Hodnotový konflikt české oligarchie se západem

České elity a asijské hodnoty

19. 8. 2019 / Albín Sybera


Problematika elit v kontextu současné České republiky je zároveň kardinální otázkou pro zkoumání povahy demokracie v této (měřítkem EU) malé až středně velké zemi. Elity přitom nejsou jenom celebrity z oblasti sportu nebo showbyznysu (nebo dokonce kultury). Z klasického marxistického pohledu je třeba hledat elity tam, kde se rozhoduje o podobě českého hospodářství.

Českou elitou tak je například mj. Jaromír Soukup včetně těch, kdo rozhodují o bytí a nebytí jeho mediální stáje. Je jí samozřejmě Andrej Babiš, stejně jako ředitel Dezy Zbyněk Průša, který „Agrofert ovládá jakožto svěřenský správce svěřenského fondu AB private trust“ a vedení bank úvěrujících tento zemědělsko-chemický konglomerát (v současnosti částkou necelých 50 miliard Kč více ZDE).

Elitou je především Petr Kellner, nedávno se pasující do role osvíceného obhájce „tradičních hodnot“, a jeho spolupracovníci. A takto bychom mohli jmenovat dál a pozastavovat se u jmen jako Pavel Tykač, či Daniel Křetínský, jejich spolupracovníků a někdy přitom zmínit i nejviditelnější emisary elit v politice, jako prezidenta Zemana, či otevřená hnízda propojující „tradiční hodnoty“ a  extremisty jako Okamurova SPD (podrobná analýza zprávy Ministerstva vnitra ZDE).

Při pohledu na lodivody českého hospodářství je zřejmé, že tato země se už dnes více podobá modelu zemím, kde je ekonomika v rukou několika málo vyvolených. V politické řeči exponentů ovládnutí státu a hospodářství jednou na mafii napojenou klikou, jako je například Viktor Orbán, má české hospodářství vysoce iliberální charakter. Jinými slovy, v distribuci bohatství mezi těmi, kdo mají a kdo nemají, je ČR podobná spíše Ukrajině, kde na chod věcí veřejných mají enormní vliv oligarchové a širší populace je zaneprázdněna především tím, jak se uživit (více například ZDE).

Výborným indikátorem takového stavu věcí je podoba české legislativy v oblasti insolvencí a exekucí. V červnu sice vstoupila v platnost novela insolvenčního zákona, která umožňuje širšímu procentu předlužené populace projít institutem oddlužení. S odstupem jednoho měsíce je ale možné konstatovat, že „za červen přibylo 3 200 žádostí, a pokud by se ten průměr udržel, je to zhruba 40 tisíc za rok. To je dvojnásobek oproti minulému stavu, ale když je v exekuci 800 tisíc lidí, 500 tisíc lidí má tři a více exekucí, 40 tisíc žádostí za rok problém nevyřeší“, poznamenává autor Mapy exekucí Radek Hábl pro Deník N (ZDE).

Přitom právě výše zmiňované elity mají ze současné situace v oblasti insolvencí a exekucí nepřímý, anebo i přímý zisk. Jeden rozměr spočívá v malospotřebitelských půjčkách, kde působí velké nadnárodní společnosti, jako Home Credit ze skupiny PPF, anebo i menší společnosti, se kterými byli anebo jsou spjati významní politici ANO jako  Petr Stuchlík.

Ve všech případech současná legislativa nahrává situaci, kdy jsou budoucí klienti vyloženě vybízeni k tomu, aby si půjčili. Jejich schopnost splácet je totiž díky rozsáhlým pravomocem exekutorů druhořadá. Důležité je, že „klienti“ mají čím ručit a možnost uplatnit ručení nad zastaveným majetkem je tak mnohdy lukrativnější než nechat klienty splácet.

V takové situaci už samozřejmě neplatí logika neoliberalismu. Už nejde tolik o objektivní podmínky na trhu (např. výše úrokových sazeb, či délka splácení) jako o subjektivní pocity, nebo potřeby té nejužší elity. A už vůbec nejde o to, že má Česká republika třetinu ekonomicky činné populace v exekuci, ale o to, zda Agrofert, PPF či jejich spřízněné subjekty získaly dost.

Česká republika je tak v doslovném slova smyslu zprivatizovaná. Před ukazateli bohatství země mají fakticky přednost ukazatele bohatství několika málo korporací – výroční zpráva PPF je tak skutečně jednou z hlavních událostí roku v hospodářském životě ČR.

Když jsem v článku PPF aneb Náprava "nemocné" Evropy filosofií Sun-c' psal o Jamesi Clavellovi a jeho výroku, že znalost Sun-c‘ je klíčová pro naše přežití, tak je třeba mít na paměti, že Clavell tuto větu pronesl z pohledu západního narativu. Tedy znalost Sun-c‘ by primárně měla sloužit k pochopení mentality jiného společenského uspořádání než toho západního, a ne k nekritickému následování návodů Sun-c‘ jak podrývat své okolí, podmaňovat si území či případně rovnou zotročovat celé populace.

To ostatně nabízí i vysvětlení, proč je filosofie Sun-c‘ populární mezi oligarchy. Podobně jako zavádějící interpretace glasgowského profesora Adama Smithe v podání Václava Klause st. je i Sun-c’ vítaným autorem mezi oligarchickými špičkami. Jevy, které se v západní legislativě definují jako podvod, se ve světě Sun-c‘ snadno dají redefinovat jako zmatení nepřítele či infiltrace jeho myšlení. Z předáka mafiánského syndikátu je rázem mimořádně nadaný a schopný stratég.

Vláda práva, ústavní rozdělení moci, nezávislá média – z toho všeho se stávají překážky, které mimořádně nadaní a schopní stratégové českého hospodářství dokáží porazit. To je přece obdivuhodné, ne? Z tohoto pohledu je Evropa opravdu nemocná, když lpí na svých vlastních slabostech.

Když EU dovolí těmto lodivodům, aby ji porazili jejími vlastními zbraněmi (referendum o brexitu, zvolení Donalda Trumpa, či zvolení mnoha dalších prostitučních figurek, jako jsou Matteo Salvini, Nigel Farage či Tomio Okamura), nezaslouží si být soupeřem Číny či Ruska, jejichž lídři mají ve strategickém válčení jasno.

Zatím je ale EU pohromadě a s ní i myšlenky, které z nesourodého kontinentu během několika dekád vytvořily Unii. Jako o století dříve vytvořily podobné myšlenky Spojené státy americké a jako později, s ještě mnohem menší pravděpodobností, vytvořily stát Izrael.

Lodivodi českého hospodářství vedou válku s těmito myšlenkami, ale jak poznamenal britský publicista Mark Galleotti během své červnové přednášky v Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, vývoj dějin dává zapravdu západnímu modelu. To samozřejmě samo o sobě ještě neznamená, že vyznavači asijských hodnot nevyhrají.

Karel Dolejší popisuje ve Strategii Šípkové Růženky, že oponenti západního uspořádání společnosti ve své činnosti neustanou jenom proto, že Západ je vyvinutější. Pokud Západ přestane praktikovat své klíčové myšlenky (mj. dělba moci či vláda práva, na základě kterých se dají činit i predikce chování), zmizí možná i modus operandi, ve kterém jsou západní společnosti tou bohatší částí planety.

Elity tudíž Západ potřebují k tomu, aby ho mohly porazit nejenom v prvořadém smyslu, kdy bez existence oponenta nemůže existovat ani konflikt. Elity Západ potřebují také k tomu, aby je pomohl vytvořit. A čím více elity tento konflikt vyostřují, tím zároveň zvyšují pravděpodobnost, že se jich Západ v zájmu svého přežití zbaví.

0
Vytisknout
3881

Diskuse

Obsah vydání | 21. 8. 2019