(Doslova) vyděšení k smrti

13. 10. 2020 / Muriel Blaive

čas čtení 9 minut

Je naléhavé vést o covidu vyváženou debatu

(An English version of this article is HERE)

Jsem historička komunismu, běloška ze střední třídy, Evropanka. Také mám rakovinu, melanom čtvrtého stupně, který byl objeven v lednu 2015. Měla jsem metastázy v lymfatických uzlinách, v játrech i v mozku. Podstoupila jsem dvě osmihodinové operace,  terapii  gama nožem a imunoterapii. Přišla jsem o čtvrtinu jater, polovinu ucha, kognitivní schopnost číst mapy a o velký sval v krku. Získala jsem naopak drogovou závislost na cortizonu. Přesto jsem, zázračně, zatím přežila. Mou největší nadějí bylo dožít se, než bude mému nejmladšímu synovi osmnáct, a toto přání mi bylo splněno. Teď už je to velký kluk a on i jeho starší bratr to zvládnou. Mezitím si užívám života.

 

Svou zkušenost s rakovinou jsem nijak neutajovala, ale také jsem nepociťovala žádnou naléhavou potřebu o tom mluvit. Teď ji pociťuji. Jsem duševně připravena, že na rakovinu zemřu, nebo dokonce na covid - imunoterapie, která mi před pěti lety zachránila život, nyní způsobuje, že jsem vůči covidu méně odolná: virus používá přesně těch "vrátek" k tomu, aby se dostal do buněk, které moje léčba ochotně otevřela. Jsem smířena s tím, že mohu umřít na lékařskou pohromu, ovšem hodně by mi vadilo zemřít jen proto, že lidé zbytečně zpanikařili a propadli krátkozrakosti, strachu a dokonce i sobectví. Bohužel, to je přesně ten scénář, který se nyní rýsuje.

Byla jsem zděšena, když jsem v prvních týdnech března pozorovala náš kolektivní nezájem o lidskou katastrofu, kterou naše lockdowny vyvolaly mimo západní svět. Lidé v Africe umírali každý den po desetitisících, protože jim už nebyly k dispozici potraviny a léky z mezinárodních programů, zatímco jedinými letadly ve vzduchu byla ta, která přivážela pro nás Zápaďáky roušky. Lidé umírali hladem na indickém subkontinentu, protože přišli o zaměstnání v důsledku kolapsu naší průmyslové spotřeby a v důsledku svých vlastních přísných lockdownů. Kolik celkem? To je těžko říct, protože toto drama zakryla covidová panika. Určitě statisíce, možná daleko víc. Pravděpodobně víc než kolik lidí zemřelo na covid na Západě. Takže ne, my nenosíme roušky proto, abychom "chránili druhé". Nosíme roušky, abychom chránili sami sebe. To pokrytectví mi vadí.

Snažila jsem se na sociálních sítích vyvolat povědomí o osudu těchto "jiných lidí". Bohužel jsem si ale povšimla, že strach patrně ochromil mnoho lidí a zablokoval jejich schopnost myslet kriticky a v dlouhodobé perspektivě. Jen hrstce lidí vadilo, že naše hektická snaha zachovat si život způsobuje smrt vzdálených jiných lidí. Kromě toho mi bylo naznačeno, že jsem bělošská supremacistka, protože jsem si dovolila zpochybnit, zda bylo záhodno uvalit karanténu na lidi, kteří nebyli ohroženi, odebrat jim možnost vydělávat si na živobytí a dokonce je uprostřed pandemie připravit o zdravotní péči.

Strach a krátkozrakost omezily prostor pro racionální diskusi téměř na nulu. Na jedné straně trojice Trump-Bolsonaro-Johnson nebezpečí covidu trapně bagatelizovala. A co je horší, tu otázku zpolitizovala tak, jak to populističtí politikové dělají se vším: všechno je podle nich vlastně jen o nich, takže když kritizujete popírání nebezpečí covidu, stáváte se jejich nepřítelem, "levičákem". Bohužel, demokraté po celém světě spadli do této pasti: jako v zrcadle, když nyní kritizujete přísná proticovidová opatření, automaticky jste "populistickým" nepřítelem a musíte být umlčen.

To je strategická chyba: jediným možným způsobem jak bojovat proti popíračům covidu je trvat na debatě a na diskusi, myslet kriticky, odmítat vytváření konfliktů "nás" proti "nim". Myslet kriticky znamená nepřijímat etablované pravdy daného okamžiku, systematicky je zpochybňovat, nepovažovat nic za danou věc. V žádném případě to neznamená umlčovat lidi, kteří vyjadřují jakoukoliv formu disentu pod záminkou, že "hovoří jako opačný tábor", anebo že ohrožují veřejnost tím, že zvyšují její kritickou uvědomělost. To, co ohrožuje veřejnost nebo obecněji demokracii, je vést monology. Je klíčově důležité znovu vytvořit sféru, v níž bude bezpečné nebýt ani "levičákem", ani "populistou", ale kritickým občanem, který uvažuje nezávisle na politice.

Ukázalo se, že my, lidé na Západě, jsme projevili nezájem nejen o tragickou situaci, kterou jsme způsobili na jiných kontinentech jménem proticovidových opatření, ale také vůči osudu chudších lidí mezi námi, těch, kteří museli dál pracovat, aby zajistili potraviny a zboží pro nás. Navzdory výkřikům, že tohle všechno děláme na ochranu svých starých rodičů, projevili jsme také pozoruhodný nezájem o jejich samotu. Abychom je "ochránili", nechali jsme je žít během jejich posledních měsíců, týdnů či dnů o samotě, anebo jsme je dokonce nechali pohřbít samotné. To je nelidské a nedůstojné.

Teď jsou na řadě chroničtí pacienti. Ti jsou ignorováni. Sedím v první řadě a mám tak možnost sledovat, co se děje v nemocnicích: jménem covidové paniky byly nemocnice v podstatě uzavřeny pro všechno, co se nepovažuje za životně důležité. Trpím chronickou anemií, spojenou se svou rakovinou, která vyžaduje pravidelné kontroly - potřebuji občasné krevní transfuze anebo alespoň infuze železa. Měla jsem obnovený záchvat v únoru a v březnu se mi podařilo nechat si udělat CT sken na soukromé klinice. Avšak poté se mi nepodařilo objednat se v nemocnici až do června, onkologické oddělení bylo úplně uzavřeno a nebrali ani telefon. Když se mi podařilo proniknout (doslova) pouličními zábranami, nemocnice byla prázdná a tak demobilizovaná, že už ani nedělali krevní testy. Po pěti letech prvotřídní zdravotní péče mě propustili se slovy: "Vždyť vaši rodiče jsou lékaři, proč se nezeptáte jich, co máte dělat? Na shledanou v lednu." Kdyby se tohle stalo v roce 2015 nebo 2016, už bych byla mrtvá. Jiní mrtví jsou. Mnoho lidí brzo mrtvých bude.

Tento popis se týká Rakouska, ale děje se to ve všech zemích, které zavedly celoplošné lockdowny. Rakousko mělo relativně málo úmrtí na covid, ale mnoho pacientů s rakovinou zemře ještě letos nebo příští rok. Lékaři je opustili, aby uvolnili prostor pro covidové pacienty, kteří se mohli a mohou, ale nemuseli a nemusí vyskytnout. Kolik lidí bude nakonec "ochráněno" před virem, který usmrcuje 2-3 procenta nakažených, jen aby zemřeli se stoprocentní jistotou z jejich neléčených rakovin, infarktů a mrtvic? Kolik pacientů bylo natolik vystrašeno tím, že média neustále bijí na poplach před "covidovým nebezpečím", že se ani neodváží odebrat se do nemocnice, čímž si zajistí, že zemřou? Kolik lidí spáchá sebevraždu?

Jaký má smysl tvrdit, že zachraňujeme životy, když to znamená obětovat jiné životy? Proč jsme vůči tomu tolik slepí?

Přijímám svůj osud, ale pociťuji právo a povinnost zpochybňovat rozumnost a prospěch naší covidové strategie, aniž bych byla označena za šílence, konspirační teoretičku či bělošskou supremacistku. Není normální, že přátelé, kteří se mnou soukromě souhlasí, neodváží se to už říct nahlas. To, co se teď děje, je směsice cenzury a autocenzury, propagandy, mnoha lží a aproximací našich vlád, stejně jako absurdní víry v prospěšnost "vědy". Jako kdyby vědci neříkali všechno i opak toho ve vší upřímnosti, jako kdyby jejich debaty nebyly ovlivňovány politickými postoji, osobním soupeřením, ekonomickými zájmy a mocenskými boji, jako kdyby existovala jakási nepostižitelná "vědecká pravda", která navždy vylučuje potřebu další diskuse, jako kdyby se tato "vědecká pravda" tak často dál nevyvíjela – jak správně musí. A to ani nehovořím o naší nadšené podpoře pro obětování veřejných svobod v naději, že tak získáme marný pocit bezpečí, aspoň na další den, na další hodinu.

Naše neschopnost poradit si s covidem nuancovaným způsobem ochromuje naši schopnost empatie a v konečném důsledku i naši efektivitu. Naše kolektivní panikářství živí nejen opatrnost, ale i sobectví a ústup. Přežít je samozřejmě vznešený a nutný cíl, avšak obětovat veškerou diskusi na oltář přežití za každou cenu se už ukazuje jako osudové přepočítání se. Nakonec to usmrtí více lidí, i na Západě. Tak proč to děláme?

1
Vytisknout
9475

Diskuse

Obsah vydání | 16. 10. 2020