Kdy na sebe budou moci být Češi skutečně hrdí

Proč populisté nikdy nepomohou svým voličům

28. 12. 2017 / Bohumil Kartous

čas čtení 6 minut

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Frustrovaní voliči populistických, marketingových projektů si neuvědomují, že se stávají obětmi na druhou.

Vánoční poselství Miloše Zemana opomíjí mnoho skutečností, které sužují českou společnost, případně ji ohrožují v blízké budoucnosti. Ať už je to problém predátorských exekucí, nebo zamlčování toho, že ekonomická konjunktura je postavena na mizejících konkurenčních výhodách, rostoucí socioekonomické nerovnosti mezi jednotlivými regiony, samozřejmě politického ohrožení ve formě vlády populistických stran bez jakékoliv odpovědnosti za budoucnost společnosti a snahy ohýbat či měnit základní principy demokratické ústavnosti. Zato je plné komických výzev k sebevědomí a k tomu, abychom se nadále spoléhali na vlastní "zdravý rozum" v podmínkách narůstající toxicity izolovaného kulturního prostoru. No jistě, to bude chtít každý populista. Nejhorší pro jeho politickou budoucnost je, když se podaří vyřešit některý z problémů, na nichž jeho politická kariéra stojí...


Jak ukázal Jiří Hlavenka ve výše odkazovaném textu, v němž spojil míru zatížení exekucemi s volebními výsledky, pauperizovaní volí populisty. Jejich motivace se může jistě v drobných detailech lišit, ale vesměs by se dala shrnout jako protest založený na frustraci z osobního neúspěchu, svízelné sociální situace, řešení v nedohlednu a nedostatečné perspektivy v podobě života odehrávajícího se dle stejných pravidel relativního živoření v letech následujících.

To je vcelku pochopitelné. Pokud hledáme viníka situace a máme více či méně oprávněný důvod spojit ho se státem, politická reprezentace nutně musí přijít k odpovědnosti a ve volbách se to projeví. Čeští pauperizovaní to v posledních volbách dost nehezky spočítali tradičním stranám, které by se za jejich zájmy měly v politice brát, sociálním demokratům a komunistům. Jejich hlasy získali především Andrej Babiš a Tomio Okamura, vlastníci politických projektů, jejichž cílem je využít společenské situace k získání podílu na moci a na příležitostech z toho vyplývajících.

Tyto projekty jsou označovány jako nesystémové, jelikož nevyrostly ze spontánní potřeby společnosti vytvořit nové politické řešení, nýbrž jako parazitní struktura využívající mechanismů, pravidel a atmosféry k tomu předstírat takovou roli a živit se ze zdrojů, které jsou k tomu určeny, aniž by přinášely jakoukoliv záruku společenského rozvoje. Jsou to struktury, které stojí a padají s jedním člověkem nebo velmi úzkou skupinkou lidí, jejichž odchod znamená okamžitý konec. Tedy nulová odpovědnost vůči svým voličům i vůči společnosti.

Voliči těchto marketingových projektů si neuvědomují, že se stávají obětmi na druhou. Nejen že jsou často ve svízelné životní situaci, že mají - oprávněný - dojem odcizenosti politiky, která opomíjí jejich skutečné problémy a žijí v - oprávněné - deziluzi z vývoje politiky v posledních letech. Oni, aby ještě zvýšili míru svého ohrožení v budoucnosti, zvolí politické strany, které z podstaty věci potřebují, aby v této společnosti převládala nejistota, strach z budoucnosti, pocit ohrožení, frustrace a nulová perspektiva. Jinými slovy, nesystémové strany žijí z těch problémů, které by přirozeně politika měla řešit. Není absolutně v jejich zájmu tyto problémy řešit a ztratit tak šanci na další parazitní existenci.

Proto tyto strany inklinují k populismu, jehož největší zbraní je neznalost, neschopnost posoudit kauzalitu problémů a podléhání davové hysterii. Zástupná témata, jako se jím v posledních letech stala imigrace (v českých podmínkách naprosto nepodstatné téma, jehož prioritizaci má na svědomí pouze populismus) hrají v populismu dvojí roli: vyvolávají znepokojení a zároveň odvádějí pozornost od skutečných témat. Lidé v ČR podlehli představě, že nejvyšší politickou prioritou je ochrana vnějších hranic a boj s islamistickým terorismem, jak jim to předkládají mírou vrchovatou čeští politici, zejména ti populističtí a nesystémoví, z nichž řada se skrývá i v řadách tzv. tradičních, systémových stran.

Miloš Zeman je dokonce tak drzý, že na tento fakt otevřeně upozornil ve svém vánoční řeči. Fakt, že je ČR jednou z nejbezpečnějších zemí světa, připsal na vrub "úspěchů", na které bychom měli být hrdí. Jednak to není způsobeno aktivitou této společnosti. A jednak to byl právě Zeman a jeho politická ekipa, kdo roky brutálně tento fakt popírá a odvádí pozornost od mnohem zásadnějších témat: sociálních, zdravotních, vzdělávacích, ekonomických, na úrovni každodenního života lidí, jejichž budoucnost je skutečně ve vážném ohrožení, ale ne ze strany Islámského státu. Jsou ohroženi nejvíce těmi, které si sami zvolili.

Boris Cvek správně upozorňuje na to, že Zemanův akcent na tzv. "zdravý rozum" je podprahovým signálem jeho voličům zahledět se dovnitř omezeného českého diskursu, k nedůvěře v kritický odstup, jenž poskytuje konfrontace s pohledem z jiného kulturního prostředí, utvrzování onoho hobitího stereotypu, že my tady víme všechno nejlépe a odmítání všeho, co nepovažujeme za autenticky vlastní. Zdravý rozum v pojetí Zemenově znamená pokračovat v sebeohlupování a tedy v dláždění cesty pro spokojenou politickou budoucnost těch, kdo tuto politickou výzvu s chutí kapitalizují ve svůj osobní prospěch.

Je to výzva pro ty, kdo chtějí dělat skutečnou politiku, tedy kdo chtějí spravovat věci veřejné, být dobrými hospodáři, sloužit. Je nutné ukázat na problémy, které by skutečně měli tzv. obyčejní lidé řešit, připomínat jim, že populisté nejsou schopni ani ochotni se o nějaké řešení postarat a takové řešení nabídnout. Až k tomu dojde, teprve tehdy na sebe bude moci být česká společnost skutečně hrdá.

0
Vytisknout
13680

Diskuse

Obsah vydání | 2. 1. 2018