Zbavme se konečně chechtajících se a impotentních narkomanů

Začněme opět respektovat zákony evoluce

10. 8. 2017 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Naše civilizace vděčí za svůj vzrůst zejména schopnosti vystoupit z mýtického kruhu neustálého opakování a napřímit cestu směrem, jenž je založen na základě poznání a pochopení principů světa, do nějž je vržena, stejně jako schopností přetvářet jej pomocí kulturních nástrojů k větší odolnosti vůči vnějším vlivům a větší schopnosti ovládnout síly, které dříve vyvolávaly děs a nadpřirozené představy, v prospěch dalšího rozvoje. Osvícenství vrhlo kužel světla na poznání a vytvořilo mu pomyslný piedestal pokroku. Toto světlo však povážlivě pohasíná a zdá se, že směřujeme k vlastnímu soumraku, pokud nerespektujeme rozpoznaný základní princip přežití: pokud nejsme schopni přiznat si, že zátěž, kterou naší společnosti někteří jedinci či skupiny způsobují, z nás dělá pouhý záznam v historii věčného soupeření lidských druhů. Dokud se nerozhodneme, že kdejaký zhulený exot, který nebyl schopen dostát ani své základní biologické funkci, nemá právo na to ohrožovat společnost svou existencí...

Jedním ze základních rozpoznaných principů vývoje života na Zemi, který odolává snahám o novodobé tmářství čistě na základě svého neustálého, empiricky prokazatelného opakování, je evoluční princip selekčního tlaku, který vede vývoj jednotlivých druhů k posilování jejich potenciálu na základě reprodukce genomu, který se osvědčil jako životaschopný, prosperující, perspektivní. Hierarchie společenství savců, případně primátů, člověku nejbližších živočišných druhů, jednoznačně profiluje model alfa samců a alfa samic, těch, kteří zajišťují druhu budoucí existenci za nejlepších podmínek. Je přirozené, že silný jedinec s sebou nese nejvyšší pravděpodobnost reprodukce těch komponent, které vytváří v konečném důsledku nejvhodnější komplex charakteristik umožňujících potomkům akomodaci v měnícím se prostředí.

Jde o zcela zjevnou skutečnost: selektivní tlak na přirozený výběr činí druh rezistentním proti neustálému tlaku měnícího se prostředí. Pouze dostatečně vysoká míra takové odolnosti dává jakémukoliv druhu šanci na přežití, člověka - a lidské společnosti navzájem - nevyjímaje. Není možné zpochybnit, co prokázali Lamarck, Darwin a další jejich následovníci. Není možné popírat každodenní životní zkušenost, která každého jedince i každou společnost prověřuje neustálou výzvou k prokázání toho, že své charakteristické schopnosti opravňující k přežití neztratili. Zejména v době turbulentních změn životního prostředí, v době, kdy schopnost přežít závisí více než dříve nikoliv na opakování zavedených vzorců, nýbrž na rekonfiguraci a vytváření stále nových algoritmů vedoucích k úspěchu jednotlivce i druhu.

Svět se mění, antropologická podstata ovšem zůstává. Je nezpochybnitelnou konstantou, že naše šance, šance společnosti na budoucí prosperitu, spočívá v tom, zda dokážeme stále generovat nejsilnější a nejschopnější k tomu, aby prosperitu reprodukovali. A stejně tak, zda dokážeme identifikovat jedince a skupiny, které vytvářejí společenskou zátěž, kteří ničím nepřispívají a pouze parazitují na schopnostech silnějších, odolnějších a perspektivnějších. 

Mám o naši společnost vážnou obavu. Mám obavu, že jsme tuto schopnost pozbyli. Mám obavu, že jsme přestali respektovat zákon přirozeného výběru, přestali jsme se chovat podle naší antropologické konstanty, na základě uměle vytvořeného pocitu bezpečí omezili svou ostražitost a nechali vystoupat ty, kteří by jinak neměli šanci přežit, na pomyslný vrchol hierarchie života. Platné zákony a principy jsme nahradili falešnou ideologií, zaslepeně a dogmaticky předstíraje, že každý, bez ohledu na jeho skutečný potenciál, může zastávat v naší společnosti vůdčí roli.

Kolik vysloveně slabých, scestně uvažujících, nihilismem nasáklých jedinců profituje na tomto klamném pocitu bezpečí vytvořeném dostatečně silnými zónami komfortu, v nichž může prodlévat každý bez ohledu na to, zda by mimo takovou zónu přežil či nikoliv, zda by byl vytěsněn na periferii jako jedinec nevhodný pro zachování druhu. Kolik z takových, kteří by v prostředí otevřené konkurence nebyli schopni obhájit své právo na život, a kteří nejsou schopni ani bazálního aktu života, reprodukce samé, je považováno za hodné následování, místo aby byli vystaveni nesmlouvavému zákonu evoluce, jenž by jim přirozenou cestou zabránil vytvářet otevřený a stále hůře léčitelný vývojový kaz. Kolik takových lidí, jejichž jedinou životní náplní je podléhání prokazatelně závadným vzorcům chování, jako je narkomanie, vytyčuje dalším pomyslnou cestu následování a vytváří tak nebezpečný řetězec fylogenetického selhání...

Pokud nebude naše společnost schopná začít opět respektovat principy, které ji zformovaly a nadále formují, nelze ji nadále považovat za perspektivní. Zabýváme se kdejakými maličkostmi, nesmyslně plýtváme vzácnou energií na řešení nepodstatných otázek a zástupných problémů, zatímco životní síla společnosti protéká mezi zažloutlými prsty neplodných narkomanů chechtajících se z pozic, které jim nepřísluší, naší společné budoucnosti do očí. 

Upozornění: Tento text není myšlen doslovně. Jde o parodii na úvahy redaktora časopisu Reflex Jiřího X. Doležala aplikující prvky ochrany životního prostředí před invazními živočišnými druhy na kulturní problematiku. Text záměrně používá podobnou míru demagogie a zkreslení jako Doležalova předloha. Jakkoliv je zjevná paralela Doležalových úvah s nacistickou ideologií a požadavkem etnické čistoty, je pravděpodobně třeba podobným lidem ukázat, že právě oni by se stali jako jedni z prvních oběťmi nacistické ideologie, pokud by se opět stala hegemonní. I intelektuální karikatura rezonující názory lůzy může ještě leccos pochopit... 
0
Vytisknout
4565

Diskuse

Obsah vydání | 11. 8. 2017