(Ne)logika (ne)vměšování

1. 2. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
Pokud náhodou zastáváte názor, že ruské vměšování na Ukrajině je "pochopitelné" a Ukrajinci si je prý zavinili sami, ale současně se ohrazujete proti diplomatickým akcím západních států vůči venezuelské diktatuře, rozhodně nejste "antiimperialisty". Jestliže někdo hlásá názor, že ruská agrese na Krymu, v Donbasu či v Kerčské úžině je ospravedlnitelná, ale vadí mu i pouhé úvahy o americkém ozbrojeném zásahu proti diktátoru Madurovi vedeném z Kolumbie, nejde z jeho strany ani o pragmatické přijetí cynické logiky mocenských bloků. A konečně v případě, že překážejí americké jednotky v Bogotě, ale nikoliv ruské v Caracasu, nemůže být řeč ani o nějakém suverenismu. Zmíněná sada postojů  totiž jednoznačně patří ke campismu - nespravedlivému, stranícímu, vrcholně nesoudržnému postoji, který bez ohledu na jakákoliv fakta či nezávislá kritéria soustavně nahrává jedné ze soupeřících stran ("táboru míru a socialismu").

Spojené státy a jejich spojenci zdaleka nejsou jedinými vnějšími aktéry zasahujícími do krvavého venezuelského dramatu. Svá želízka v ohni tu mají nejméně čtyři další problematické mocnosti, které se staví za Madurovu diktaturu a usilovně se snaží o její udržení - Rusko, Čína, Írán nebo Erdoganovo Turecko

Nechtěl bych žít ve světě, kde je protizápadním diktátorům jako Asad či Maduro dovoleno bez trestu po desetitisících vyvražďovat občanské protesty, zatímco demokraticky zvoleným prezidentům jako Macron se povýšeně káže, aby se řídili požadavky násilnických chaotů z hnutí žlutých vest a sami dobrovolně odstoupili. 

Nerad bych naslouchal povídání o obecné nepřijatelnosti "humanitárních intervencí" od lidí, kteří by tento pojem sami okamžitě vytáhli, pokud by přišla řeč třeba na (severo)vietnamské svržení genocidního Polpotova režimu v Kambodži. 

Je zjevné, že venezuelská opozice v čele s Juanem Guaidem bude muset udělat maximum pro to, aby oslabila zavedený narativ o "zaprodancích a samozvancích" v cizích službách, jímž každá komunistická diktatura od Stalina přes Castra až po Madura hájí svůj mocenský monopol. A v rámci tohoto úsilí bude bohužel nejspíše také za bezmocného přihlížení světa prolita spousta krve bezbranných civilistů, které by vhodně provedená vojenská intervence mohla rychle zachránit. Taková je zkrátka cena za legitimitu obnoveného demokratického režimu v podmínkách, kdy čelíte "antiimperialistické" propagandě vládnoucí vojenské diktatury ochotně přežvykované levičáckými aktivisty po celém světě. Budou to nanejvýš tragické a smutné počty, s nimiž se nelze s klidným svědomím vypořádat. A to ani na základě české lekce potvrzující pravidlo, že kdo získá politickou svobodu takřka bez boje, dlouho si ji neudrží. 

Kdo ale fakticky vykřikuje: "Pracky (Američanů) pryč od (ruských, čínských, íránských) pracek v Madurově Venezuele!", stěží může být označen za něco jiného, než za vrcholného pokrytce, jemuž skutečné lidské utrpení slouží jen jako záminka a výběrově používaný materiál k výstavbě slonovinové věže vlastní autoritářské ideologie. 

0
Vytisknout
12425

Diskuse

Obsah vydání | 5. 2. 2019