Nultá hodina

2. 10. 2017

čas čtení 8 minut
Všemi možnými racionálními prostředky je třeba přesvědčovat Katalánce, že nacionalismus je jedním z největších nepřátel svobody - a že toto ubohé období musejí nechat za sebou jako noční můru, jež se za svítání vytratí.

Katalánská nezávislost by byla tragédií pro Španělsko, ale i pro Katalánsko, jež by upadlo do rukou demagogů, kteří ho zruinují, napsal nositel Nobelovy ceny za literaturu Mario Vargas Llosa.


Proběhne dnes v Katalánsku referendum? Velmi doufám, že ho vláda bude moudře ignorovat. Avšak na druhé straně velmi dobře vím o velké míře tvrdohlavosti a odtrženosti od reality, jaké přináší každý nacionalismus. Takže není nemožné, že se projeví vše, na čem lídři katalánské vlády tak trvají - a bylo toho velmi mnoho - aby podnítili své příznivce k porušení zákona a k hlasování. Pokud k tomu dojde, takzvané referendum se stane karikaturou poradního nástroje, právní závaznosti, proběhne bez voličských seznamů nebo schválených volebních uren, bez volebních norem, s minimálním procentem účastníků složených jen ze separatistů. To znamená ubohý monolog menšiny slepé a hluché k rozumu, protože podle průzkumů nejméně dvě třetiny Katalánců připouštějí, že referendu chybí právní platnost. Pouze přiživí mučednictví, které je zásadní složkou každé nacionalistické ideologie, a obviní španělskou vládu z porušení demokracie, když údajně zabránila katalánskému lidu ve výkonu práva rozhodnout o svém osudu nejmírumilovnějším a nejcivilizovanějším způsobem demokratického hlasování.

Píšu tento článek velmi daleko od Španělska, u protinožců, a neznám tedy nejnovější epizody problému, který v posledních týdnech udržoval zemi ve varu. Ale snad je distance dobrá k tomu klidně se ptát, co vedlo Katalánsko, jednu z nejkulturnějších a nejkosmopolitnějších částí Španělska, zaslíbit se tak fádní, staromódní, provinciální a úchylné ideologii jakou je nacionalismus. Jak je možné, že tisíce mladých univerzitních a středoškolských studentů v moderní společnosti, jež je součástí nejvelkorysejšího a nejidealističtějšího demokratického projektu naší doby - spojené Evropy - pojatého právě jako obrana proti nacionalismům, které historii zaplavily krví a mrtvolami, dnes propadly politické iluzi, jež si přeje ohradit se v uzavřené a zaostalé společnosti, která Katalánsko vrhne zpět a brutálně zbídačí, protože opustí euro a Evropskou unii a bude mít před sebou dlouhý a obtížný proces návratu?

Odpovědí nemůže být to, co tvrdí nacionalisté, totiž že "Španělsko Katalánsko vykrádá", neboť od pádu Francovy diktatury a přechodu k demokracii tento region rychle získával největší porci ekonomických, kulturních a politických pravomocí za celou svou historii. Samozřejmě to nemusí stačit a možná že centrální vlády zanedbaly katalánské nároky; ale z této situace existuje perfektně legální východisko a nemůže ospravedlnit nárok na jednostranné zrušení pěti set let společné historie a odtržení od zbytku společenství, které je tisíci různých způsobů přítomno a vetkáno v katalánské společnosti i historii.

Nic nemůže být ve větším rozporu s rasistickým a anachronickým provincialismem nacionalismu než velká katalánská bilingvní tradice s jejími umělci, hudebníky, architekty, básníky, romanopisci, zpěváky, kteří byli téměř vždy v popředí, experimentovali s novými formami a technikami, otvírali se světu, vstřebávali a oplodňovali to nové a propagovali je ve zbytku Španělska. Jak jde dohromady Gaudí, Dalí nebo Tàpies s Puigdemontem (katalánským premiérem - red.) a Junquerasem (vicepremiérem)? A Pla nebo Foix (básníci) či Marsé (spisovatel) nebo Serrat (zpěvák) či Cercas (romanopisec a literární vědec) s Carme Forcadellovou (předsedkyní parlamentu) nebo Adou Colauvou (primátorkou Barcelony)? Mezi tím co jedni a druzí reprezentují zeje tak veliká propast, že je těžké představit si jakoukoliv linii kulturní nebo ideologické kontinuity.

Vysvětlením je nepochybně systematická indoktrinace začínající ve školách a šířená do celého Katalánska masmédii, orchestrovaná a placená katalánskou vládou od dob Jordiho Pujola (katalánského premiéra v letech 1980 -2003) a jeho příznivců, která pronikala mezi nové generace, aby je nakazila škodlivou fikcí, jíž je každý nacionalismus. Indoktrinace, která téměř nenarážela na odpor kvůli nedbalosti nebo naivní víře španělské vlády a politických a intelektuálních elit ve zbytku Španělska, že fabrikace se neuchytí, že se jí katalánská společnost bude bránit, že se problém vyřeší sám od sebe. To se však nestalo - a nezodpovědná nedbalost nyní stojí za monstrem, které vyrostlo a vtáhlo velkou část Katalánska do secesionistického proudu, jenž i když nezvítězí - a já jsem zcela přesvědčen, že nezvítězí - může uvrhnout Španělsko do traumatické krize, která spolu s dalšími přitěžujícími okolnostmi může ochromit proces ekonomického oživení, jemuž Španělé přinesli řadu obětí.

Menšinová část extrémní levice se připojila k zastáncům katalánské nezávislosti a jiná, početnější a vnímavější, požaduje dialog. Není pochyb o tom, že to druhé je nevyhnutelné. Problémem nicméně zůstává, že aby byl dialog možný a plodný, musí existovat nějaký společný jmenovatel mezi účastníky. Ten v minulosti existoval a je politováníhodné, že tehdy nedošlo k jednání. Ale nyní, ačkoliv to není nemožné, je mnohem obtížnější vést dialog s těmi, kdo nepřijímají žádnou jinou možnost než "odtržení, ano nebo ano" a ve své neústupnosti jsou podporováni významnou částí katalánského obyvatelstva.

Musíme nejprve stavět mosty, obnovit ty, jež byly spáleny. A to je v zásadě kulturní práce. Přesvědčit ty méně fanatické a paličaté, že nacionalismus - každý nacionalismus - byl pro lidi vždy katastrofální epidemií, jež přinesla jen násilí, absenci komunikace, vylučování a rasismus, a že zejména ve věku globalizace pomalu odstraňující hranice je sebevražedné stavět se na odpor tomuto pro celé lidstvo mimořádně blahodárnému procesu. A vysvětlovat, že Španělsko potřebuje Katalánsko stejně jako Katalánsko potřebuje Španělsko, aby se lépe začlenilo do velkého evropského dobrodružství a vytrvalo v něm bez přerušení - v demokracii, která zemi přinesla ty nejsvobodnější a nejblahobytnější životní podmínky v celých jejích dějinách. Katalánská nezávislost by byla pro Španělsko tragédií - a obzvlášť tragická by byla pro Katalánsko, jež by upadlo do rukou zpátečnické a barbarské ideologie a demagogů, kteří by je proměnili v trosky. Vše co je na požadavcích suverenistů správné může být dosaženo v rámci jednoty, jednáním, bez porušení zákonnosti, jež v posledním půlstoletí udělala ze Španělska svobodnou a demokratickou zemi. Nezapomínejme, že v přechodném období celý svět vzhlížel ke Španělsku jako k příkladu hodnému následování, protože tak brzy a opatrně a pokojně přešlo k demokracii, s tolerantním přístupem a solidaritou všech politických stran a souhlasem velké většiny občanů. Není pozdě vrátit se k tomuto výchozímu bodu solidarity, z nějž vzešlo pro všechny Španěly mnoho dobrého, počínaje tím nejdůležitějším, svobodou. Všemi možnými racionálními prostředky je třeba přesvědčovat Katalánce, že nacionalismus je jedním z největších nepřátel svobody - a že toto ubohé období musejí nechat za sebou jako noční můru, jež se za svítání vytratí.

Celý článek ve španělštině: ZDE

0
Vytisknout
11407

Diskuse

Obsah vydání | 5. 10. 2017