Dezinformace jako extenze mocenského vlivu v našich životech

Přijměme konečně fakt, že společnost se odehrává v mocenském sporu, a pojďme ho kultivovat

10. 1. 2019 / Bohumil Kartous

čas čtení 7 minut
Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous 

Zdroje informací nikdy není možné považovat za objektivní. Ani sebelepší média se nevyhnou snaze neohrožovat (či přímo podporovat) partikulární zájmy těch, kdo je ovládají či vlastní. V případě komerčních médií se nelze vyhnout tlaku velkých zadavatelů reklamy, kteří nepotřebují zaplácnout plochu reklamou, ale dostat se "nad linku", případně se tam nedostat, jde-li o negativní konotace. Nemohou se vyhnout tomu, aby se do jejich agenda setting promítala ideologická substance těch, kdo informace vytvářejí.

Nemohou se vyhnout dost dobře tomu, že míra ověřování zdrojů, z nichž čerpají, má své limity. Často leží velmi nízko. Nemohou se vyhnout tlaku velkých institucí a korporací (či zpravodajských služeb), které dokáží vyvinout enormní úsilí, majíce k dispozici potřebný aparát. Ať už ve snaze nějakou informaci či narativ prosadit, nebo naopak potlačit zájem médií o určité informace.

Chomsky a Herman popsali vše detailně na fungování masmédií v liberálních demokraciích velmi detailně. To všechno je pravda a to všechno částečně přispívá k vysoké míře nedůvěry v média, a tedy i v samotnou konstrukci skutečnosti, kterou předkládají. Představa, že internet učiní liberální společnosti více "pravdivé" v jejich vnímání skutečnosti, se ukázala být naprosto scestná. Nejhorší na tom je, že čím více jste k této představě přilnuli, tím hůře jste schopni takové dogma opustit.

Poté, kdy skupina českých elfů, deklarující boj proti dezinformačním kampaním legálními a nenásilnými prostředky ohlásila svou existenci (autor je mluvčím skupiny), dochází k podstatě čtyřem reakcím.


Ta první je hysterická, ať už ze strany typických "trollů", tedy falešných účtů vykazujících permanentní aktivitu v šíření řízeně produkovaných nesmyslů, nebo i ze strany těch, kdo si interpretovali činnost skupiny jako "fízlování a donášení". Aniž by skupina deklarovala takový záměr, někteří "mediální analytici", vesměs přichýlení k alternativním médiím, dokázali okamžitě rozpoznat, o co tu běží. Předpokládalo se.

Větší část reakcí, což je povzbudivé, byla (a doposud) je příznivých. Jde vesměs o lidi, kteří se na základě své vlastní, mnohdy profesně pokročilé zkušenosti domnívají, že míra demagogie ve veřejném prostoru vytváří velké riziko společenského ohrožení. 

A pak je tu třetí typ reakcí:  v podstatě despekt vůči podobné aktivitě, která v očích některých kritiků není více než "hrou", jejíž vliv na skutečnost se bude limitně blížit nule.

Čtvrtou reakci, tu řekněme nejvíce promyšlenou a vyargumentovanou, pak představuje kritika ze strany těch, kdo se domnívají, že současný stav společenského diskurzu nelze redukovat na pouhý spor o výklad reality, nýbrž vidí kořeny mnohem hlouběji. Nechtějí se zároveň smířit s tím, že je současný stav rámován jako "válečný konflikt", což vyvolává dojem naléhavosti a potřeby obrany. Tento typ reakce reprezentuje komentář v Alarmu, který jsem v odpovědi částečně rozporoval, s nímž jsem však také částečně souhlasil.

Ve sporu o to, zda je "militarizace" současného stavu veřejného diskurzu způsobena jeho pojmenováním, nebo zda má nějakou faktickou bázi, jsem na základě hmatatelných důkazů přesvědčen o tom, že zneužití prostředků digitálního světa k poškozování zájmů jiných zemí je součástí konfliktu mocností.

Kontroverze slova "válka" v tomto kontextu spočívá nejspíše ve významové eskalaci takového konfliktu, nicméně nejde o scestnou interpretaci.

Ke snaze zneužívat těchto prostředků prokazatelně došlo ze strany Ruska v případě voleb v USA či brexitu. K témuž závěru vedou souvislosti mezi financováním kampaně Miloše Zemana a snahou maximalizovat nedůvěru uvnitř české společnosti řízenými manipulacemi, popsanými detailně v knize Alexandry Alvarové Průmysl lži. Snaha "dovést" příjemce informací k přesvědčení, že existují lepší řešení nastolených problémů a že tato řešení reprezentují autoritáři typu Putina, je pevnou součástí těchto kampaní. 

V diskusi na toto téma je pak častým argumentem také to, že přece nemůžeme být slepí k tomu, jak se západní země, zejména USA, snaží využitím vojenských či zpravodajských prostředků ovlivňovat dění v jiných zemích a činí tak nevybíravě, s často fatálními důsledky. A také to, že je třeba vyřešit vnitřní problémy společnosti, které nahrávají vzrůstu nedůvěry ve vlastní politický systéém a jeho hodnotový rámec. 

To je naprostá pravda. Tento přístup, není-li zároveň spojen s legitimazací akcí autoritářských režimů, je naprosto v pořádku. Je ovšem otázka, od jaké míry lze s podobným přístupem dosáhnout jakéhokoliv řešení současné situace. A do jaké míry je založen na pochopení skutečnosti.

Skutečnost je v tomto případě možná poněkud jednodušší, než se zdá. Je-li politika transfomovanou ekonomikou, což můžeme vnímat velmi výrazně nejen na systémech, které se snaží politicky ovládnout ekonomiku, ale také na těch, kde naopak ekonomika a vlastníci velmi zásadně promlouvají do politiky, pak média a spor o diskurz nejsou ničím jiným. To, že mocenské spory na úrovni vnitrospolečenských debat nebo na úrovni vztahu mocností byly, jsou a budou mít svou rovinu v boji o individuální, skupinové i masové přesvědčení, je prostě sociální axiom.

Můžeme se snažit tento antropologicky inherentní, mocenský spor kultivovat. Dělejme to. Dělejme to v oblasti snižování společenské nerovnosti, v oblasti dodržování práv a jejich vymahatelnosti v prostředí právního státu, v péči o nezranitelnější, ve vzdělávacím systému. Vedle toho ale nebuďme naivní a nestůjme - jde-li nám o zachování současných deklarovaných hodnot a politického systému - v opozici nad zjevnou snahou posunout společenský konsensus na hranu sebedestrukce ve prospěch "alternativních" řešení.

Jsou lidé, kteří se snaží dosáhnout zlepšení šíleného stavu v oblasti zadlužení a exekucí v ČR. Jsou lidé, kteří se snaží pomáhat potřebným, nebo se snaží o zlepšení vzdělávání v podmínách 21. století.

To všechno má velký smysl pro nastolení takových podmínek, které sníží míru nedůvěry, a tedy potenciál pro scestný disent, nasedající na nepochopení základních společenských principů a otázek.

To vše se bude i v budoucnu odehrávat za stavu mocenského sporu, který nevyřeší ani představa naprosté rovnosti či ničím neregulované nerovnosti mezi lidmi. To nejhorší, co by se mohlo stát, je podílet se svou naivitou a neschopností rozeznat prioritu okamžiku na tom, aby i česká společnost nastoupila cestu Maďarska. Za tak zhoubné důsledky snad intelektuální spory nestojí.

0
Vytisknout
9997

Diskuse

Obsah vydání | 15. 1. 2019