Afghánistán a "fair play"
5. 3. 2014 / Miloš Kaláb
Jak ironická je situace s daty, kdy vycházejí mnohé dnení časopisy, zejména týdeníky. 1. března jsme měli ve schránce týdeník Maclean's s datem vydání 10. března t.r. Kromě olympijských her se zabývá situací v Afganistánu v době, kdy je pozornost deníků soustředěna na Ukrajinu. Moná ale, e pro jisté kruhy je tak tomu lépe, jinak by se mohli aspoň někteří novináři a čtenáři pozastavovat nad smlouvou, pod ní by americká vláda ráda viděla podpis afghánského prezidenta.
"Nyní je erou psi: Nae válka v Afganistánu" (The Dogs Are Eating Them Now: Our War in Afghanistan) je kniha Graemeho Smithe vydaná loni nakladatelstvím Knopf Canada a odměněná Cenou Hilary Westonové (60 tisíc dolarů) jakoto nefiktivní dílo. Údajně ji čekají dalí literární ceny. Týdeník Maclean's uveřejnil výňatky z knihy autora, který nejprve strávil několik roků v Afghánistánu jako novinář a nyní se usadil v Kábulu jako politický analytik mezinárodní organizace International Crisis Group NGO.
Pan Smith vkládal velké naděje do zásahu západních zemí v Afghánistánu a nyní se vyznal ze ztráty svých iluzí. Tvrdí ale, e se nejedná o resignaci toho druhu, e bychom od toho veho měli odejít. Chce ukázat čtenářům obrovský zmatek, který zanechaly mezinárodní síly v jiním Afghánistánu: "Udělali jsme jej a měli bychom po sobě uklidit a ne jen prostě odejít".
Povzdechl si, e "jsme prohráli válku v jiném Afghánistánu - a to mi můe utrhnout srdce". Kdy sledoval, jak přicházely do Kandaháru dalí a dalí vojenské síly v roce 2005, byl velice naden a těil se, jak mezinárodní společnost přinese do země civilizaci, t.j. mír, demokracii, spravedlnost a mnoho dalího dobra. Nyní sleduje, jak "nae" vojska zemi opoutějí a jak jsme se my sami vzdali vzneených cílů. Dnes se jedná jen o omezení dalích kod, které bychom mohli napáchat a o sníení naí vlastní hanby. Kadá nová vlna vojáků znamenala více arvátek, více vrad a větí mnoství prolité krve. Nae snaha vytvořit umírněnou afghánskou administrativu ale vedla ke vzniku reimu, který se ani trochu nepodobá demokratické vládě ani nějaké skupině, která by byla schopna vládnout zemi. Propadla toti při zkouce ze základních státnických povinností jako je monopol na legitimní pouívání násilí. Prostí občané se obracejí na talibánské soudy, aby je rozsoudily, protoe jejich systém je méně zkorumpovaný ne systém importovaný cizinci. Povstalci nebyli vybiti. Sice jsme jich celé tisíce zabili, ale jejich hnutí jsme nezničili.
Nejde jen o to, e se cizinci vzdali svých snů o lepí budoucnosti pro Afghánistán, ale předevím o to, e tu zemi ponecháváme v nebezpečném zmatku. Třeba s nevybuchnutými bombami a minami v zemi na ohromné ploe. Jiný Afghánistán nyní hrozí vybuchnout. Někteří pozorovatelé očekávají občanskou válku a jiní se obávají anarchie.
Daleko od klimatizovaného ústředí, kde cizinci rýsují svoje plány, vechna dobrá předsevzetí se dostala do střetu se skutečností. Výsledky jsou tragické i komické a měli bychom je pečlivě studovat a současně nad nimi naříkat. K takové analýze ale nedojde uvnitř NATO, protoe se tato organizace jen vychloubá svým vítězstvím. Pan Smith píe doslovně, e tato největí vojenská aliance v dějinách lidstva není schopna jasně přemýlet o největí akci, kterou kdy podnikla mimo území svých členů. Bude tvrdit - a při tom bude mít pravdu - e její vojáci bojovali udatně. Vydá brourky s obrázky usmívajících se dětí v zelených údolích na severu, které budou daleko od skutečnosti na násilném a zapráeném jihu. Historicky platí, e se nikomu nepodařilo ovládat Afghánistán, pokud by neovládal Kandahár, největí město na jihu. Tato nejdůleitějí část jihu zůstává jako otevřená rána volající po chirurgických stezích.
Jaká chirurgie ale dovede opravit celou zemi? Nae moderní techniky se podobají začátkům lékařství, kdy nebylo dosti vědomostí o lidském těle a tedy se nemocným poutělo ilou a vrtalo se do lebky v případě duevních nemocí. Se stejnou neznalostí a při tom s vírou ve své vlastní metody se ale vrháme s brutální silou do země a snaíme se vyplavit ideje, které povaujeme za nebezpečné, jakoby bomby a střely mohly vyléčit chorobu extremismu.
V tomto místě ale autor připomíná, e není kadá vojenská intervence kodlivá. Prý stál v Bengházi, kdy se na něho valily libyjské tanky plukovníka Kaddáfího v r. 2011 a nic mu neznělo líbezněji ne zprávo o tom, e se NATO rozhodlo pro intervenci. Jetě prý potrvá nějakou dobu ne tato intervence přinese sladké plody léčby nemocných zemí vojenskou silou, jene Afghánistán ukazuje něco úplně opačného: Pacient moná přeije, ale lékař mu k tomu nijak nepomohl.
Jako čtenář ukázky hledím na autorovy pocity s velkými pochybnostmi. V případě Libye se dostal Západ velice rychle k libyjské ropě a srovnávat Libyi s Afghánistánem je poněkud nepřiměřené, a se na to dívám z nejrůznějích úhlů. Třeba tak, e jako mení země na rovině byla mnohem rychleji zdolána moderními zbraněmi NATO, mimo jiné i kanadskými stíhacími letci. Západ měl předevím největí zájem o "sladkou" (snadno rafinovatelnou) libyjskou ropu a o to, aby se k ní dostal s nejmeními kodami na ropných polích a zařízení. V Afghánistánu to nelo tak rychle a proto napsal pan Smith svou knihu o ztrátě svých iluzí. Nebýt té ztráty, mohl i tuto intervenci povaovat za uitečnou.
V Afgánistánu se nyní chystají volby prezidenta. Reportérka týdeníku paní Sally Armstrongová kladla otázky jednomu z uchazečů, panu Arafovi Ghanimu Ahmadzaiovi. Býval hospodářským poradcem Světové banky v New Yorku. Po 24 letech ivota mimo Afghánistán se vrátil v r. 2001 domů. Nejprve byl ministrem financí ve vládě prezidenta Karzaje a později rektorem Kábulské univerzity. Ve volbách prezidenta v r. 2009 skončil na 4. místě. Nyní je znova uchazečem o toto místo, údajně s největí nadějí na úspěch při volbách, které se budou konat 5. dubna.
V tomto rozhovoru jsou dvě nejvýznamnějí místa. Na otázku, proč si vybral do voleb za svého viceprezidenta právě generála Abdula Raída Dostuma, známého warlorda, pan Ahmadzai odpověděl, e v Afghánistánu nejsou warlordi, nýbr "mocní muové", kteří vládnou provinciím pomocí svých vojenských sil. Svého času prý skutečně zemi takto ovládali, ale od té doby se změnili a nyní jsou obchodníky a politiky, kdeto kontrolu nad provinciemi mají na starosti národní bezpečnostní síly. (Výdaje na ně jsou třikrát vyí, ne je celkový národní produkt, take "světe, pomoz"). Otázka ovem je, jak budou hledět "mocní muové" na lidská práva en, která před svou metamorfózou vůbec neuznávali. Dosud je v Afghánistánu úmrtnost děvčátek ve věku do 5 roků nejvyí na celém světě.
Druhá otázka je tak významná, e to byla ona, která mě přiměla k tomu, abych sedl k počítači a situaci přiblíil čtenářům Britských listů. Paní Armstrongová se zeptala pana Ahmadzaiho, jak by se postavil k americkému návrhu na "Dvoustrannou bezpečnostní dohodu", jejímu podepsání se dosavadní prezident Karzai brání zuby-nehty. Zde je její text:
"Dvoustranná bezpečnostní dohoda umoní Spojeným státům udrovat v Afganistánu 10 stálých vojenských základen, na nich bude umítěno 10 tisíc amerických vojáků, kteří budou mít status beztrestnosti před soudním stíháním (immunity from prosecution) a právo provádět bez omezení noční nájezdy a prohlídky domů výměnou za pokračující americkou hospodářskou pomoc".
Paní Armstrongová připomenula, e ostatní kandidáti na místo prezidenta tuto smlouvu u podepsali, kdeto pan Ahmadzai nikoliv. Ten odpověděl, e ji nepodepsal proto, e jetě není prezidentem, ale podepíe ji, bude-li zvolen. Text Dohody je jistě pozoruhodný a u v souvislosti se dřívějím americkým zájmem vybudovat radarovou základnu v České republice nebo v souvislosti s jinými situacemi, kde by měl mocnějí stát nadvládu nad jiným státem. Po minulých incidentech amerických vojáků v nejrůznějích zemích, kde mají Spojené státy vojenské základny, zejména v Japonsku, Německu a Itálii, vyaduje americká vláda pro své vojáky v Afghánistánu beztrestnost a současně pro ně zajiuje právo pořádat neomezené noční nájezdy na místní obyvatelstvo i právo na prohlídky jejich domů. V souvislosti s hysterií, s jakou se americký prezident i ministr zahraničních věcí stavějí k situaci na Krymu, si dovedu představit palcové titulky, kdyby nějaká jiná země zneuila své hospodářské situace k tomu, aby takovou americkou "dohodu" vnutila okupované zemi.
Z jiného hlediska mám dojem, e válečné poáry a poáry lesní mají něco společného. Po celá desetiletí se v severní Americe dělalo vechno moné, aby se zabránilo lesním poárům. Kadý sebemení poár byl hned v zárodku haen. Tím se hromadily suché větve i odumřelé stromy jako zápalný materiál a dalí poáry se u tak snadno uhasit nedaly. Podobně dochází k hromadění palčivých situací i mezi národy. Kdo by se divil nárokům Argentiny na Malvíny, které pod názvem Falklandy údajně "patří" Británii. Jakým právem ohlaují Američané svoje nároky na zájmy v Jihočínském moři i jinde na světě? Místo postupného řeení vidíme hromadění "zápalného materiálu". Potom se čas od času mluví o monosti dalí světové války.
Při občasném poukazování Američanů na obrovské výdaje na zbrojení u jiných států, zejména Číny a Ruska, se obyčejně uvádí, o kolik procent který stát své výdaje zvětuje. Při tom stačí podívat se na globus, aby bylo vidět, e Spojené státy mají jen dva sousedy - na severu Kanadu a na jihu Mexiko. Na východě to je Atlantický oceán a na západě oceán Tichý, čili dvě dlouhé přirozené hranice. I tak si často Američané stěují, jaké potíe jim pozemní hranice dělají - přes kanadské k nim prý přicházejí nepřáítelské ivly a proti Mexiku u postavili vysokou zeď před náporem nezaměstnaných Mexičanů i mexických překupníků drog. Jak dlouhé hranice hlídá Rusko? Dávno pryč jsou ty doby (ale já je jetě pamatuji), kdy měli Američani smysl pro fair play. Dnes se skoro neustále cítí ukřivděni buď sami za sebe, nebo za své klienty, nebo dokonce za státy, o kterých ani donedávna nevěděli, kde leí, aby bez rozmyslu vyhroovali sankcemi. V Afghánistánu si tedy vyhrazují právo na časově neomezenou existenci svých 10 vojenských základen s 10 tisíci vojáků a s právem na jejich beztrestnost, zatímco ti budou provádět vraedné nájezdy na místní obyvatelstvo. To je jejich dnení "fair play"?
Diskuse