Byl komunismus stejně zločinný jako nacismus?

21. 7. 2020

čas čtení 6 minut
Česká společnost se zřejmě nezbaví svého ideologického vidění světa a zkreslování své minulosti. Jak v tomto rozhovoru konstatuje Václav Žák, mladí lidé v ČR mají v důsledku lží ideologických sekerníků naprosto zkreslenou představu o čtyřiceti letech, kdy bylo Československo sovětským satelitem.  Ideologické kulkturní války se vedou neztenčenou silou o Milana Kunderu, o francouzskou historičku Muriel Blaive... Mezitím se zanedbávají skutečné problémy společnosti...

Závanem čerstvého vzduchu je tento rozhovor s Václavem Žákem, nedávno publikovaný v jeho dvojměsíčníku Listy. Ocitujme pár odstavců. (JČ)

Častá námitka proti komunistické straně vychází z toho, že pokud nemůže existovat strana hlásící se k nacismu, neměla by existovat ani strana hlásící se ke komunismu na což poukázal i Tomáš Sokol. Je podle vás tohle srovnání na místě? Mělo by se k propagaci komunismu přistupovat stejně jako k propagaci nacismu?

Myslím, že ne. Myšlenka komunismu, která nadchla jak Rusy, tak Číňany a měla celou řadu stoupenců i v evropských zemích, se opírala o učení Karla Marxe. Marx ale byl určitou interpretací evropského myšlení zahrnujícího křesťanství, i když byl jeho kritikem, a nepochybně si myslel, že ho překonává. Centrálním motivem pro něj byla emancipace člověka. Nacismus ale přece směřoval k pohanským předkřesťanským kultům germánství a zbožštění síly. Že vypnutí kontroly moci vede v jakémkoli režimu k přibližně stejným důsledkům, nemůže být argumentem pro ztotožnění nacismu a komunismu. Režimy stejné nebyly, jen v určitých ohledech podobné. V SSSR najdeme program přemisťování etnik, program nucených prací, ale nenajdeme tam program likvidace mrzáků a slabomyslných, ani průmyslovou likvidaci z rasových důvodů dehumanizovaných bytostí.

Velkým tématem u nás stále zůstává vyrovnávání se s minulým režimem. V čem se podle vás lišilo to, jak se k němu postavili v Německu od toho, jak jsme k němu přistoupili my? Jsou tam nějaké principiální rozdíly?

Až se zpracuje analýza demagogie, s jakou se toto téma po listopadu 1989 diskutovalo, povznášející obraz to nebude. Zaprvé v Německu se nemluví o vyrovnání s minulosti, což je nedefinovatelný termín, ale o Vergangenheitsbewältigung, tedy o zvládání minulosti, což znamená, že jde o to, aby minulost nedominovala nad přítomností. Německo prohrálo válku a vítězné velmoci postavily představitele Třetí říše před Norimberský soud. Ve svých zónách provedly denacifikaci. V západní zónách kolaboranty rozdělili do 5 kategorií. Jenže když v roce 1949 vznikla Spolková republika, Konrád Adenauer přijal víc než 90% lidí vyřazených v prověrkách do státní služby zpět. On, katolický starosta Kolína nad Rýnem, který byl nacistickým režimem šikanován, si jako šéfa kanceláře vybral špičkového právníka Třetí říše Hanse Globkeho, který sice nebyl nacista, ale byl autorem komentáře k norimberským zákonům, ve kterém za mazlení Němce s židovkou navrhoval nepodmíněné tresty. Adenauer neobnovil katolickou stranu Centrum, ale založil Křesťanskodemokratickou unii, kterou otevřel i bývalým členům NSDAP.

Dával najevo, že se minulost nesmí stát předmětem politického zápasu, a bývalí nacisté musí mít možnost podílet se na vzniku německé demokracie, protože věděl, že by spory o minulost společnost rozložily. Ostatní strany to víceméně přijaly. Když v roce 1955 Německo vstupovalo do NATO, jeden sociálnědemokratický poslanec vyjádřil překvapení, že generálové Adolfa Hitlera mohou být generály Konráda Adenauera. “Myslím, že by mi NATO osmnáctileté generály nevzalo”, odsekl Adenauer. Na tom, že bývalí nacisté musejí dostat šanci podílet se na budování demokracie, existovala shoda i u ostatních politických stran. Prostě minulost se nestala zbraní v politickém zápase. Vedlo to tak daleko, že se po neúspěchu Ludwiga Erhardta stal kancléřem bývalý nacista Kurt Georg Kiesinger.

Když pak byl v roce 1968 zvolen předsedou CDU, dala mu novinářka Beata Klarsfeld, jíž nacisti zabili téměř celou rodinu, na sjezdu veřejně facku, aby na jeho nacistickou minulost upozornila. Německý soud ji promptně odsoudil k jednomu roku nepodmíněně, což se jí posléze povedlo zvrátit na čtyři měsíce podmíněně. Karl Jaspers, význačný německý filozof, autor Otázky viny, se na protest proti jeho volbě odstěhoval do Švýcarska. Ulriku Meinhofovou a její kolegy z Frakce Rudé armády německé NEvyrovnání s minulostí vedlo k rozhodnutí nacisty ve vedoucích funkcích vraždit, protože jinak se jich nelze zbavit. Upřímně řečeno, takhle si úspěšné vyrovnání s minulostí nepředstavuji, ale Adenauerovi se podařilo uskutečnit hospodářský zázrak a etablovat demokratické instituce.

Teprve potom, po generační výměně, po zpytování svědomí, co Německo vlastně způsobilo, dochází k té společenské proměně, kterou dnes obdivujeme. Poučení: Adenauer se snažil, aby se minulost nestala zbraní v politickém boji, protože bez fungující státní správy a základního konsensu by se mu demokracii stěží podařilo upevnit. Příklad východního Německa, v němž sovětská správa nahradila nacistické soudce dělnickými kádry, mu spíš dává zapravdu.

Celý rozhovor ZDE

K tomu poznamenává Ivo Baran:

Myslím, že neustálé srovnávání vyrovnávání (či nevyrovnávání) se s minulostí v Německu a ČR je mírně řečeno, nepřípadné. Aby porovnávání mělo nějaký smysl, pak je třeba dodržovat zásadu, že srovnávat lze pouze srovnatelné. Nacismus v Německu zanikl v důsledku totální vojenské porážky v druhé světové válce, tedy zcela jiným způsobem, než jak zanikly komunistické režimy ve střední Evropě. Jako daleko smysluplnější bych viděl pokusit se srovnat, jakým způsobem se se svou minulostí vypořádaly např. Španělsko, Portugalsko či Řecko po pádu tamních autoritativních režimů s vývojem u nás po r. 1989. Ke Španělsku existuje v češtině zajímavá publikace:

https://www.databazeknih.cz/knihy/jak-umira-diktatura-31587

0
Vytisknout
15695

Diskuse

Obsah vydání | 27. 7. 2020