Skutečnost je vždy složitější než zpráva o ní

27. 1. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 2 minuty

Pakliže „on a ona někam šli“, pochopitelně slovesu v písemné formě udělíme koncovku mužského rodu. Učiníme tak i tehdy, když v té dvojici vládne „Ona“. Zůstane v češtině totéž pravopisné řešení, pokud bychom takto mínili vyjádřit, že šlo třeba o homosexuální pár. (Jiná situace ovšem pro češtinu vznikne, jedná-li se v jiném kontextu jen o ženy, které zrovna kvůli něčemu „protestovaly“. Feminismus může ovšem v některých dalších souvislostech a v mnohých jazycích tropit ne zrovna běžné kousky. Ne jen v koncovkách. Třeba v zájmenech, anebo pro smysluplný slovosled.)

 

Třeba v angličtině. Chceme-li sdělit, že každý má svou matku a svého otce, jaké bude správné přivlastňovací zájmeno? Tedy „svůj“ anglicky jen “his“? Anebo stane se tak jen proto, že přidat taky “her“ nebývá a není běžné? (Čili jen “Everybody has got his mother and father“?) Příkladů by mohlo být nespočet. (Nebudeme teď rozvádět, že v angličtině pro to, co se týká „všech“, jako přivlastňovací zájmeno – ne poprvé až v dnešních časech – se inovačně nabídlo “they“; či “their“.)

Pokud jde o vlastní jména a hned jejich nositelům pisatel(ka) nic „nepřivlastňuje“, ne vždy budeme hned vědět, zda jde o muže či ženu. Zvláště tehdy, jde-li o nezvyklé „křestní“ či uvozovací jméno a mimo českou tradici. To budiž zmíněno „jen tak na okraj“. (I když jsem to v BL začal 10. ledna, kdy mužský rod u těch „koní“ + životnost pro množné číslo předepisovaly výlučně „i“. A něco „jazykového“ jsem do BL přidal 24/1 a o následujícím víkendu.)

Jen jako „přípodotek“ budiž uvedeno ještě to, že úroveň jazykového ústního a písemného projevu v posledních desetiletích pozorovatelně klesá. Proč? Již v předškolním věku děti méně komunikují se svým okolím, takže se dost nerozvine ani jejich slovní zásoba, ani odpovídající styl případného slovního vyjadřování (o výslovnosti nemluvě). Elektronika a televize mnohé hravě převálcují… Pak se nedivme, že třeba zrovna i v té veřejnoprávní televizi ne vždy je slyšet foneticky kultivovaný větný projev; anebo že se v krátkých textových sděleních při dolním okraji obrazové projekce občas objeví i hrubé chyby.

Nu, a pokud někdy (ne-li „vždycky“?) máme za to, že něco (ne-li „všechno“?) víme líp než ti druzí, rozmysleme se raději s časovou prodlevou, jak sdělit svůj názor, aniž by to automaticky vždycky bylo hned okamžité stínání hlavy nebo jízda „po něčí kostře“, jak třeba pisatele, tak jeho redakce.


0
Vytisknout
7005

Diskuse

Obsah vydání | 29. 1. 2020