Kantův obrat a Hegelovy dějiny

9. 4. 2021 / Boris Cvek

čas čtení 5 minut
Grafika: Stéphane Lemarchand/Wikimedia Commons. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International.

Immanuel Kant (1724-1804) svou filozofií sledoval dva základní cíle: zachránit metafyziku a rozum jako zdroj morálky. Ačkoli ani jeden z těchto cílů mi není blízký, ba radikálně je odmítám, přece jen mám Kantovo myšlení docela rád.

Připouštím, že jeho slavné Kritiky se špatně čtou, že jsou plné složitých výrazů a konstrukcí, nicméně to, co Kant udělal, je podle mne snadno srozumitelné a může to vyvolat úžasný intelektuální zážitek. To nejdůležitější, co Kant pro své cíle potřeboval, bylo zbavit se světa jako mechanického systému, kde vládne determinismus. A zároveň potřeboval, aby náš rozum byl zdrojem poznání, které má platnost univerzální a absolutní bez ohledu na postup poznání.

Aby toho dosáhl, udělal tzv. kopernikánský obrat. Tak jako Koperník ukázal, že i když všichni vidíme na nebi Slunce, jak se pohybuje kolem Země, ve skutečnosti je to naopak, tak podobně Kant chtěl ukázat, že i když se zdá, že mechanistická fyzika zobrazuje svět, jak je, tak ve skutečnosti je pouze plodem naší mysli, zatímco svět sám je nepoznatelný.

Aby bylo možné zachránit metafyziku, bylo nutné předpokládat, že mysl do svého obrazu světa vkládá něco univerzálního, co je všem myslím společného a co můžeme zkoumat svým rozumem bez ohledu na smyslovou zkušenost, tedy a priori. Takové povahy je podle Kanta matematika, kauzalita, prostor, čas atd.

Už na gymnáziu, kdy jsem četl Kritiku čistého rozumu ve slovenském překladu, mne to iritovalo, protože jsem byl přesvědčen, že k tomu všemu rozum dospívá až na základě smyslové zkušenosti. Hlavní slabina Kantova hledání tohoto typu poznání, který umožňuje metafyziku, je ale to, že nebral vůbec v úvahu různost kultur a dějinnost našich představ o světě, že si neuvědomil, že nic jako univerzální rozum neexistuje.

Stejně tak Kantovo budování morálky na předpokladu, že náš rozum má přístup k jakémusi morálnímu zákonu, tzv. kategorickému imperativu, je podle mne naprosto absurdní. V obou případech, v metafyzice i morálce, Kant odpovídá na společenské potřeby své doby v ji vlastním intelektuálním rozhledu. Georg W. F. Hegel (1770-1831), další velký filozof tzv. německého idealismu, už myslí úplně jinak: vychází z dějin a uvědomuje si, že pro možnost metafyziky musí především racionalizovat dějiny – udělat z nich racionální proces.

Kant je ovšem oproti Hegelovi, Descartovi, ale nakonec i proti britskému empirismu, pro mne velmi důležitý svým důrazem na propast mezi realitou („věc o sobě“) a mezi poznáním, které si dokáže vytvářet jen modely reality. V jeho myšlení ovšem „věc o sobě“ vypadá strašně, ba nedosažitelně daleko od nás, protože všechno je u Kanta chápáno intelektuálně. „Věc o sobě“ je sice intelektuálně nepoznatelná, ale jistě se lze některých „věcí o sobě“ dotknout, sníst je, ba lze z nich třeba i něco vyrobit (něco, co bude také „věcí o sobě“). Něco podobného Kantovi vyčítal kdysi už Goethe v básni „Metafyzikovi“: člověk není vně reálného světa, obklopen nějakými vlastními konstrukty, ale je uvnitř světa, svým tělem, svými prožitky.

Zatímco ze staré metafyziky, kterou chtěl Kant zachránit svým obratem, si pro sebe dokáži vzít jen málo, ba téměř nic, Kantův obrat sám považuji za intelektuálně krásný a podnětný. Vůbec Kantovo myšlení o mezích rozumu je ve srovnání s klasickou metafyzikou nesmírně osvěžující a moderní. Po četbě Kanta mne ovšem ovládl Hegel. Nešlo o to, že dějiny jsou racionální a že se v nich zjevuje Duch, šlo o to, že Duch je podstatou celé přírody a v našem poznání se zjevuje sám sobě. To bylo opojné, zejména pro umělecké vnímání světa, které mi

bylo vlastní. Je tomu tak do té doby, kdy člověk neproblematicky vnímá, že právě jeho poznání, jeho zážitek přírody je zjevení Ducha. Myslel jsem při procházce lesem na fotosyntézu v okolních rostlinách a říkal jsem si, že se v mé mysli právě Duch setkal se sebou samým. Poznal sám sebe.

Brzy jsem však dostal velkou ránu, když jsem četl Hegelovy Základy filozofie práva, kde jsem našel mnoho odpudivých tvrzení, která jsem mohl ovšem stále chápat jako dobová, dokud jsem si nepřečetl, že racionální vývoj dějin měl za cíl svého spění pruský stát Hegelovy doby. Tak to všechno, celé ty dějiny, tu byly kvůli Hegelovi! Náhle jsem pochopil, že hegelianismus není nic jiného než trik, jak udělat z Hegelova myšlení základ celého světa a smysl celých dějin. A tak další pokus o záchranu metafyziky, tentokrát přes racionalizaci dějin, pro mne skončil, tentokrát fraškou.

0
Vytisknout
9702

Diskuse

Obsah vydání | 13. 4. 2021