Děsivá podobnost s dneškem. Eseje o ženě v předvečer nástupu nacionálního socialismu k moci

14. 12. 2018 / Albín Sybera

čas čtení 10 minut

 

Potýká se dnes v ČR a ve světě katolická církev se stejnými problémy jako ve 30. letech 20. století, kdy ji Edita Steinová vyzývala k postavení se proti šířícímu antisemitismu, rasismu a nacismu? Anebo jsou katolické církve v postkomunistických zemích pod specifickým tlakem kremelské lobby?

Steinová, E. (2016). Žena – otázky a reflexe. Překlad: J. Křička. Praha, Nadační fond Edity Steinové.

Před dvěma roky vyšla v rámci publikace českých překladů sebraných spisů židovské filosofky a karmelitánské jeptišky Edity Steinové (1891-1942) kompilace jejích esejů o ženě. Jedná se o přednášky, články a další texty o vzdělávání, které Steinové sepsala v období po své konverzi ke katolictví. Zároveň se jedná o období před nástupem nacismu v Německu, kterým také Steinová přišla o možnost přednášet a veřejně vystupovat.



Steinové eseje z tohoto období jsou psané v aristotelovsko-tomistickém duchu a věroučně nevybočují z křesťanského pojetí světa. Jsou v mnohém poplatné své době a zároveň o této době dokládají velmi zajímavá svědectví. Napříkad jako jedna z prvních akademiček působící v Německu, tedy v zemi s možná nejprestižnější škálou univerzit tehdejšího světa, uvažuje o vědecké práci ženy těmito slovy: vskutku věřím, že je tu pro uplatnění vlastní hodnoty ženy málo příležitostí. Věda je oblastí přísné věcnosti. Ženská osobitost se tedy plodným způsobem uplatní pouze tam, kde má to, co se má probádat, povahu osobního života, tzn. v duchovědách, historii, literatuře atd. V tom, kdo si za pole působnosti vybere jednu z abstraktních věd – matematiku, přírodní vědy, čistou filosofii - většinou převládá mužský duch, přinejmenším pokud jde výhradně o výzkum” (Steinová, str. 9).

Je otázkou, do jaké míry je tento úsudek spíše reflexí Edity Steinové nad stavem věcí na půdách německých univerzit. Ačkoliv ve zmiňované eseji o tomto tématu Steinová výslovně nechtěla mluvit, tak je známé, že coby jedna z prvních doktorandek své doby byla vystavena soustavným předsudkům kvůli svému pohlaví. Její úvahy o tom, zda existují ženské rysy lidské osobnosti obsahují kritický pohled na společnost, která staví ženám překážky při vzdělání a zaměstnání. “Už kvůli tomuto velkému osobnímu zisku [věcná práce], zcela bez ohledu na veškerý hospodářský tlak, by měla každá dívka dostat řádné profesní vzdělání a po tomto vzdělání mít zaměstnání, které ji zcela naplní” (str. 5).

Steinová nijak neboří křesťanské vnímání ženy jako oddané matky a věrné manželky. Hovoří o ženské duši a jejím formujícím principu lásky „tak jak pramení z božského srdce“ (str. 25). Ve stejné eseji – „Étos ženských povoláních“ – zároveň zdůrazňuje: „to, že ženy jsou schopny vykonávat i jiná povolání než poslání manželky a matky, může popírat jen nevěcná zaslepenost.“ A dodává: „neexistuje povolání, jež by žena nemohla vykonávat“ (ibid, str. 19). Dále dokonce píše o ženě jako mentálně odolnější čelit hrozbě, že se člověk při výkonu mechanických zaměstnání ať už v továrně nebo ve státní správě „stane součástí stroje a ztratí své lidství“ (str. 20).

Je zajímavé vidět jak autorka, katolickou církví vnímána jako světice a patronka Evropy, ve svých textech přirozeně balancuje křesťanskou věrouku s pohledem na ženu, který si v ničem nezadal s agendou ženských hnutí usilujících o zrovnoprávnění postavení žen ve společnosti. Sama Steinová, jako německá státní příslušnice, žila v zemi, kde „Výmarská ústava přinesla naplnění ženských požadavků v takovém rozsahu, že ani ty nejodvážnější bojovnice v ženském hnutí nepředpokládaly, že by to bylo možné tak rychle“ (str. 2). Z textů je patrné, že tato práva (rovnost před zákonem, volební právo, atd.) považuje za přirozený stav věcí.

Četba Steinové se jeví aktuální i v těchto dnech. Jen stěží si lze představit, že by tato katolická patronka Evropy mlčky sledovala, kterak jsou v katolických kostelích věřící nabádáni k podpisu petic brojící proti ratifikaci Istanbulské úmluvy, tedy úmluvy jejímž hlavním cílem je sjednotit postoje v zemích světa proti zneužívání a násilí vůči ženám.

Že se Steinová nerozpakovala vyžít svého postavení autorky a myslitelky dokládá její dopis tehdejšímu papežovi Piu XI. z roku 1933. V něm apeluje Edita Steinová na Pia XI., aby přerušil mlčení katolické církve tváří v tvář ideologii šířící antisemitismus, rasismus a xenofobii, která opanovalo Německo prostřednictvím Nacionálního socialismu. Mimo jiné argumentovala hrozbou naprosté ztráty prestiže a kredibility katolické církve, která se nedokáže postavit útokům na pilíře své víry a hlavně upozorňovala na zodpovědnost těch, kteří tuto situaci dopouštěli svou nečinností více ZDE. Sama v tu chvíli nemohla tušit, že tolerance šíření nenávisti a bezpráví ji za necelých deset let nato dovede až do plynové komory v Osvětimi.

Je smutnou skutečností, že jsou to často nuance kolem konceptu tradiční křesťanské rodiny, jejíž obranou se nepřímo ve svém nechvalně proslulém kázání zaštiťoval P. Piťha, které dokáží probouzet i něco mnohem temnějšího. A sice nepřerušené dějiny mužského šovinismu a zneužívání. „Seď doma v kuchyni, starej se o děti a drž, když potřebuju“, je možná známější verze této mužské „morálky“. Možná proto každá ochrana „tradičních hodnot“ v tomto pojetí obratem aktivuje zástupy věrných „ochránců“, kteří ale s křesťanstvím mají pramálo společného.

O to víc je zarážející, že dnes představitelé katolické církve trpí v kostelích v ČR petice brojící proti ratifikaci Istanbulské úmluvy. Nejenom, že tato úmluva tradiční pojetí křesťanské rodiny nijak neohrožuje, ale spíše naopak. Jak píše ve svém věcném shrnutí Daniel Soukup, tak úmluva se „zabývá výhradně násilím vůči ženám a domácím násilím, tedy určitými přesně vymezenými podobami patologického a kriminálního chování” – více ZDE.

Celá trapná kauza okolo zavádějícího a strach šířícího kázání P. Piťhy ale jenom ilustruje dlouhodobější problém v katolické církvi v ČR. A sice fašistické tendence její určité části, které mj. popsal P. Halík ve svém článku „Prodavači strachu“. „Část kléru se opravdu posouvá k ultrakonzervativním náboženským postojům, spojujícím se nebezpečně s politickým pravicovým extrémismem. Je to ona opozice proti papeži Františkovi, která je vůči jeho snahám o nutnou reformu církve stále agresivnější, protože se bojí o své pozice a začíná si uvědomovat, že návrat před Františkovy reformy je nemožný” více ZDE.

K čemu se P. Halík vyjádřil jenom částečně je míra do jaké se představitelé katolické církve v ČR samy dostaly pod tlak té části politicko-mocenského spektra, která se soustavně snaží posunout vnímání světa do rasisticko-nacionalistické roviny. Snaha Okamurovců vyobrazovat se jako strana v přízni katolických představitelů je jedním z nejviditelnějších projevů tohoto procesu. Možná ještě závažnějším projevem jsou ale ti příslušníci kléru, kteří neváhají brojit proti tzv. migrační vlně, vyzývají ke zbrojení populace a pokud možno k vítání „ochránce křesťanských hodnot“ – mafiánského bosse Vladimíra Putina – chlebem a solí. Proč se ale vrcholoví představitelé katolické církve v Čechách schovávají za clonu mlčení? Nedopouští se tak stejné chyby jako jejich předchůdci, na které bezúspěšně apelovala Steinová? Kde je v tomto případě hranice mezi křesťanstvím a jeho naprostou negací?

Ve 30. letech minulého století Edita Steinová viděla jinou katolickou církev, než jak ji formovalo mnoho z jejích tehdejší představitelů. Viděla katolickou církev inspirovanou fragmenty zachovaných myšlenek židovského žebráka z Galileje: „A když chce naše síla selhat ve snášení našich a cizích lidských slabostí, stačí zase jen pohlédnout na Spasitele: on se přece neodvracel s odporem od naší bídy, nýbrž právě kvůli této bídě k nám přišel a vzal ji na sebe“ (Steinová, str. 6).


Asi nikdo nedokáže predikovat kam až nenávist šířená českými politiky a v některých případech i představiteli katolické církve v této zemi povede. Co víme dnes ale s jistotou je, že mylné informace, které tito lidé šíří, jenom vyvolávají další neopodstatněnou nenávist proti bližnímu svému na hony vzdálenou od smyslu zachovaných evangelijních textů. Jak shrnuje Daniel Soukup: „Česko se ratifikací Istanbulské úmluvy jasně přihlásí k mezinárodnímu společenství států ctících důstojnost a práva všech lidí bez rozdílu, tedy hodnoty vzešlé z křesťanství. Zatím to ale vypadá, že žijeme v době, kdy křesťané brojí proti křesťanství, vrcholoví představitelé ČR proti svým vlastním bezpečnostním složkám, bližní proti svým bližním...

0
Vytisknout
9790

Diskuse

Obsah vydání | 18. 12. 2018