve světle nějakých teorií. Nelze "vystoupit" z teorií, získat na teoriích nezávislá data a pomocí těchto dat rozhodnout, které teorie jsou správnější, a ty pak přijmout. Tento problém, jak jsou vlastně tedy přijímány nové teorie, jak ty nové a lepší teorie porážejí ty staré a horší, měli historickým studiem přírodních věd otevřít pořádně až Kuhn a Feyerabend. Duhem se proto jeví jako poměrně důležitá figura na začátku vývoje filozofie přírodních věd, která klade problémy tak plodně, že na ně bylo možno navázat v pozdějších dobách po velkých změnách v uvažování filozofů a historiků přírodních věd.

Z dnešního pohledu je poněkud zvláštní Duhemovo přesvědčení, že náboženství (a Duhem byl katolík) a tradiční (aristotelská) metafyzika pojednávají o objektivní realitě, zatímco fyzika nikoli, neboť fyzika se týká pouhého nakládání s matematickými symboly bez jakékoli reality. Podstatné také je, že Duhem se zabýval podrobně dějinami fyziky a chápal vědu jako historický proces. I v tom se k němu pozdější studium věd muselo vracet.

Henri Poincaré (1854-1912) byl francouzský matematik, fyzik, inženýr a filozof vědy. Z hlediska filozofie vědy jsou zásadní jeho díla z roku 1902 La Science et l'Hypothèse (anglicky Science and Hypothesis), z roku 1905 La Valeur de la Science (anglicky The Value of Science) a z roku 1908 Science et Méthode (anglicky Science and Method). Z hlediska filozofie vědy je jeho jméno spojeno zejména s tzv. konvencionalizmem, podle něhož některé vědecké teorie přijímáme nikoli na základě experimentálních testů, ale proto, že nám více vyhovují než jiné: jsou jednodušší, elegantnější, nebo se s nimi lépe pracuje. Poincaré a Duhem tak představují dva odlišné typy konvencionalizmu. Pro Poincarého je nejdůležitějším případem volba geometrie, v níž popisujeme vesmír. Podle něj záleží jenom na nás, zda si zvolíme euklidovskou geometrii, nebo geometrii jinou. Proti tomuto pojetí se později vymezovali z hlediska fyziky zejména Einstein a z hlediska filozofie vědy Popper. O Popperovi se zmíním později. U Einsteina šlo o přesvědčení, že existuje jedna správná, reálná geometrie vesmíru, konkrétně geometrie neeuklidovská. Pomocí této geometrie jako něčeho skutečného Einstein pak ve své obecné teorii relativity vysvětloval gravitační působení jako zakřivení prostoru. O vývoji konvencionalizmu (včetně toho duhemovského) a o dnešním stavu debaty mezi východisky Poincarého a Einsteina, v níž Einstein rozhodně nezvítězil, se čtenář může dočíst více v knize autorky Ben-Menahem Conventionalism: From Poincaré to Quine (2006).

V oblasti matematiky Poincaré stál proti tehdy vlivnému proudu (Bertrand Russell, Gottlob Frege), který tvrdil, že matematiku lze odvodit z logiky a že matematika je část logiky. Podle Poincaré pochází matematika z intuice a její tvrzení mají tzv. syntetický obsah, tedy říkají něco více, než lze vyvodit z pouhých pojmů (podobné stanovisko zastával slavný německý filozof Immanuel Kant).

Doporučená literatura:

1. Duhem P. The Aim and Structure of Physical Theory, Princeton University Press 1991.

2. Poincaré H. The Value of Science, Modern Library Inc. 2001.

3. Ben-Menahem Y. Conventionalism: From Poincaré to Quine, Cambridge University Press 2006.

2. Machův pozitivizmus, Vídeňský kruh a Popper

Zdaleka a dodnes nejvlivnější proud v oblasti filozofie přírodních věd je spojen s britskou filozofií empirizmu (John Locke, David Hume) a jejím přenosem do rakouské oblasti v podobě tzv. Vídeňského kruhu. Na rozdíl od Duhema nebo Poincaré britští vědci a filozofové 17. a 18. století věřili, že poznání vzniká výlučně pozorováním a akumulací pozorování. Čím více jednotlivostí pozorujeme, tím více obecných pravidelností poznáme. Tento proces, jímž naše poznání z pozorování jednotlivostí vyvozuje obecné závěry, se nazývá indukce, jak už jsem zmínil, a své pojetí vědy na něm postavil zejména slavný britský filozof John Stuart Mill. Millova filozofie je ovšem dost neurčitá a zastánci empirizmu v Rakousku si dali za cíl lépe analyzovat a poznat, jak vlastně indukce probíhá, jak poznáváme základní fakta a formulujeme je do tvrzení, díky nimž může potom verifikovat (potvrdit) obecné teorie.

Ernst Mach (1838-1916) byl rakouský fyzik a filozof vědy, pod jehož vlivem vznikl tzv. logický pozitivizmus. Svou kritikou Newtona měl Mach velký vliv na myšlení Alberta Einsteina a zrod teorie relativity (k té měl ostatně velmi blízko také již výše zmíněný Henri Poincaré). Dá se říci, že Machem začíná vlivná tradice rakouské filozofie vědy, do níž patří nejen Vídeňský kruh, ale také Ludwig Wittgenstein, Karl Raimund Popper a Paul Karl Feyerabend. O Wittgensteinovi se zmíním v rámci pojednání o Vídeňském kruhu, Popper a Feyerabend budou pojednáni samostatně. Hlavní Machova díla jsou Die Mechanik in ihrer Entwicklung (anglicky The Science of Mechanics) z roku 1883, Die Analyse der Empfindungen und das Verhältnis des Physischen zum Psychischen (anglicky The Analysis of Sensations) z roku 1886 a Erkenntnis und Irrtum (anglicky Knowledge and Error) z roku 1905.

Podle Macha existují smysly pozorovatelná fakta (počitky a z počitků konstruovaná fakta) a účelem fyziky je tato fakta nějak systematizovat, uspořádat do abstraktních teorií. Nemůže jít o popisování nějaké reality, která je za fakty. Proto Mach odmítal všechno, co není přímo pozorovatelné, co se předpokládá jako realita přítomná za pozorováními, např. existenci atomů (existenci atomů nepřímo dokázal až Albert Einstein v roce 1905 ve svém článku, vysvětlujícím Brownův pohyb) a Newtonův absolutní prostor a absolutní čas. Mach vyvinul tzv. neutrální monizmus, v němž fakt není ani předmětem subjektivního pozorování, ani není nepozorovatelnou realitou, ukrytou za jevy.

Jiným aspektem Machova myšlení, který byl ale jeho nástupci opomenut, je jeho důraz na historicitu vědy a na soutěž vědeckých teorií mezi sebou jako analogii k soutěži organismů o přežití (věda funguje podle Macha zároveň jako ekonomie myšlení). Zde by měl Mach blízko k pragmatizmu, který pravdu chápe jako to, co je užitečné, co se osvědčilo v praxi.

Vídeňský kruh (známý taky jako Společnost Ernsta Macha) byl spolek filozofů a vědců ve dvacátých letech minulého století, vedený Moritzem Schlickem. Mezi další klíčové postavy patřili Rudolf Carnap, Otto Neurath a další. Mezi významné studenty na Vídeňské univerzitě, kteří se směli účastnit diskuzí v rámci Vídeňského kruhu, patřili Kurt Gödel a Herbert Feigel. Klíčový vliv na filozofickou orientaci těchto lidí mělo mezi jinými i dílo tehdy mladého filozofa Ludwiga Wittgensteina Tractatus Logico-Philosophicus (původně publikované v roce 1921 jako Logisch-Philosophische Abhandlung), které Wittgenstein psal v zákopech první světové války. Z něho vzešel tzv. logický pozitivizmus, filozofie Vídeňského kruhu, s těmito základními přesvědčeními:

1. je třeba rozvíjet filozofické dědictví Davida Huma a Ernsta Macha a odmítat jakoukoli metafyziku, soustředit se na empirická zkoumání

2. vědecké zkoumání má být modelem pro všechna intelektuální zkoumání

3. fyzika není pouze modelem pro ostatní vědy, nýbrž všechny vědy -- včetně psychologie a sociologie -- budou jednoho dne převeditelné na fyziku (odtud později tzv. fyzikalizmus)

4. je třeba pomocí logické analýzy převést komplikované vědecké teorie na elementární tvrzení, která by mohla být přímo verifikovatelná pozorováním

Ačkoli Wittgenstein představoval základ pro učení Vídeňského kruhu a jeho Tractatus získal velkou popularitu, což mu vyneslo dokonce profesorské místo na Cambridgi, kde učil filozofii až do své smrti, jeho myšlenkový vývoj probíhal radikálně proti duchu Tractatu. Ve svém posmrtně vydaném (1953) díle Philosophical Investigations odmítl, že by jazyk mohl sloužit formulování fakt a k verifikování vědeckých teorií. Jazyk se podle pozdního Wittgensteina skládá z tzv. jazykových her, jejichž účel je intersubjektivní, nikoli objektivní.

Odvrat od myšlenek Vídeňského kruhu lze pozorovat také ve vývoji filozofa Carnapa, který se postupně přiklonil k berlínskému směru, nazývanému logický empirizmus. Tento směr založil filozof Hans Reichenbach, kterého od Vídeňského kruhu odlišoval zejména postoj k existenci nezávislých faktů. Podle Reichenbacha se každé pozorování děje ve světle nějaké teorie, neexistuje na teorii nezávislé pozorování (de facto návrat k Duhemovi).

Karl Raimund Popper (1902-1994) byl rakouský filozof vědy a společnosti, který později působil v Británii a hlavně na Novém Zélandu. Jeho nejdůležitější dílo v oblasti filozofie přírodních věd je roku 1934 vydaná kniha Logik der Forschung (v Popperově vlastním překladu a po jeho úpravách vyšla tato kniha v angličtině v roce 1959 jako Logic of Scientific Discovery). Popper si velmi dobře uvědomoval velikou váhu názorů Duhema a Poincaré ve srovnání s názory členů Vídeňského kruhu. Byl však přesvědčen, že pozorování, i když se děje vždy ve světle nějaké teorie, musí hrát klíčovou roli ve vědeckém poznání. Odmítl nicméně představu, že vědecké hypotézy lze pomocí pozorování nějak verifikovat, tedy potvrdit jejich pravdivost. Tímto se Popper zásadně rozchází s Vídeňským kruhem a kritizuje víru jeho členů v induktivní metodu. Vědecké teorie nelze podle Poppera nijak verifikovat, tedy potvrdit, lze je pouze falzifikovat, tedy vyvrátit. Proto se Popperovu filozofickému postoji říká falzifikacionizmus (podobný postoj, tzv. falibilizmus, je také základem pragmatické filozofie, která se vyvinula v USA, jak se o tom zmíním později).

Vědecké teorie tedy podle Poppera také nevznikají na základě indukce. Popper ovšem stejně jako členové Vídeňského kruhu věřil, že postupným vývojem vědy, nahrazováním starých teorií teoriemi novými a lepšími se blížíme pravdě, která má nějakou platnost objektivní, nezávislou na dobovém kontextu a nahodilosti lidských dějin. Přírodní vědy na rozdíl od jiných lidských činností jsou podle něj vzorem racionality tím, že jsou sebekritické, že své hypotézy vydávají všanc experimentům a umožňují jejich vyvrácení.

Hypotézy podle Poppera ale nevznikají nějak racionálně, systematicky na základě hromadících se pozorování, jak si to představoval Mill a členové Vídeňského kruhu. Tvoření hypotéz je podle Poppera subjektivní, intuitivní, kreativní proces podobný umění. Racionalita přichází v okamžiku, kdy z hypotézy dedukujeme její důsledky a na tomto základě předpovíme, jak musejí dopadnout budoucí pozorování (nebo také experimenty), je-li hypotéza pravdivá. Popper věří, že vyvrácení vědecké hypotézy je v zásadě stejně jasné jako vyvrácení tvrzení "Všechny vrány jsou černé" pozorováním bílé vrány.

Zde se ukazuje hlavní limit jeho filozofie vědy, díky které se sice zbavil problému vztahu mezi pozorováními a verifikací hypotéz, nicméně otevřel stejně neřešitelný problém vztahu mezi pozorováními a falzifikací hypotéz. Klíčový rozdíl mezi Popperem a Kuhnem, jehož přístup znamenal naprostý zlom ve filozofii přírodních věd, je to, že otázka, jak jsou vědecké teorie prosazovány a zamítány, již nebude u Kuhna kladena jako otázka logická, nýbrž jako otázka historická. Jinými slovy řečeno: pojďme se podívat do dějin vědy, jak se to vlastně vskutku dělo.

Popperovi velmi záleželo na logickém uchopení vědeckého pokroku, jímž by se dalo ukázat, že novější teorie, které se prosadily proti starším, jsou blíže pravdě než ty starší. Tento Popperův podrobně rozpracovaný koncept tzv. verisimilitude však nedosáhl obecného uznání a byl tvrdě kritizován (třeba logikem Pavlem Tichým). Nicméně právě zde je jeden z neuralgických bodů současné debaty ve filozofii přírodních věd: nakolik se vzdát falzifikacionizmu a představy, že vědecké poznání nějak poznává realitu, a nakolik přijmout Kuhnův pojem nesouměřitelnosti různých dob a jejich hypotéz s jeho radikálními důsledky, k nimž došel Popperův žák a zároveň radikální oponent Feyerabend? Můj postoj, jak se ukáže dále v tomto skriptu, je feyerabendovský, historický, pragmatistický.

Doporučená literatura:

1. Newton-Smith W. H. (editor) A Companion to the Philosophy of Science, Blackwell 2000.

2. Popper K. R. Logika vědeckého bádání, Oikúmené 1997. 3. Carnap R. Problémy jazyky vědy, Svoboda 1968. 4. Wittgenstein L. Tractatus logico-philosophicus, Oikúmené 2007.

3. Filozofické názory některých předních fyziků

Vývoj ve fyzice v první půlce 20. století přál filozofickým otázkám, neboť s teorií relativity a kvantovou fyzikou svět najednou vypadal velmi jinak, než jak ho líčilo poznání osvícenského "zdravého rozumu". Otevírala se také intenzivní debata nad tím, co vlastně vědecké poznání znamená a jaké má meze. Centrální figurou byl ze strany teorie relativity, kterou vytvořil, i kvantové fyziky, o níž se nezdolně přel s Nielsem Bohrem, Albert Einstein. Eisteinův obraz světa je diametrálně odlišný od Newtonova, existují v něm kontrakce délek a dilatace času, nicméně cílem einsteinovské fyziky zůstává přesný popis vesmíru, který je v zásadě mechanistický a beze zbytku matematizovatelný. Ačkoli byl Einstein tedy jedním ze zakladatelů kvantové mechaniky (a právě za interpretaci fotoefektu kvantovým způsobem dostal Nobelovu cenu), nikdy nepřijal Bohrův názor, že pravá skutečnost je skrytá za komplementárními popisy a že fyzika má za cíl vytvářet teorie pro predikce jevů a nikoli teorie pro věrný popis reality.

Fyzikové se začali vracet k velkému německému filozofovi Immanuelovi Kantovi, který chápal základní zákony našeho poznání (matematické zákony času a prostoru) jako formy poznávání, jimiž naše mysl uchopuje vnější zkušenost v poznávacím procesu. Vnější skutečnost je přitom nepoznatelná a stává se poznatelnou tím, že jí mysl ztvárňuje do matematického řádu času a prostoru. Proto je tento řád apriorní a nezáleží na tom, co zrovna smyslově vnímáme, neboť smyslově vnímat a rozumět těmto vjemům můžeme jenom už v rámci matematického řádu času a prostoru. Ke Kantovi se hlásili ve svém pokusu o geometrizaci fyziky Eisteinovi blízcí myslitelé astronom Arthur Stanley Eddington a matematik Hermann Weyl. Jejich pojetí fyziky, jak shrnuje ve své níže uvedené knize The Reign of Relativity (2005) Thomas Ryckman, lze chápat jako navázání na konvencionalizmus H. Poincaré.

Werner Heisenberg, jedna z klíčových postav vzniku kvantové fyziky, naopak chápe Kantovo apriori jako kulturní apriori, které bude různé v různých fázích lidské historie a které se změnilo a mění se vznikem moderní vědy. Jeho filozofickým přístupem je něco, co nazývá "praktický realismus": pojmy vznikají v historickém procesu "ve vzájemné souhře mezi světem a námi samotnými". Celý "duch" kvantové fyziky je prosycen způsobem myšlení, který je blízký pozdnímu Wittgensteinovi, jak ukazuje kniha o podobnosti mezi hlavním zakladatelem kvantové mechaniky Nielsem Bohrem a Wittgensteinem The Quest for Reality (2011), již cituji níže.

Doporučená literatura:

1. Ryckman T. The Reign of Relativity, Oxford University Press 2005.

2. Heisenberg W. Fyzika a filozofie, Svoboda 1968.

3. Stenholm S. The Quest for Reality: Bohr and Wittgenstein -- two complementary views, Oxford University Press 2011.

4. Americký pragmatizmus

Pragmatizmus je filozofická tradice, která vznikla v USA kolem roku 1870. Stojí na odmítnutí evropského metafyzického myšlení a příklonu k vědě, ovšem zcela jiným způsobem, než tomu bylo u Vídeňského kruhu. Slavnou definici pragmatizmu podal jeden z jeho zakladatelů, Charles Sanders Peirce, v tzv. pragmatické maximě uveřejněné v článku "How to Make Our Ideas Clear", který vyšel v časopise Popular Science Monthly v roce 1878 (překlad z angličtiny je můj):

"Posuďte, jaké praktické účinky mohou pravděpodobně mít naše představy o daném objektu. Potom není rozdílu mezi našimi představami o daném objektu a představami o jeho praktických účincích."

Hlavními představiteli pragmatizmu kromě Peirce jsou William James a John Dewey. Po druhé světové válce se pragmatizmus vrací v tzv. postanalytické filozofii a zejména ve filozofii Richarda Rortyho. Základním důrazem pragmatizmu je praxe. Z hlediska praxe se veškeré naše poznání může někdy ukázat mylné (falibilizmus), ale zároveň nelze žít tak, že budeme používat pouze naprosto jisté poznání (antiskepticizmus) -- např. i vědecky chybné a vyvrácené teorie mohou být v dané situaci užitečné (inženýři dodnes používají klasickou fyziku). Z toho samozřejmě vyplývá filozofie přírodních věd, podle které jsou vědecké teorie pouze nástroje pro zacházení se světem okolo nás, nikoli zrcadla, zobrazující pravdu. Tento názor je překvapivě blízký Ernstu Machovi, nicméně -- a to je klíčové -- na rozdíl od něj nedává důraz na pozorování, na smyslové počitky, nýbrž na praxi. Takový rozdíl má dalekosáhlé důsledky pro odlišnost postojů pragmatizmu a Vídeňského kruhu. Hlouběji se o něm zmíním v souvislosti s filozofem Polanyim a jeho pojmem tacit knowledge.

V pragmatické tradici existuje určité napětí mezi dvěma pojetími filozofie a vědy, totiž u Peirce a Deweyho, a proto se o těchto dvou filozofech zmíním podrobněji.

Charles Sanders Peirce (1839-1914) byl americký logik, matematik a filozof. Své myšlenky zveřejňoval zejména časopisecky. Vypracoval logiku vědecké metody, která spočívala ve třech fázích. První fáze je tvořena abdukcí, tedy jde o vymyšlení nějakého obecného vysvětlení toho, co pozorujeme. Druhá fáze je deduktivní zpracování dané teorie, tedy její logická precizace a vyvození důsledků, které z teorie vyplývají. Poslední, třetí, fázi nazývá Peirce induktivní, ale chápe zde indukci jinak než Mill nebo Vídeňský kruh. Indukce je pro Peirce aplikace, tedy nakolik nám dané teorie umožní úspěšně předpovídat události v našem okolí a kontrolovat je. Peirceův důraz na logiku a metodu jej staví blízko pozitivistům, ale jeho uchopení indukce, kde kritériem místo pozorovaných, smyslových fakt je praxe, představuje obrovský průlom.

John Dewey (1859-1952) byl americký filozof, psycholog a reformátor vzdělávání. Mezi jeho hlavní díla, která se nějak týkají filozofie přírodních věd, patří Experience and Nature (1925), Experience and Education (1938) a Logic: The Theory of Inquiry (1938). Dewey nazýval svou filozofii, mimo jiné, instrumentalizmus. Zde má toto slovo však zcela jiný význam než ve sporech mezi "realismem" a "instrumentalismem" v pozdější filozofii přírodních věd. Dewey chápal instrumentalizmus jako používání myšlenek a teorií coby nástrojů pro praktický efekt, zatímco později se tento termín vžil pro celou rozmanitost názorů, že přírodní vědy nepopisují realitu, nýbrž nám pouze dávají ve svých teoriích nástroj k zacházení s ní. Dewey dále neuvažuje, na rozdíl od Peirce, o nějaké explicitní metodě nebo logice, v jeho pohledu je všechno historické, staré teorie nedávají smysl v novém světě a musejí být měněny či rekonstruovány. Člověk je u něj chápán darwinisticky jako součást biosféry a jeho poznávání je ve své praktičnosti zároveň nahodilé, nemá žádný "vyšší" smysl a řád. Proto je Dewey de facto postmoderní filozof a může být velmi aktuální pro filozofii, která se chce zbavit představy, že lidská mysl může nějak "správně" zrcadlit přírodu. Takto na Deweyho navazoval postmoderní filozof Rorty, o kterém se zmíním později. Stejně tak ovšem Dewey kladením důrazu na praxi dává meze postmodernímu relativismu a vrhá světlo na objektivitu experimentálních věd, která je právě v reprodukovatelnosti experimentů a nikoli v proměnlivých teoriích, kterými tyto experimenty vysvětlujeme.

1. Brandom R. B. Perspectives on Pragmatism: Classical, Recent, and Contemporary, Harvard University Press 2011.

2. Hickman L. Reading Dewey: Interpretations for a Postmodern Generation, Indiana University Press 1998.

3. Cvek B. Relativismus ve světle nejnovější filosofie přírodních věd, Filosofický časopis 2011.

5. Polanyi a Kuhn: obrat k dějinnosti a kontingenci

Za nejvýraznější obrat ve filozofii přírodních věd, de facto obrat od filozofického či logického popisu fungování přírodních věd k popisu historickému, je podle mého názoru nutno považovat okamžik, kdy se přírodní vědy přestaly zkoumat jako hypotézy a teorie, tedy jako intelektuální konstrukt, nýbrž jako reálný společenský děj, související intimně s lidmi, kteří se ho účastní. Přírodovědecké poznání se stalo poznáním dobovým a jeho relevance se vztahovala již nikoli k pravdě jako takové, nýbrž k požadavkům na pravdu, jaké byly v dané době. Vědec přestal by ten, kdo artikuluje vědeckou pravdu ve sféře čistých, ahistorických pojmů, nýbrž ten, kdo celou pravdu nedokáže vůbec ani říci, neboť ta je spojena s jeho nevyslovenými a nevyslovitelnými, historickými předpoklady. Aktéři tohoto velikého obratu byli dva a o obou se podrobněji zmíním.

Michael Polanyi (1891-1976) byl maďarský fyzik, chemik, ekonom a filozof, který působil ve Velké Británii. Polanyi odmítal pozitivizmus a představu vědeckého poznání, které je neosobní, kterého lze dosáhnout nějakou mechanickou aplikací vědecké metody. Všechno poznání, i to vědecké a zejména to vědecké, je osobní, vyžaduje oddanost a nedá se plně artikulovat a sdělit. To, co nás spojuje s realitou, je podle Polanyiho především to nesdělitelné nebo také jeho slovy "mlčenlivé" poznání (tacit knowledge). Lze to dobře pochopit na příkladu experimentální vědy: žádný, byť sebedokonalejší, verbální popis nás nenaučí správně pracovat v laboratoři, to se musíme naučit až praxí -- a tato praxe obsahuje prvek nesdělitelného, tedy prvek, který je možno získat jen vlastní angažovaností a z ní pramenící zkušeností. Na rozdíl od teorií, které se různě mění, tato praxe zůstává platná a drží nás ukotvené v realitě.

Tento postoj je na první pohled velmi blízký americkému pragmatizmu, především Deweyovu instrumentalizmu. Za Polanyiho nejvýznamnější knihy lze považovat Science, Faith, and Society (1946) a Personal Knowledge: Towards a Post-Critical Philosophy (1958). Polanyiho dílo znamenalo fundamentální obrat v tom, že soustředilo pozornost na vědce a vědu jako historický proces oproti zkoumání vědeckých teorií a jejich obsahu. V porovnání s myšlenkami Duhema a Macha je Polanyiho historicita vědy radikálně nemetafyzická, u něj je proces vědeckého poznání fundamentálně osobní a nahodilý. Vliv tohoto způsobu uvažování byl nesmírný a je patrný zejména v dílech Thomase Kuhna a Paula Feyerabenda.

Thomas Samuel Kuhn (1922-1996) byl americký fyzik, historik a filozof vědy, který se proslavil knihou The Structure of Scientific Revolutions, jež se stala jednou z nejvíce vlivných knih minulého století (vyšla v roce 1962). Kuhnovo dílo je široce respektované i přírodními vědci, American Chemical Society uděluje např. cenu nazvanou po Kuhnovi: Thomas Kuhn Paradigm Shift Award. Kuhn udělal z filozofie přírodních věd historii přírodních věd. Jeho myšlenky jsou hluboce ovlivněny a inspirovány Polanyim.

Základním východiskem Kuhnova uvažování je rozdělení historického fungování přírodních věd na dva základní typy období: období, v nichž fungují normálně, a pak období, v nichž dochází k paradigmatickým změnám, k vědeckým revolucím. Když Duhem ukazoval na to, že naše teorie jsou spojeny a propleteny do jednoho celku a právě v jeho světle interpretujeme naše experimenty, pak právě paradigmatická změna představuje opuštění celého takového spletence (paradigmatu), celého pohledu na svět, celého způsobu kladení si otázek a výzkumných priorit ve prospěch jiného spletence, jiného pohledu na svět, jiného způsobu kladení si otázek a jiných výzkumných priorit. Tato změna se ovšem podle Kuhna neděje na základě nějakého posouzení toho, zda ten či onen spletenec je objektivně, ahistoricky, logicky lepší, jde naopak o historický proces, kdy se mění mentalita -- asi jako když se renesance promění v baroko.

Nejde o to, že by se dovršilo jedno období vědeckého vývoje, že by např. newtonovská fyzika nejprve zodpověděla všechny svoje otázky, a tak dospěla k fyzice relativistické. Naopak otázky newtonovské fyziky postupně ztratily smysl díky předpokladům, na nichž stály a které již nebylo možno sdílet. Způsob přemýšlení o prostoru a čase se od dob Newtona na konci 19. století velmi posunul a v tomto světle získávala nová pozorování nový smysl, který změnil pohled na svět, změnil kladení otázek i výzkumných priorit. Kuhn jde ale ještě dále a porovnává moderní fyziku se starou, pohrdanou fyzikou aristoteliků.

Právě zde je jeden z kořenů moderní racionality, totiž v představě vítězství mechanistického, kvantitativního pohledu na svět před kvalitativním a vitalistickým. Pro Kuhna ale není moderní fyzika nějak objektivně, ahistoricky lepší než fyzika Aristotelova. Aristotelés si podle něj kladl prostě jiné otázky, na něž si ve svém obrazu světa odpovídal dostatečně dobře, jeho myšlení je tedy neporovnatelné s myšlením moderní fyziky: má jiné otázky, jiné cíle, jiný obraz světa, nebo řečeno Kuhnovými slovy "Aristotelés žil v jiném světě než Galilei".

Moderní věda v očích osvícenců měla být jakýmsi postupným pokrokem k pravdě, pozvolným zodpovídáním základních otázek pomocí vědecké metody v rámci nějakého vědeckého názoru na svět. Tak podle Kuhna funguje věda pouze ve svém "normálním" období, kdy se nemění paradigma. Paradigma nám umožňuje sdílet stejné otázky, priority, argumenty. V okamžiku změny paradigmatu však vzniká obrovský předěl, kdy je obtížné říci, jestli jsme pokročili dále ve srovnání s minulostí, když najednou jdeme po úplně jiné cestě a v úplně jiné krajině. Paradigmata jsou navzájem nesouměřitelná, není nad nimi žádné vyšší měřítko, kterým bychom je mohli porovnat a posoudit.

Obtížnost změny paradigmat lze vidět např. u již zmíněného postoje Einsteina ke kvantové mechanice. Einstein byl geniální, otevřený člověk, který vytvořil důležitou změnou paradigmatu ve fyzice svou teorií relativity, nicméně i když byl takto disponovaný k tomu, aby pochopil význam paradigmatické změny, zdálo se mu přece, že kvantová mechanika dělá z fyziky něco, co už není fyzika, co má jiné otázky, jiný cíl, co v žádném případě nedostačuje ambicím a představám opravdové fyziky. A tak kvantovou mechaniku nikdy nepřijal.

Na Kuhna později navazuje historický a sociologický přístup k přírodním vědám, myšlení Paula Feyerabenda, Richarda Rortyho a Base C. Van Fraassena, o nichž se zmíním podrobněji níže.

Doporučená literatura

1. Polanyi M. Personal Knowledge: Towards a Post-Critical Philosophy. University of Chicago Press 1974.

2. Kuhn T.S. Struktura vědeckých revolucí, Oikúmené 2008.

3. Brad Wray K. Kuhn's Evolutionary Social Epistemology, Cambridge University Press 2011.

6. Postanalytická filozofie přírodních věd

Zejména v USA po 2. světové válce se filozofie zaměřená na analýzu jazyka, logiku a filozofii přírodních věd, zvaná také filozofie analytická (mezi zakladatele patří Gottlob Frege, Betrand Russell, Ludwig Wittgenstein), začala vyvíjet pod vlivem pragmatizmu do postanalytické filozofie. Jejím hlavním rysem je opuštění potřeby (a tedy i víry v) nějaké základní vrstvy jistoty (foundationalism), o kterou je možné opřít poznání a rozhodnout tak o jeho pravdivosti. Je to definitivní prohra Vídeňského kruhu jako filozofického proudu. Postanalytická filozofie nakonec opisuje oblouk právě od pozitivizmu k pragmatizmu, kdy tento oblouk "rozbitím zrcadel" v Rortyho díle ústí do svébytně pojatého a znovu oživeného deweyánství. Rorty se ve svém zvláštním typu deweyánství dokonce zcela vyhýbá přírodním vědám jako tématu filozofické reflexe (naprosto v protikladu k pozitivizmu).

Wilfrid Sellars (1912-1989) byl americký filozof. Jeho nejdůležitější pojednání z hlediska filozofie přírodních věd jsou Empiricism and the Philosophy of Mind (1956) a Philosophy and the Scientific Image of Man (1962). V prvním z uvedených děl si vzal za téma dávné duhemovské tvrzení, že nelze vnímat přímo fakta, danosti, nýbrž fakta a danosti jsou dány i pojmovými procesy našeho poznávání, tedy teoriemi, v nichž smyslové počitky zpracováváme. Sellars mluví o mýtu daného (The Myth of the Given). Klíčové pro nás je druhé Sellarsovo pojednání, v němž dává do kontrastu přirozený obraz člověka s obrazem vědeckým. Vědecký obraz je podle Sellarse pravdivější ve smyslu fakt, objektivy, racionality, ale nelze podle něj žít, není v něm možné uchopit naše city, hodnoty a prožitky. Žádné z možných řešení, která se podle Sellarse nabízejí, není pro něj akceptovatelné, ať už je to převaha jednoho, či druhého obrazu, nebo nějaké jejich paralelní fungování.

Tento Sellarsův problém v postanalytické filozofii poněkud zapadl, nicméně jeho řešení se zdá nabízet klasický pragmatizmus s důrazem na to, že teorie používáme s ohledem na to a do té míry, nakolik jsou nám užitečné. Pro uchopování a kultivování citů a hodnot jsou prostě vhodné jiné nástroje než pro predikci událostí technického typu.

Willard Van Orman Quine (1908-2000) byl americký logik a filozof, který bývá považován za nejvýznamnějšího zástupce postanalytické filozofie. Ve své knize Word and Object (1960) se vrací k Duhemově myšlence o podurčenosti teorií, kterou rozvíjí dál do tzv. ontologické relativity, neboť podle něj podurčenost není vlastností pouze fyzikálních teorií, jak si myslel Duhem, nýbrž všeho lidského poznání (Quine-Duhemova teze). Podle toho nemusí být zásadní rozdíl mezi vírou starých Řeků v mytologické bytosti a moderní vědou, neboť řečtí bohové jsou stejně jako objekty, které postuluje přírodní věda, pouhými kulturními danostmi, výtvory našeho uvažování. Tento postoj můžeme dát do blízkosti instrumentalizmu J. Deweye a vidět ho jako doplnění toho, s čím přišel v historii vědy T. Kuhn. Z hlediska ontologické relativity není podstatné to, zda daná teorie je nějakým zrcadlovým obrazem reality, nýbrž to, za jakým účelem tuto teorii používáme, a proto postulujeme a akceptujeme. Pokud ovšem něco postulujeme a akceptujeme, pak vždy jako historické osoby v rámci nějaké kulturní situace, nějakého paradigmatu. Jsou-li vědecké teorie de facto stejné kulturní danosti jako náboženské systémy, lze mnohem lépe pochopit Kuhnovu představu nesouměřitelnosti paradigmat.

Quine byl nicméně ve svých jiných filozofických textech fyzikalista a pozitivista, dědic postojů Vídeňského kruhu, nikoli však proto, že by věřil, že fyzika má ten správný obraz světa, nýbrž proto, že nic lepšího -- lépe fungujícího -- než fyziku podle něj nemáme. Tím se však staví již na stranu pragmatizmu proti pozitivizmu.

Richard Rorty (1931-2007) byl americký filozof, který ve svém nejslavnějším díle Philosophy and the Mirror of Nature (1979) obrátil postanalytickou filozofii čelem k vývoji moderní kontinentální filozofie, nazíranému z úhlu pohledu Deweyova pragmatizmu. Rorty se hlásil po celý život zejména právě k Deweyovi a pozdnímu Wittgensteinovi. O filozofii přírodních věd mu ale nikdy explicitně nešlo, i když jeho postoj k lidskému poznání jako takovému má zásadní význam i pro filozofii přírodních věd. Rorty odmítá především přesvědčení, že naše poznání stojí na tom, že reprezentuje, zrcadlí (mysl jako zrcadlo světa) vnější realitu, tzv. reprezentacionalizmus. Dělá to mnohem radikálněji a soustavněji než Quine a dochází také k jinému závěru: Quinea lze velmi dobře spojit s instrumentalizmem, v němž vědecké teorie slouží k predikcím, k úspěšnému praktickému životu, Rorty však chápe účel myšlení nikoli v nějaké instrumentální hodnotě teorií, které jsou zastávány, nýbrž v nekonečné zušlechťující ("edifying") debatě o nich, která nás učí liberálním a demokratickým hodnotám.

Pro Rortyho je Dewey především vychovatel a pedagog a hlavním úkolem debaty o filozofických tématech je dospět k poznání, že neexistuje žádná nadlidská autorita a že pravda je vždycky otázkou konsenzu dané společnosti. A zde je možno cítit blízkost Kuhnovi, který je v Rortyho stěžejním díle ostatně mnohokrát citován. Polanyi, Kuhn, Sellars, Quine a Rorty představují -- oproti Vídeňskému kruhu a Popperovi -- výraznou proměnu v uvažování nad přírodními vědami, kterou dovršuje nejradikálnější dílo tohoto proudu, totiž dílo Paula Feyerabenda, o němž se zmíním v další, výlučně jemu věnované, kapitole.

Doporučená literatura

1. Peregrin J. Obrat k jazyku: druhé kolo, Filosofia 1998.

2. Rorty R. Filozofie a zrcadlo přírody, Academia 2012.

3. Van Fraassen B.C. The Empirical Stance, Yale University Press 2002. 4. Cvek B. Filosofie přírodních věd a filosofie člověka u Richarda Rortyho: nová potřeba pojmu "transcendence"? Filosofický časopis 2012.

7. Feyerabendova kritika přírodních věd

Jedním z hlavních příběhů, na nichž stavěla moderní přírodní věda vyprávění o úspěchu své racionality, poctivosti, objektivnosti a bezpředsudečnosti, je příběh Galilea Galileiho. Pád geocentrizmu navzdory předsudkům tmářské církve měl být triumfem vědecké metody a přísného, rigorózního postupu v zájmu pravdy. V celkové atmosféře proměny pohledu na přírodní vědy v rámci filozofie i historie přírodních věd se celkem pochopitelně objevila otázka, nakolik je vůbec možné toto černobílé vidění střetu dvou paradigmat držet i nadále a jaká tedy byla historická fakta. Narazíme vůbec na něco jako "vědeckou metodu", když budeme studovat podrobně dějiny přírodních věd? A je představa takové metody v dějinách přírodních věd vůbec plodná? Nezaslouží si legendy přírodních věd o sobě samých racionální, na faktech založenou kritiku jako legendy jakékoli jiné ideologie či náboženství? Tyto otázky jsou centrální právě pro Feyerabenda, který na ně dává radikální, "protivědecké" odpovědi.

Paul Karl Feyerabend (1924-1994) byl rakouský filozof přírodních věd, který ale působil hlavně v USA a ve Švýcarsku (možná stojí za zmínku, že jeho působení ve Švýcarsku není spojeno s nějakou humanitně orientovanou vysokou školou, ale s jednou z nejslavnějších technik v Evropě, totiž Eidgenössische Technische Hoschschule v Curychu). Jeho nejznámější a nejvlivnější dílo, publikované v roce 1975, nese prostý název: Against Method. Feyerabend v tomto díle vychází především z podrobného zkoumání případu Galileiho a ukazuje, jak manipulativně a proti vědeckým standardům své doby hrdina moderní přírodní vědy Galilei zachází se svými pozorováními, aby prosadil proti církvi svou pravdu, o níž byl přesvědčen spíše iracionálně. Tato Galileiho angažovanost, angažovanost, bez které podle Polanyiho, jak jsem zmínil výše, nelze udělat velké objevy, kontrastuje s představou objektivní vědecké metody a nalézání lepších teorií nestrannou evaluací. Feyerabend pak obecněji ukazuje, že neexistuje žádné obecné pravidlo, jak poznat lepší teorii a jak ji prosadit.

Historicky se teorie prosazovaly různě, v principu je všechno možné (Feyerabendovo heslo anything goes) a naopak není možné vytvořit nějaké pravidlo na dělání objevů, na nějakou fungující metodologii. Nemá-li být zamezeno pokroku, je třeba zůstávat široce otevřený. Tomuto Feyerabendovu postoji se říká metodologický anarchizmus. Jde ve svém důsledku zřejmě o aplikaci obecné vlastnosti lidských dějin do oblasti dějin přírodních věd: dějiny probíhají nahodile a nelze předem říci, co bude, nebo nebude, fungovat, dokud se to nevyzkouší. Často to, co se nejvíce osvědčilo, bylo nejméně očekáváno.

Současná přírodní věda podle Feyerabenda zdegenerovala do dogmatické ideologie, která není ochotna vidět svět opravdu otevřeně a s nezaujatým zvažováním alternativních postojů. Proto by měla být oddělena od státu jako církve a nikoli státem masivně dotována. Podle něj totiž hlavní vědecké objevy, které dělají vědu společnosti prospěšnou, vznikaly spíše navzdory etablovaným vědeckým komunitám a jejich petrifikovaným představám o vědě a vědecké metodě.

Mohlo by se zdát, zcela podle ideologického modelu např. středověké inkvizice, že Feyerabendovo jméno nebude ve vědeckém světě příliš připomínáno a jeho knihy nebudou čteny, ba odmítány ještě před četbou. Nicméně např. jeden ze dvou nejprestižnějších vědeckých časopisů, totiž Science, vydal v letech 1980-1981 Feyerabendovi dva články o Galileovi a druhý, totiž Nature, recenzoval v roce 1995 Feyerabendovu autobiografii Killing Time. Z hlediska historického zkoumání vědy lze říci, že Feyerabendův pokus o podrobení našich iluzorních představ o dějinách přírodních věd, představ krmených osvícenskou ideologií, kritické historické analýze založil určitý zlatý standard historického zkoumání o vývoji přírodních věd.

Doporučená literatura

1. Feyerabend P. K. Rozprava proti metodě, Aurora 2001.

2. Feyerabend P. K. Killing Time: The Autobiography of Paul Feyerabend, University of Chicago Press 1996.

3. Preston J. (editor) "The Worst Enemy of Science?": Essays in Memory of Paul Feyerabend, Oxford University Press 2000.

8. Současný historický přístup k filozofii přírodních věd

Ačkoli lze v současnosti stále sledovat debaty o jakési logice vědy, o pravdivosti teorií obecně bez ohledu na historickou situaci (typický předkuhnovský postoj), v níž jsou akceptovány nebo odmítány, novým fenoménem je postupné rozkrývání vývoje přírodních věd v širším historickém kontextu idejí dané doby a transformace těchto idejí. Tak např. došlo k novému docenění historické role alchymie pro vznik moderních věd, k rehabilitaci středověku a jeho institucí (univerzity, města) i jeho technické vynalézavosti (konstrukce hodinového stroje, který se měl stát později metaforou pro moderní mechanistický kosmos), ale také k postupné rekonstrukci celkově chaotického vývoje úspěchů přírodních věd, závislého na náhodách. Jako příklad současného filozofického bádání o přírodních vědách, které vychází z podrobné a sofistikované znalosti dějin vědy i filozofie, bych uvedl nejnovější knihu cambridžské univerzity o Newtonovi: Interpreting Newton: Critical Essays (tento sborník příspěvků různých autorů vyšel v roce 2012).

První část této knihy se zabývá Newtonem a jeho současníky: jeho vztahem k Descartovi s ohledem na Newtonův přístup k fyzice ve smyslu formulace obecných zákonů, vztahem k Leibnizovi ve smyslu pojetí fyzikální síly, ale také vztahem zakladatele britského empirizmu Locka k Newtonovi. Všechno jsou to, stejně jako v dalších částech knihy, detailní a sofistikované studie složité historické reality. Druhá část knihy se věnuje filozofickým tématům v Newtonově myšlení: 1. jakou měl vlastně Newton koncepci hmoty a jak to souviselo s jeho širším filozofickým postojem? 2. jaký byl vztah Newtonovy vědecké metody a formulace univerzálního zákonu gravitace? 3. jaká byla u Newtona a dalších významných fyziků té doby, Huyghense a Eulera, vlastně empirická evidence pro jimi formulované zákony pohybu? 4. co vlastně měl Newton na mysli, když uvažoval o "absolutním pohybu"? A konečně, poslední, třetí část knihy, se věnuje tomu, jak byl Newton přijímán pozdějšími mysliteli a vědci.

Jiným příkladem současného přístupu k filozofii přírodních věd je Harmanova kniha The Natural Philosophy of James Clerk Maxwell vydaná v roce 2001 také cambridžskou univerzitou. Podobně jako Rorty tvrdí, že Descartes a Galilei zastávali své mechanistické pojetí přírody spíše na základě své společenské a politické orientace, kdy takto vybojovávají na církvi prostor pro sví bádání a novou přírodovědu vůbec, Harman totéž popisuje v době Maxwellově: vědci obhajovali naturalizmus především proto, aby obhájili obraz profesionální vědy a jejích pozitivních efektů pro společnost. Opět je to boj za osvětu, vzdělanost proti starým teologickým předsudkům. Autor se ovšem, samozřejmě, zabývá především genezí a dobovým významem Maxwellovy fyziky.

Doporučená literatura

1. Harman P. M. The Natural Philosophy of James Clerk Maxwell, Cambridge University Press 2001.

2. Janiak A. & Schliesser E. (editors) Interpreting Newton: Critical Essays, Cambridge University Press, 2012.

9. Společenské studium přírodních věd

Z toho, co již bylo řečeno, je pochopitelné, že přírodní vědy jsou stále více studovány nikoli jen jako historický fenomén, ale také jako společenský fenomén z hlediska toho, jak fungují jako součást společnosti. Jeden ze současných předních filozofů přírodních věd, Ian Hacking, tvrdí, že filozofové by se měli více než studiem vědeckých teorií a jejich významu pro popis světa zabývat studiem toho, co věda dělá, jak věda pracuje, jak jsou hypotézy generovány a testovány v běžném vědeckém provozu. V dnešní době je možné zcela běžně najít na předních univerzitách obor "Science, Technology and Society" (nebo také "Science and Technology Studies, oboje zkracováno STS), který má své heslo i v anglické Wikipedii. Jako příklad mohu uvést kompendium The Handbook of Science and Technology Studies, vydané nedávno (2007) péčí Massachusetts Institute of Technology. Mezi kapitolami této knihy můžeme najít tyto:

The Social Study of Science before Kuhn

Political Theory in Science and Technology Studies

Feminist STS and the Science of the Artificial

Give me a laboratory and I Will Raise a Discipline

Social Studie sof Scientific Imaging and Visualization

Sitec of Scientific Pratice: The Enduring Importance of Place

The Coming Gender Revolution in Science

Patients Groups and Health Movement

STS and Ethics: Implications for Engeneering Ethics

STS Perspectives on Scientific Governance

The Commercialization of Science and the Reposne of STS

Science, Technology, and the Military

Making Order: Law and Science in Action

Genomics, STS, and the Making of Sociotechnical Futures

STS and Social Studies of Finance

Tato a podobná témata samozřejmě nemohu v tomto skriptu ani otevřít, chci pouze dát čtenáři širší perspektivu o tom, jak jsou dnes chápány přírodní vědy, jejich vývoj a jejich společenská podstata. Tento způsob uvažování je samozřejmě nesmírně vzdálen Vídeňskému kruhu a souvisí se zlomem, který do filozofie přírodních věd přinesli Polanyi a Kuhn a který byl ovšem přítomný v uvažování o přírodních vědách už u Duhema a Macha.

Doporučená literatura

1. Hacking I. Representing and Intervening: Introductory Topics in the Philosophy of Natural Science, Cambridge University Press 1983.

2. Hackett E. J., Amsterdamska O., Lynch M., Wajcman J. (editors) The Handbook of Science and Technology Studies, MIT Press 2007.

10. Závěr

Ahistorická představa, že věda se vyvíjí jako systém logicky uspořádaných idejí, které mají stejnou platnost a srozumitelnost pro každou inteligentní bytost bez ohledu na dobu a místo, v nichž žije, je v dnešní době snad už zcela překonána. Pro pochopení jednotlivých vědeckých objevů a myšlenek potřebujeme znát jejich rámec dobově-ideový, tedy jaké ideje byly tehdy "ve vzduchu" a z jakých idejí se rodily, tak dobově-společenský, náboženský, politický, kulturní. To, že věda dokáže měnit svět, není zcela jistě tím, že ho správně popisuje, ale tím, že odpovídá na jeho potřeby. Velmi dobře to lze vidět na příkladu astrologie: ta díky lidské potřebě vyčíst osud z hvězd dokázala nasbírat nesmírné množství dat o hvězdách, které pak sloužily k mořeplavectví, zámořským objevům, a nakonec i podnítila zájem o to, jak pohyb nebeských těles skutečně vypadá. Odtud heliocentrizmus, Keplerovy zákony a Newtonův systém, které byly odpovědí na požadavky doby emancipovat se od starých pořádků. Že i tento mechanistický obraz světa (nemluvím nyní o predikční síle daných teorií, mluvím o obrazu, na kterém stály) byl nakonec iluzí, to už je příběh fyziky 20. století, která -- řečeno slovy nobelisty Richarda Feynmana -- ani o žádné srozumitelné obrazy světa nakonec vůbec nestojí (citováno dle knihy Neobyčejná teorie světla a látky, Aurora 2001):

"To, co vám budu vykládat, učíme naše studenty fyziky ve třetím a čtvrtém roce studia -- a vy si myslíte, že to řeknu tak, že tomu budete rozumět? Ne, nemůžete tomu rozumět. Proč vás s tím tedy vůbec obtěžuji? ... Mým úkolem je přesvědčit vás, abyste se neodvraceli od toho, čemu nerozumíte. Víte, mí studenti tomu taky nerozumějí. Protože ani já tomu nerozumím. Nikdo tomu nerozumí. ... Není podstatné, zda je teorie filozoficky uspokojivá, nebo snadno pochopitelná, či naprosto přijatelná z hlediska zdravého rozumu. Teorie kvantové elektrodynamiky popisuje přírodu způsobem, který je z hlediska zdravého rozumu absurdní. A je zcela ve shodě s experimentem. Proto doufám, že přijmete přírodu takovou, jaká je -- absurdní."

Zrcadlo české vědy

0

Vytisknout

Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

18030