Legendu o zlatých českých ručičkách by měla vystřídat vize zlatých českých mozečků

Česko to moc nevyhrává

10. 8. 2017

čas čtení 29 minut
"Nikoho příliš nezajímá, že zanedbáváním investic do vzdělávání ochuzujeme sami sebe v blízké budoucnosti, že nízké platy ve zdravotnictví a jeho tunelování parazitickými korporacemi ochuzuje společenský zdravotní fond, že tu někdo 27 let rozkrádal prostředky na infrastrukturu a proto dnes jezdíme po D1, která je vlastně jednou velkou stavbou, a nemáme jediný vysokorychlostní koridor na železnici. Zato jsou Češi k nevýslovné hrůze vyděšeni z muslimských uprchlíků, donekonečna přetřásají eet, zákaz kouření v restauracích a složení nutelly v Německu. Omlouvám se za kritický tón, jsem hrdý Čech a prostě mi vadí, že takhle sami sebe ohlupujeme. Pokud se nevzpamatujeme, změny nás během deseti let převálcují a spláčeme nad velmi ubohým výdělkem."

Rozhovor s Bohumilem Kartousem o problematice vzdělávání a výchovy v souvislosti s technologickými a společenskými změnami, o uzavřenosti českého diskursu, neschopnosti věnovat pozornost důležitým tématům, rizicích vyplývajících z tohoto zanedbání, současných utopiích a dalších tématech. Rozhovor vznikl u příležitosti příprav festivalu Příběhy Země, který se věnuje dokumentům v oblasti životního prostředí a proběhne v Praze v říjnu 2017.

V čem podle Vás spočívá budoucnost vzdělávání a jaké největší neduhy vnímáte u našeho současného českého školství?

Když nevíte, co přijde, a my to úplně dobře nevíme, pak je nejlepší vybavit se tak, aby se člověk dokázal dobře adaptovat na změnu. Změna je totiž to jediné, co můžeme s naprostou jistotou předpovídat. Rychlý sled změn. Zatímco odborné vzdělání je zatíženo výraznou technologickou revolucí a zastarává, vzdělání všeobecné, postavené na dostatečně zvládnuté matematické gramotnosti, vysoce rozvinutém čtenářství, schopnosti používat cizí jazyk, orientaci v informačním světě, dovednosti uvažovat ekonomicky, ale i sociálně, na dovednosti kriticky zhodnotit nabízející se možnosti a dovednosti rozhodovat se, hledat různá řešení různých problémů, zajistí i v době průmyslu 4.0 to, že se člověk neztratí a nestane se pouhou loutkou ve vleku událostí. Hlavním neduhem českého vzdělávacího systému je jeho ostudné zanedbávání. ČR investuje do vzdělávání z veřejných prostředků naprosté minimum, jak ukazuje srovnání v rámci zemí OECD. S těmi prostředky, které investujeme, neumíme zacházet, neboť v ČR neexistuje strategické řízení reforem ve vzdělávání. Řízení českého vzdělávání je primitivní už z té podstaty, že si neuvědomuje fakt trvání takových reforem v řádu dekád. Když už se někdo objeví, za rok přijde idiot a po něm s velkou pravděpodobností další, kteří vrátí stav věcí do bodu nula. Přitom na vzdělávacím systému závisí budoucnost této společnosti více než na čemkoliv jiném. Legendu o zlatých českých ručičkách by měla vystřídat vize zlatých českých mozečků. Ale my jsme k tomu ještě nedospěli. Mnoho lidí, kteří rozhodují o vzdělávání, ustrnulo v memetice druhé poloviny 20. století.

Společně s Tomášem Sedláčkem a dalšími osmnácti osobnostmi jste autorem knihy 2036 – Jak budeme žít za 20 let. Kdybyste to měl shrnout, jak podle Vás budeme v této době žít? Je něco, co vás na tom děsí?

Každá taková prognóza je nejistá a musíte pracovat s určitými scénáři. Ty mohou být i protichůdné, neboť v horizontu 20 let se může přihodit řada těžko predikovatelných událostí a mnohost faktorů s větším či menším vlivem na vývoj je pro nás těžko uchopitelná. Nicméně můžeme odhadovat. Ten dobrý scénář počítá s tím, že se česká veřejnost poučí, vyvolá politickou objednávku, politické strany přestanou ignorovat potřebu investovat do vzdělávání a zcela přebudovat jeho paradigma s ohledem na 21. století. Pro méně chápavé to neznamená žádnou bolševickou revoluci, nejde o to likvidovat vše do základů, jde o celkovou revizi role učitele, ředitele školy, funkce školy v jejím okolí, obsahu vzdělávání, klíčových zkoušek, struktury základního i středního školství, dostupnosti a diverzifikace vysokých škol, vše se znalostí toho, co se osvědčilo v zahraničí i příkladů dobré praxe doma. I v ČR je možné vypracovat policy paper s takovým obsahem a dohodnout se napříč politickým spektrem na jeho prosazování bez ohledu na výsledky voleb. Jak říkám, to je ideální scénář. Ten tragický vypadá následovně: v ČR se nic podstatného nezmění a společnost si - jako doposud – ničeho nevšimne, bude žít v naivní představě, že když děti nosí ze škol domů známky, se vzděláváním je vše OK. Bude pouze narůstat nespokojenost mezi vzdělanějšími a bohatšími, jako tomu je už nyní, a ti si svoje děti odvedou do jiných škol, pěkně vyfutrovaných dobrými učiteli a dětičkami z lepších rodin. Ve veřejném systému zůstanou pouze ti, kdo nebudou mít na to platit svým dětem školné, což bude i podle výhledu na blízkou ekonomickou budoucnost ČR většina. Takže tu budeme mít nějakých 20 nebo 25 % dětí za zdí postavenou z nadbytku a zbytek za zdmi vytvořenými z nedostatku. Sekta mocných, kteří svým dětem připravují cestu na převzetí moci, a většinový zbytek bezprizorných, jejichž nespokojenost bude pochopitelně narůstat. Nechávám na představivosti čtenáře, aby si vykreslil paletu možností, které z takové konfigurace vzniknou.

Nabízí se otázka, jak budou žít naše děti. V čem konkrétně myslíte, že bude jejich život natolik odlišný od toho našeho? Jak bude například vypadat jejich kariéra, čím se budou živit?

Život našich dětí se bude lišit od našeho stejně, jako se liší jejich dětství od toho, co jsme zažili my. Dosavadní generace rodičů prožívala dětství v předdigitálním věku. Pochopitelně nevědí, jak vychovávat děti, které se narodily do světa spolutvořeného úplně novou, velmi seduktivní dimenzí, která má navíc povahu stále neodbytnější a stále méně uvědomované všudypřítomnosti. Technologie mění svět rychlostí, na jakou předchozí generace nejsou zvyklé a vůči nimž jsou do značné míry bezbranné. To se týká i výchovy a vzdělávání. Rodiče nevědí, co mají dělat, staré vzory se obrátily v prach. Ani mladí, generace dospívajících mileniálů, příliš netuší, co vlastně se životem. V nedávném rozhovoru pro finmag.cz jsem uvedl toto: „Vzhledem k tomu, jak se ekonomika rychle transformuje, budou lidé nuceni k tomu, aby často měnili svou pozici. Jistota, stabilita dospělého života a z něj vycházející odpovědnost bude muset stavět na trochu jiné konfiguraci podmínek. Dospělí lidé se musí naučit, že svou práci budou měnit, a naopak mít pro případ, že o dané místo přijdou, připraven plán B a plán C. Jako problém vidím, že práce byla doposud nejčastějším způsobem naplnění života a volatilita v tomto směru může skutečně navozovat stavy nějaké existenciální nejistoty. Vzdělávací systém by měl i zde děti připravovat na skutečnost a pomoci jim ukázat strategie, jak tuto nejistotu snížit.“ Osobně vidím jako nevyhnutelnou určitou změnu společenské smlouvy, kdy doposud práce byla tím, za co člověk získává své živobytí. S klesající potřebou lidské práce za rostoucí produkce se to bude muset změnit. Možná to nebude model základního příjmu, jak se dnes testuje ve Finsku, Utrechtu či jinde, ale něco podobného. A dnešní děti se budou muset naučit, že je třeba mít v ruce více míčků, s nimiž lze žonglovat. Nějaký občas vypadne, bude tedy třeba se dívat po jiném. Největší pastí pro současné děti vidím ztrátu jejich samostatnosti, odpovědnosti a tedy i svobody. Žít ve 30 či 35 jako dítě je sice krásný sen, ale děsivá realita. Ve výchově a vzdělávání je třeba vést děti k tomu, aby za sebe odpovědnost přejímaly v míře odpovídající jejich věku a individuálním možnostem. Odkládání odpovědnosti sama za sebe je zločin na dětech i společnosti. Společnost složená z nesvéprávných jedinců je ve výsledku nesvéprávná. Varovné zprávy vidíme například v tom, jak klesá zájem současných dospívajících o veřejné dění a jak si stojí jejich (ne)důvěra v demokracii, založená na neporozumění a letargii zděděné po rodičích a upevněné iluzí o tom, že hračky fyzického a digitálního světa jsou svět sám.

Mohl byste vyjmenovat profese, které podle Vás zaniknou a které naopak vzniknou? Proč myslíte, že tomu tak bude?

Vyjděme z nedávného výhledu OECD na zaměstnanost. Posledních 20 let je patrný trend snižování poměru pracovních pozic s rutinní manuální náplní. Typicky nějaká dílčí činnost v montovně. K tomu je třeba přičíst pozice, které jsou založeny na práci „hlavou“, ale jsou rutinní. Třeba fakturace. Tyto pozice buď už jsou nebo budou kořistí automatizace, algoritmizace. Podle OECD patří ČR s 45% míst ohrožených zánikem či změnou mezi země, které čekají na pracovním trhu největší změny. Trendem, který daná zpráva sleduje, je také polarizace pracovního trhu. Ubývá zejména pozic se střední kvalifikací, což je mimochodem vysoce dominantní zaměstnanecká vrstva v ČR (i v porovnání se zahraničím), přibývá hlavně těch s kvalifikací vyšší, ale i s tou nízkou. Když se na věc podíváme z opačné perspektivy, tedy jaké pozice mají nejvyšší šanci na udržení, jednoznačně jsou to ty, které se nejhůře robotizují: práce s lidmi, kreativní zaměstnání. Z hlediska sektorů dále porostou služby na úkor průmyslu, zejména v ČR. Největší šanci pochopitelně slibuje digitální trh.

Novodobé technologie bezpochyby silně zasahují do našich každodenních životů – vidíte v nich spíše hrozbu, nebo potenciál?

Obojí. Oheň je taky dobrý sluha a zároveň zlý pán. Jsme generace, které se učí digitální technologie zvládat. Ty nám ale nedávají příliš mnoho času, naše společenská adaptabilita není přizpůsobena současné rychlosti změn. Vidíme tedy, že jednotlivci jsou schopni přizpůsobit si svět, akomodovat si ho, velmi dobře, stejně jako vidíme ty, kteří se v něm totálně ztrácejí. Nástup umělé inteligence a virtuální reality, obojího v řádu let, bude zatím nejtěžší zkouškou pro společnost a její dovednost udržet nadvládu nad děním a směřováním světa. To není nějaká moje paranoia, to je obava artikulovaná lidmi jako jsou Stephen Hawking, Bill Gates nebo Elon Musk. Vývoj technologií je doslova bezhlavý, nikdo se moc nezamýšlí nad konsekvencemi pro společnost, vede se krysí závod o to být první a obsáhnout tak co největší trh, nebo nyní už spíš co největší koláč reality. Umělá inteligence, podle výše zmíněných pánů, může skutečně v řádu desítek let převzít rozhodovací proces. Znáte film Wall-e? Podívejte se na něj. Vysvětleno tak, že pochopí i dítě ve věku 4 let. Geniální. Virtuální realita zase hrozí tím, že pohltí mnoho lidí, kteří se cítí být deprivovaní životem ve fyzickém světě. Dejte mi základní příjem, cardboard a rychlé připojení, budu šťastný. Doporučuju videoklip Do the evolution od Pearl Jam z roku 1998. Krátký flash na lidskou trosku připoutanou ke křeslu a virtuálnímu uspokojení jakéhokoliv chtíče. To všechno jsou obrovská rizika. Nicméně vidíme také ty neuvěřitelné pokroky ve vědě, v neuroscience, medicíně, genetice a všude jinde. To je samozřejmě důsledek technologické revoluce. Pro společnosti je nyní největším úkolem hledat způsob, jak využití technologií podřídit veřejnému zájmu. To se ale zatím neděje. Zajímavou case study je v tomto směru šíření nenávistných, xenofobních a rasistických obsahů na internetu. V ČR to nikoho příliš nezajímá, jsme moc provinční, ale v západních demokraciích, v Německu, Británii, vyvíjí občanský a politický sektor enormní tlak na digitální giganty (Facebook, Google), aby hledaly potřebná řešení. A „kupodivu“, giganti jednají. Není to tedy možná ztraceno.

Patří podle Vás tyto vymoženosti do rukou dětem? Pokud ano, je potřeba nastavit nějaká pravidla pro způsob a frekvenci jejich používání?

Ve videokomentáři na Flowee.cz se ptám, jestli by nějaký rodič dal dvouletému děcku do ruky nůž a nechal ho s ním dvě hodiny bez dozoru? Moc takových nebude. Ale tablet nebo smartphone je spousta rodičů ochotných dětem do ruky vrazit, protože pak mají klid. Přitom digitální svět je stejně nebezpečný, pokud ho neumíte ovládat a nemáte nad ním kontrolu. Neexistují na to zatím nějaké evidence based studie, jenže existuje spousta anekdotických příkladů, v nichž se to nebezpečí zrcadlí. Některé děti jsou naprostými otroky digitálního světa, aniž by si to uvědomovaly. Na jejich vývoj to může mít skutečně naprosto zhoubný vliv: fragmentarizace myšlení i představivosti, nespojitost, neschopnost udržet pozornost nad tématem či úkolem, neschopnost udržet pozornost vůbec. Podvědomý proces přenosu existence do virtuálního prostředí s sebou nese i snahu uspokojovat v něm všechny své potřeby. Takoví lidé jsou pak dost nepoužitelní ve fyzickém světě, hůře pochopitelně navazují vztahy, neumějí v nich jednat, protože fyzickou realitu nelze vypnout, nelze ji vrátit o krok zpět, nelze jednoduše začít s „novým“ životem a hrát dál. Nelze tolik předstírat a fabulovat, jako na sociálních sítích, kde si člověk, stejně jako v hrách, dokáže vytvořit identitu mnohem více podobnou žádoucímu obrazu. Zatím ale stále žijeme převážně ve světě fyzickém, tam se odehrává to důležité, alespoň do té doby, dokud bude vědomí závislé na těle. Rady typu „jen dvě hodiny týdně“ nejsou příliš důvěryhodné. Pokud děti stráví dvě hodiny denně s tabletem, naučí se za ten den deset nových slovíček anglicky, vyřeší pět strategických úkolů, vytvoří nějaké vlastní digitální dílo a najdou si informace k třem novým doposud neznámým heslům, připadá vám to jako ztracený čas. No to teda.. Ale stejně tak dvě hodiny týdně strávené nějakou bezduchou střílečkou a zbytek času toužení po návratu a hledání díry v rodičovské „firewall“ v přístupu k internetu jsou naprostým selháním. Ale něco se zobecnit dá. Chování dětí v digitálu a jejich snaha utíkat tam jsou důsledkem deprivace v jejich fyzickém životě. Nabídněte jim jinou možnost a hlavně vlastní čas. Čas, který strávíte s dětmi, je nenahraditelný, nelze ničím zaplatit. Na tom stojí vztah vašich dětí k vám samotným. Oddalujte přístup k technologiím. Vážně dětem neuškodí, když ve čtyřech letech doposud neměly v rukou tablet. Proč? Sledujte pozorně, co vaše děti v digitálu dělají. Snažte se pochopit, co je tam zajímá, zkuste to sami. Najdete pak lépe cestu vést je tam, kde vám to připadá užitečné a podpůrné. Víc neřeknu, je to know how za miliardy.)

Angažujete se i v oblasti ekologie. Můžete nastínit, co může každý z nás udělat, abychom planetu nedevastovali?

Přirozeně mě zajímá otázka udržitelnosti rozvoje. To souvisí s jakoukoliv úvahou nad tím, kam svět směřuje, jak se vyvíjí a zda je v této podobě skutečně udržitelný, jak se domnívají neoliberálové, nebo zda je třeba významně proměnit samotné paradigma uvažování o tom, jak hospodařit, jak žít ve společnosti, co chtít od života a k čemu směřovat, jak předpokládají přístupy a ideologie kritičtější k současnému trendu vysoce konzumního způsobu uvažování. Samozřejmě mě zajímá otázka globálních změn klimatu a ta neuvěřitelná drzost některých populistů, jako je třeba Václav Klaus, zpochybňovat to, na čem se shoduje drtivá většina vědců zabývajících se tématem, tedy vliv člověka a jeho činnosti na klima. Mám za sebou vědeckou práci a je mi jasné, že disent je důležitý i ve vědě, aby se z vědy nestalo dogma, nicméně to není totéž jako popírat vědecký konsensus v zájmu průmyslových korporací, jejichž zájmy změna ekonomického přístupu ohrožuje. Cesta k možné změně uvažování o tom, že člověk nutně nemusí spotřebovat stále víc a absolvovat život jako krysí závod za stále novými a novými statky vede přes vzdělávání. Pro mě je zajímavá inspirace ze severu. Když jdete po skandinávských ulicích, vidíte 30 let stará auta a dvacet let staré kočárky zcela běžně. Upozorňuju, že jde o nejbohatší země současného demokratického světa a zároveň o země, kde je nejvyšší úroveň well-being, spokojenosti se životem. Proč něco vyhazovat, když to dobře slouží, jen proto, že nějaká stupidní marketingová strategie tvrdí, že to máte udělat? To jsou stále tytéž otázky, které si kladli už kritici z Frankfurtské školy bezmála před sto lety, ale jak je vidět, lidské libido se cítí být konzumerismem dobře uspokojováno. Hezky je to vidět na stále rostoucí míře obezity, kde mimochodem Češi patří také ke „špičce“. Pokud někdo vědomě devastuje sebe sama, proč by měl mít nějaké skrupule s planetou? Fascinující je také to, jak je český diskurs tomuto tématu uzavřen. Několikrát za měsíc vidíte palcové titulky v globálních médiích o definitivně umírajících korálech Bariérového útesu nebo o historicky největším odštěpu arktického ledovce, ale česká média více baví vytvářet pseudotémata…

Ve svých přednáškách nabádáte lidi, aby změnili svůj dosavadní lineární způsob uvažování a začali myslet „out of „the box“, je to podle vás jediná cesta „z pasti“. Co konkrétně je podle vás ona past a jak dokázat náš způsob myšlení změnit?

Rychlost změn vyvolaná rychlostí technologického vývoje nutně vyžaduje změnu uvažování. Předchozí generace byly zvyklé na to, že se společenské vzorce, že se společenské role předávají z generace na generaci a že na určité problémy existuje nějaký ucelený souhrn řešení, které je třeba si osvojit. Rychlost změn přetvářejících naši každodenní realitu v řádu let je pro takto nastavené lidské myšlení velký problém. Jestliže vidíte, že svět, v němž jste se ocitli, vyžaduje něco více než jen vzorce a role dříve platné, máte buď možnost to akceptovat a naučit se nová řešení a nové přístupy k jeho zvládnutí, nebo to odmítnete, vysníte si nikdy neexistující „golden age“, zlatý věk, a budete věřit lidem, kteří vám slibují třeba „make America great again“ nebo cokoliv podobného. Relativně nedávno zesnulý sociolog Zygmunt Bauman nazval tuto potřebu utíkat do utopické minulosti retrotopií. Zatímco utopie minulosti snily o budoucnosti zbavené některých charakteristických rysů lidské a společenské povahy, typicky třeba komunismus nebo libertariánství, retrotopie se naopak dívá do minulosti, vytěsní z ní to negativní a vytvoří si obraz zlatého věku, k němuž je třeba se vrátit. I kdybychom přistoupili na tento iluzorní a nikdy neexistující obrázek krajinky zaslíbené, návrat v čase není možný. Je to jen útěk před realitou, v níž se velká část společnosti cítí ztracena. Psycholog zabývající se behaviorální ekonomií Daniel Kahneman ve svém populárně vědeckém bestselleru Myšlení rychlé a pomalé ovšem říká, že člověk ani není schopen přizpůsobit své myšlení tak snadno, jak očekáváme, zatíženo předchozími vzorci uvažování a také jednoduše manipulováno vhodně přizpůsobenými informacemi. To jsou pasti, které neumíme jen tak jednoduše překlenout. Vybudovat přemostění bude trvat relativně dlouho a než k tomu dojde, možná do té pasti opakovaně spadneme. S ohledem na možnou ztrátu decisivní, rozhodovací role, jak bylo naznačeno shora, bychom se z ní taky už nemuseli vyhrabat. Opět je nutno poukázat na vzdělávání a výchovu jako prostředek akomodace nového prostředí ve prospěch well-being a udržitelnosti. Člověk je nadán neuvěřitelnou schopností učení a na tom staví celá civilizace. Je nutné identifikovat ty principy, které bychom si měli osvojit, na jedné straně schopnost chápat realitu jako rozšiřující se množinu možností, pro které je třeba mít připraveny různé scénáře, a zároveň zachovat potřebnou míru jistoty a pocitu bezpečí, což je conditio sine qua non pro vývoj mozku i pocit existenciálního uspokojení. Ten leží v mezilidských vztazích, zejména v rodině a komunitě, která člověka obklopuje. Silná a funkční sociální vazba je pro přežití naprosto nezbytná, když se svět okolo mění před očima.

Uvádíte také, že se musíme naučit mnohem rychleji myslet, současně však dodáváte, že to v české společnosti nejde tak dobře jako jinde. Proč tomu tak je?

Česká společnost je – vedle výzev současnosti popsaných shora - zatížena resentimenty živé minulosti. Obrovským břemenem je velká míra vnitřní společenské nedůvěry, což je dle mého ten rozhodující faktor ve srovnání s demokraciemi, které se vyvíjely kontinuálně, bez destruktivního vlivu totality. Ivo Možný, významný český sociolog, také žel nedávno zesnulý, ukázal, co se stalo s českou společností vlivem totality: naprostý rozklad důvěry ve společný, veřejný zájem, vyvolaný tím, že tzv. komunisté veřejný zájem vykloubili z přirozenosti a zneužili ho v utopické ideologii. V 80. letech, která už dobře pamatuju, tomu nikdo nevěřil. Společnost se řídila heslem „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“. Jednoduché a naprosto výmluvné. Naprosto. To přísloví říká, že veřejné neexistuje, existuje jen soukromý zájem a ten je třeba naplňovat. Jenže uvědomme si, že veřejný zájem není pouhým součtem zájmů soukromých. Typickým příkladem může být vzdělávání nebo životní prostředí. Z hlediska soukromého zájmu mohu, mám-li prostředky, získat vzdělání a žít v prostředí s těmi nejlepšími vlastnostmi a přidanou hodnotou. Pokud ctím veřejný zájem, pak chci, aby existoval dostatečně vysoký standard i pro ty, kdo takovou možnost nemají. Protože vím, že ve společnosti s vysokým standardem bude i součet uspokojení soukromých zájmů velmi vysoký. Druhým problémem české společnosti je její relativní izolovanost. Vysoká etnická homogenita a relativně nízká schopnost užívat cizí jazyky v informačním světě (jen 27 % dospělých Čechů zvládá údajně komunikaci v angličtině) uzavírají diskurs a ponechávají ho na českých mediálních a veřejných názorových vůdcích. Už jsem narazil na to, jak jsou opomíjené klimatické změny. Tak je to ovšem s řadou dalších globálně důležitých témat. Nikoho příliš nezajímá, že zanedbáváním investic do vzdělávání ochuzujeme sami sebe v blízké budoucnosti, že nízké platy ve zdravotnictví a jeho tunelování parazitickými korporacemi ochuzuje společenský zdravotní fond, že tu někdo 27 let rozkrádal prostředky na infrastrukturu a proto dnes jezdíme po D1, která je vlastně jednou velkou stavbou, a nemáme jediný vysokorychlostní koridor na železnici. Zato jsou Češi k nevýslovné hrůze vyděšeni z muslimských uprchlíků, donekonečna přetřásají eet, zákaz kouření v restauracích a složení nutelly v Německu. Omlouvám se za kritický tón, jsem hrdý Čech a prostě mi vadí, že takhle sami sebe ohlupujeme. Pokud se nevzpamatujeme, změny nás během deseti let převálcují a spláčeme nad velmi ubohým výdělkem.

V čem vnímáte přínos festivalu Příběhy Země a co bude obsahem Vaší přednášky?

Téma životního prostředí v jeho nejširším slova smyslu patří dle mého mezi pět top of the top témat obecně. Je fajn, že existuje festival, který se tématu věnuje a staví ho na dokumentární tvorbě. A že jedno jeho chapadlo směřuje ke školám, podobně jako se o to snaží v oblasti lidských práv a občanské společnosti Jeden svět na školách. Přiznám se, že když jsem se sešel poprvé s panem Štefanem, který festival do ČR přinesl, bral jsem to trochu s rezervou a nedůvěrou. Asi nějaký grant, říkal jsem si, a na něj naroubovaná myšlenka. Po půl hodině jsem názor změnil. Žádný grant, velká organizační a manažerská schopnost a zároveň vnitřní přesvědčení, že je třeba věnovat tomuto tématu pozornost. A udělat něco ve veřejném zájmu. Osobně se budu věnovat tomu, že bez vzdělávání není udržitelnosti. O tom, že lidská civilizace doposud používala svůj jedinečný nástroj, schopnost učit se, k vlastnímu prospěchu, nicméně jsme si přiblížili kritickému okamžiku, kdy by nám naše dosavadní kapacita nemusela stačit. Zbytek nebudu prozrazovat, nikdo by pak nepřišel a já bych si neměl s kým povídat.)

Mají podle vás dokumentární filmy celospolečenský dopad? Myslíte, že skutečně dokáží ovlivnit naše činy?

Samozřejmě. Dokument je na rozdíl od hraného filmu odrazem skutečnosti, byť v něm fabule také hraje určitou roli a je možné ten odraz vymodelovat jak z photoshopu. Ale to můžete v jakémkoliv žánru. Od toho je tu programový tým, aby dokázal vybrat dobré dokumenty a pominout ty pochybné. Některé dokumenty mají globální dosah, na první dobrou mě napadají provokativní politické filmy Michaela Moorea, seriál Olivera Stonea o 20. století nebo třeba série Síla nočních můr britského dokumentaristy Adama Curtise. V ČR se mi velmi líbí tvorba Klusáka a Remundy. Takové filmy vstupují do veřejného diskursu a dokáží ho výrazně pootočit směrem k tématům, která jsou opomíjená a nebo je na ně nahlíženo z nějaké vychýlené perspektivy…

Co byste návštěvníkům mezinárodního festivalu Příběhy Země vzkázal?

Přijďte v hojném počtu. Program bude zajímavý. Angažmá takových osobností, jako jsou pánové Michael Havas nebo Steve Lichtag, je pro mě určitou garancí dobré úrovně. Za druhé mějte vysoká očekávání. Pokud hledáte ve změti nabídek a informací nějakou přidanou hodnotu, Příběhy Země vám ji nabídnou. A to není samo sebou.

0
Vytisknout
11681

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2017