13. 12. 2018 / Beno Trávníček Brodský
Ježíšek krčí se u dveří, bojím se, aby se nelek', zatímco do schodů vybíhá vodrzlej, červenej - dědek.
Chtěl jsem si dneska spravit náladu od povíce negativních společenských emocí i polistoval jsem netíkem - hle. Kreslení přátelé z mechu a kapradí mi přirostli k srdci víc (a určitě nebudu sám) než Mikimaus s Donaldem a Vlk se zajícem dohromady. Takové bohulibé to bývávalo - vůně vánočního cukroví a pohádka.
Možná to něco i napovídá o nás (?) zahrádkářích, trempech, vandrácích, čundrácích, písničkářích, rybářích, horolezcích a mnoha a mnoha dalších pošucích, jak by možná cejchovali tzv. "slušní lidé", když si ten pojem s dovolením vypůjčím od váženého muzikanta a člověka Honzy Nedvěda. Jednou, dávno tomu, jsem se náhodou vyskytl kus pod Zelenou horou u stejného výročního ohně jako on a celý večer a noc tak mohl pozorovat jeho filosofii. Vlastně si vzpomínám, že tam přivezl svojí omlácenou škoďulí jednoho kamaráda z osady, který se v práci pořezal o plechy a vlakem a pěšky by to tenkrát nedal a nikde okolo něj nikdo auto neměl (dělal ve zbrojovce ve Strakonicích – Jan tuším bydlel v Praze).
Tedy nechť se v naše duše vkrádá pokora, klid, vstřícnost, láska, naděje a sounáležitost, ale taky sranda, humor, smích, pohoda a úleva - všechno čím se člověk odlišuje od zrůdy.
Jo a ten Večernícek pro dospělé si pusťte – fakt je boží!
Diskuse