Svoboda po česku: Poskokové poskoků

9. 4. 2021 / Karel Dolejší


Premiér nátlak Hradu na odvolání ministra Blatného "kanalizoval" po vzoru vousatého Sovákova bonmotu: "Můžete ze mě dělat vola, ale délku rohů si určuji sám." Nejprve v březnu oznámil, že do konce měsíce žádné změny ve vládě neprovede. Sotva uhodil duben, ministra neoblíbeného prezidentem neprodleně odvolal a otevřel dveře obcházení evropského mechanismu ověřování bezpečnosti léčiv. Stále ještě doufá, že se mu podaří vyhrát podzimní volby - a v takovém případě by potřeboval, aby jej Zeman opět jmenoval premiérem. Na čemkoliv jiném - počtu českých obětí koronaviru, důvěře veřejnosti ve vakcinační kampaň, pověsti ČR v EU a ve světě, důvěře spojenců ve stále proruštější, pročínštější Česko - mu jednoduše nesejde. (V Bruselu se Bureš ptal, co že je to ten právní stát - nápověda pro chytré děti: Č. 1. na úplně prvním seznamu požadavků Občanského fóra z podzimu 1989.)

Hrad, kterému se Babiš snaží zavděčit, po léta tlačí ruskou a čínskou agendu, na které tak záleželo Petru Kellnerovi. Co se zájmů Kremlu týče, jde zejména o odvolání Blatného (splněno), odvolání Petříčka (prozatím nesplněno), odvolání Koudelky (zatím nesplněno), Sputnik v Česku, ruské Dukovany.

S ohledem na historické zkušenosti, které ukazují, že si Češi nejen s nadšením nechají dělat na hlavu, ale dokonce často ochotně asistují při vlastním podmanění a porážce, se očekává, že odpor bude jako obvykle mizivý.

***

Češi si prostě po pandemii mají zvyknout na to, že jsou bezmocnými poskoky premiéra, jenž je sám pouhým poskokem Hradu, který zase obývá místodržící moskevský a pekingský.

Svoboda Čechů napříště spočívá v tom smět být poskoky poskoka poskoka. Pokud nad svým smutným údělem radostně jásají, tím lépe. S těmi, kdo nejásají dostatečně, si to ještě později vyřídíme.

Kontrarevolucionáři u moci po léta znevažují zakladatelský mýtus Sametové revoluce nikoliv proto, že by snad zemi posouvali někam dál za listopadové iluze - ale aby ji v té míře, v jaké je to dnes možné, vrátili nazpět tam, odkud v roce 1989 na druhý pokus odešla.

Do medvědovy příkaznické náruče, jejíž "důstojnosti" se svého času Čechoslovákům do tváře bez obalu vysmívali nejen polosvobodní Jugoslávci, ale dokonce i v zahraničněpolitickém ohledu přeci jen svéprávnější Rumuni.

Usilovně se pracuje na tom, aby mohl historik jednou příběh postkomunismu v české kotlině shrnout lapidární větou "od kolonie ke kolonii". Nejmladší generaci nabízíme jako odkaz vyhlídky na budoucnost, která stojí za starou belu. A divíme se, že začíná mít všeho až po krk.

Z představy "silného Česka v budelípu" zbyl jen popelníček.

2
Vytisknout
6345

Diskuse

Obsah vydání | 13. 4. 2021