Turecko a NATO: Vztah hodný zachování

6. 12. 2019

Patrně nejzjevnějším projevem roztříštění politické soudržnosti v alianci je vztah Turecka k NATO, kde se unikátně protínají vnitřní výzvy a tlak vnějších aktérů, napsala Rachel Ellehuusová. Spojenci jsou zneklidněni ústupem prezidenta Erdogana od demokracie, svobody tisku a oslabováním občanské společnosti v Turecku, opakovanými tureckými jednostrannými nájezdy do severní Sýrie a ochotou Ankary vzít si agendu NATO jako rukojmí v domácích záležitostech.

Naopak Turecko (a v tomto ohledu i mnozí jiní spojenci na jižním křídle) se domnívá, že NATO plně neuznává a nevěnuje se jejich legitimním bezpečnostním obavám, zejména pokud jde o migraci a terorismus. Zvnějšku Rusko těžilo z roztržky mezi Tureckem a NATO a nabídlo pomoc při zvládání kurdských milic YPG podél turecko-syrské hranice a prodat ruské vybavení jako střely země-vzduch S-400, které by odhalily schopnosti NATO a vedly k zastavení dodávek letounů F-35 Turecku. Následná turecká rozhodnutí nasadit nad Ankarou své letouny F-16 proti S-400 a zahájit jednání o nákupu ruských stíhaček Su-35 posílila obavy, že Turecko má jen malý zájem na udržování nebo obnově svých vztahů s NATO a místo toho plánuje dál testovat jejich hranice.

V současnosti je vzájemná nedůvěra tak velká, že mnozí spojenci zpochybňují, zda Turecko dosud sdílí zájmy a hodnoty NATO. V Turecku mnozí mají problém vidět, v čem jsou výhody členství v NATO či obnoveného procesu o přistoupení k EU. Zdá se, že obě strany zapomněly na historické vazby a společné zájmy, které v roce 1952 vedly Turecko ke vstupu do NATO, jako je potřeba čelit ruskému vlivu ve Střední Asii a na Blízkém východě a udržovat stabilitu na Blízkém východě.

Jenže tyto základní faktory zůstávají v platnosti: Geopolitická pozice Turecka na křižovatce mezi Evropou, Asií a Afrikou stále poskytuje NATO potřebný politický a operační dosah, zatímco Turecko dál má prospěch z kolektivní vojenské síly NATO. Turecko a NATO, s podporou EU, musejí podniknout aktivní opatření k zajištění své budoucnosti a vyhnout se přitom krokům, které by vztahy mohly úplně zničit.

Za předpokladu, že Turecko má skutečný zájem obnovit vztahy se spojenci v NATO, existuje několik aktivních opatření, která mohou NATO a Turecko podniknout, aby vytvořili prostor pro budoucí spolupráci. Klíčem je soustředit se na oblasti společného zájmu, kde je zapojení NATO kriticky důležité pro turecké strategické zájmy a kde Turecko má unikátní roli v NATO.

První je Černé moře, kde se Turecko stejně jako další pobřežní státy Rumunsko a Bulharsko snaží vyvažovat sílící ruskou vojenskou přítomnost. Zatímco v minulosti bylo rezervované vůči větší vojenské přítomnosti NATO v regionu kvůli obavám, že by to rozředilo jeho vlastní vliv v regionu, nyní Turecko vidí nebezpečí plynoucí z nekontrolované ruské přítomnosti a vlivu v Černém moři. Ilegální anexí Krymu v roce 2014 a vstupem do syrské občanské války v roce 2015 Rusko významně zvýšilo svou přítomnost a bojové schopnosti v Černém moři i východním Středomoří.

NATO nyní čelí ruské bublině znemožňující vstup do oblasti (A2/AD), která omezuje svobodu manévru v Černém moři, přičemž Rusko je schopno útočit z pevniny i z moře. Aby tomu NATO mohlo účinně čelit, mělo by zřídit trvalejší přítomnost v Černém moři, oživit myšlenku trvale námořní flotily NATO v Černém moři a zvážit rozmístění většího počtu proti-A2/AD kapacit v Turecku a Rumunsku.

Je důležité, že Turecko má díky úmluvě z Montreux z roku 1936 unikátní moc kontrolovat vstup do Černého moře. Tato úmluva reguluje námořní pohyb úžinami a omezuje počet cizích plavidel, která mohou vplout do Černého moře i to, jak dlouho tam smějí setrvat. Tento přístup je důležitý jak pro Rusko, tak pro NATO. Zatímco se Turecko ukázalo být nestranným a spolehlivým vynutitelem smlouvy, Rusko opakovaně napínalo úmluvu po nejzazší mez už od rusko-gruzínské války v roce 2008 a nedávno narušilo kurs plavidel NATO, která vstupovala a odplouvala z Černého moře v souladu se smlouvou. Další jednání tohoto typu nebo ruský pokus využít nových bližších vztahů s Tureckem k zajištění příznivějšího přístupu do Černého moře by zřejmě zvýšilo Turecké znepokojení a vedlo k většímu spoléhání se na NATO coby protiváhu.

Druhá oblast, kde se bezprostřední turecké bezpečnostní zájmy protínají s většinou ostatních členů NATO je stabilita na Blízkém východě, na prvním místě v Sýrii. Obě strany koneckonců sdílejí společný zájem na stabilitě a pluralistickém vládnutí v Sýrii. Šířeji vzato obě strany také sdílejí zájem na omezení ruského a íránského vlivu v regionu. S ruskou vojenskou přítomností v Arménii, Ázerbádžánu a na Krymu, nyní podpořenou námořní základnou v Tartúsu, leteckými základnami Kobani a Hmejmím a heliportem v Kámišlí, je Turecko fakticky obklíčeno Ruskem.

Podobně úplné zbraňové embargo USA a EU by jen způsobilo, že Turecko nakoupí více ruského nebo jiného neinteroperabilního vybavení. Spíše by embarga měla být omezena ve smyslu posledního zákona Sněmovny reprezentantů, který zahrnuje výjimky pro položky používané v operacích schválených NATO.

Jistě, náprava ztracené důvěry a návrat Turecka na cestu západní integrace budou obtížné úkoly vyžadující vytrvalé úsilí o odložení egocentrismu, na všech stranách. Ale u příležitosti 70. výročí NATO si Turecko a jeho spojenci navzájem dluží soustředění se na to, co je spojuje - a proč na tom stále záleží.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2564

Diskuse

Obsah vydání | 10. 12. 2019