Evoluce nacionalismu Alexeje Navalného

19. 2. 2021

čas čtení 8 minut
Foto: Wikimedia Commons. Licence Attribution-ShareAlike 3.0 Unported.

Po léta chovám k Alexeji Navalnému smíšené pocity, píše Masha Gessen. N jedné straně si myslím, že je mimořádně odvážný, vynalézavý a oddaný oponent režimu Vladimira Putina. Na druhé straně uzavřel spojenectví s ultranacionalisty a vyjadřuje názory, které považuji za mimořádně nevhodné a potenciálně nebezpečné.


V průběhu let jsem s Navalným měla řadu sporů a dalších několik s přáteli, jejichž podpora pro Navalného mě omráčila - jeho mentor, který je Žid, neúnavný dobrovolník kampaně, který je Armén - ale mohu jej současně respektovat i s ním nesouhlasit. Historicky vzato, nacionalističtí lídři často sehráli klíčovou roli při budování demokracií. A nejde o to, že bych se musela rozhodnout, zda budu Navalného volit.

Navalnyj je nyní za mřížemi a čekají ho léty věznění. (Jeho současný trest v délce dvou let a osmi měsíců je zřejmě jen začátek.) Přežil nejeden pokus Kremlu zabít jej a lidé jemu blízcí se obávají, že bude zabit ve vězení. Kreml, který po léta zakazoval zmínit jeho jméno ve vysílání, jej obvinil, že naaranžoval své otrávení a rozpoutal proti němu propagandistickou ofenzívu, mj. s použitím obvinění, že je ultrapravicovým etnonacionalistou. V anglickojazyčném tisku to byl socialistický časopis Jacobin, kdo publikoval článek označující Navalného za "antiimigrantského" nacionalistu, kterému se nedá věřit. Britský novinář Anatol Lieven, který se v 80. a 90. letech zabýval Východní Evropou, varoval před idealizací Navalného. A profesor New York University Eliot Borenstein, jeden z nejplodnějších komentátorů Ruska z řad amerických akademiků, napsal na Facebooku, "Není Nelson Mandela. Je Aun Schan Su Ťij."

Na druhé straně někteří akademici, politici a politologové nominovali Navalného na Nobelovu cenu za mír - tato iniciativa nyní zahrnuje Lecha Walesu. Toto úsilí odstartoval vloni v září Alexandr Etkind, ruský emigrant, profesor Evropské univerzity ve Florencii a podle mého názoru učenec, který nejlépe rozumí současné ruské kultuře a politice. Etkind je Žid. Nominace na Nobelovu cenu míru není něco, čím se zabýváte, zatímco se dloubete v nose. Ptala jsem se Etkinda a dalších prominentních a rozhodně antinacionalistických příznivců Navalného, abych zjistila, proč vůči němu nechovají konfliktní pocity. Zjistila jsem pár věcí o Navalného osobním a politickém vývoji a také o práci kremelské propagandistické mašinérie. Uvědomila jsem si také, že jsem tento výzkum měla podniknout dříve.

Navalného reputace ultranacionalisty vychází z jeho prohlášení a činů starých více jak deset let. V roce 2007 opustil sociálně demokratickou stranu Jabloko, kde zastával pozici místopředsedy moskevské organizace, aby založil nové politické hnutí. On a jeho spoluzakladatelé nazvali své hnutí "narod", což je ruský výraz pro "lid" a v jejich případě také zkratka Národního ruského osvobozeneckého hnutí. Navalnyj natočil dvě videa, aby nové hnutí představil; byla jeho debutem ve službě YouTube. Jedno bylo čtyřicetisekundovou obhajobou práv držitelů zbraní. Druhé, dlouhé minutu, představilo Navalného oblečeného jako zubař, který přednáší poněkud matoucí prohlášení srovnávající mezietnický konflikt v Rusku s děravými zuby a tvrdící, že fašismu lze předejít pouze deportováním migrantů z Ruska. Navalnyj uzavřel monolog formulacemi: "Máme právo být [etnickými] Rusy v Rusku. A budeme toto právo bránit." Je to rozhodně znepokojující.

Zhruba v době, kdy Navalnyj publikoval video, a po několik dalších let, se účastnil Ruského pochodu, každoroční demonstrace v Moskvě, která přitahuje ultranacionalisty, včetně některých používajících symboly připomínají svastiku. (V ruské verzi jde o tzv. kolovrat - pozn. KD.)

V roce 2008 Navalnyj, stejně jako zřejmě většina Rusů, podporoval ruskou agresi proti Gruzii. V roce 2013 učinil hlavním tématem své volební kampaně na post moskevského primátora ilegální imigraci ze Střední Asie a Krymu. V roce 2014, poté co Rusko okupovalo Krym, prohlásil, že i když byl proti invazi, nemyslí si, že by proputinovská ruská vláda Krym mohla jen tak vrátit. Avšak v posledních sedmi letech se zdá, že Navalnyj nevyslovil žádné vyjádření, které by bylo možno vykládat jako nenávistné nebo etnonacionalistické. Za svá vyjádření ohledně Gruzie se veřejně omluvil.

Ruská investigativní novinářka a přítelkyně Navalného rodiny Jevgenija Albacová mi řekla, že přesvědčila Navalného, aby se zúčastnil Ruského pochodu. V roce 2004 se Albacová vrátila do Moskvy, poté co obhájila disertaci z politologie na Harvardu. V předchozích čtyřech letech se Putin chopil kontroly nad médii a rozložil volební systém, čímž fakticky zničil ruskou politiku. Starší a zkušenější politici byli dezorientováni. Ale skupina mladších aktivistů, kteří neměli zkušenost se stranickou politikou, v níž existoval do jisté míry funkční volební systém, se chystala k činu. Albacová, která během studia na Harvardu zkoumala organizace vznikající zdola, začala zvát mladé aktivisty do svého moskevského bytu. Zhruba dvacet lidí různých politických orientací - od sociálních demokratů přes libertariány až po aktivisty za náboženská práva - se asi rok účastnilo úterních večerních seminářů s Albacovou. Bylo jí necelých padesát a je praktikující Židovka. Navalnyj, jemuž táhlo na třicet, byl mezi účastníky nejstarší. Byl také nejméně výrazný a nejméně vzdělaný, syn z vojenské rodiny s bakalářským titulem právníka z jednoznačně druhořadé školy. Po celou dobu se Navalnyj podle Albacové snažil naučit, jak se stát politikem. Učil se mluvit a zatímco před pár lety čelil domácímu vězení, naučil se anglicky.

V nepřítomnosti politiky a jakékoliv veřejné rozpravy toho zůstalo velmi málo, pokud jde o možné politické aliance. Zdálo se, že jedinou alternativou k Putinem nabízené sovětské nostalgii jsou široce pojaté etnonacionalistické myšlenky, které se také dotýkaly pocitu ponížení. Ty se objevovaly jak na straně, kterou lze zhruba označit za levici, tak na pravici. Aktivisté, kteří nezastávali etnonacionalistické názory, byli přesvědčeni, že musí vytvářet aliance se vznikajícím nacionalistickým hnutím. Například šachový velmistr Gari Kasparov, který v roce 2005 zanechal hry, aby mohl zahájit politickou kariéru, vytvořil společné hnutí s Národně bolševickou stranou. V té době mi řekl, že jedině jednotná fronta může svrhnout Putinův režim a až poté vytáhnout prozápadní liberální demokraté jako on své výhrady vůči etnonacionalistům. Albacová si vzpomíná, že právě v těchto souvislostech řekla Navalnému, že by se měl účastnit Ruského pochodu. Šli tam spolu. "Nesla jsem velkou Davidovu hvězdu... pěkně si to slízl za to, že šel se židovkou." Jejich snaha vtáhnout lidi do rozhovoru selhala a po třech letech to vzdali.

Navalného spolupracovník Leonid Volkov tvrdí, že jeho šéf nyní lituje, že natočil video, v němž vyzývá k deportaci středoasijských přistěhovalců, ale nesmazal je, "protože je to historický fakt". Navalnyj trvá na své podpoře vlastnictví zbraní, na čemž se s Volkovem neshodují. Ve věci imigrace Navalnyj svůj postoj přehodnotil a přepracoval: Když vyzývá k zavedení vízového režimu se středoasijskými státy, zdůrazňuje potřebu chránit práva přistěhovaleckých dělníků. "Rusko rozhodně potřebuje přistěhovalce," říká Volkov, "ale takové, co získali pracovní povolení a platí daně". Tato pozice je součástí širší ekonomické platformy vypracované s pomocí dalšího politického mentora Navalného, brilantního ruského ekonoma Sergeje Gurieva. Guriev, který je nyní profesorem na Sciences Po, žije v exilu v Paříži od roku 2013. Volkov mi řekl, že pod jeho vlivem "jsme se ekonomicky posunuli výrazně vlevo". V roce 2018 přidal Navalnyj ke své platformě federální minimální mzdu. Věří, že by měla činit 25 000 rublů měsíčně, což je zhruba dvojnásobek současného limitu.

Celý text v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
5283

Diskuse

Obsah vydání | 23. 2. 2021