Od piety k demonstraci v ulicích: Vyprávění účastníka

29. 6. 2021

čas čtení 6 minut
Přímý účastník shromáždění, které do Teplic na 26. 6. 2021 svolalo sdružení Konexe, nám vylíčil průběh. Původně mělo jít o pietu, ta se ale v postupně změnila v demonstraci. Lidé se nakonec vydali na pochod, aby se ohradili vůči brutálnímu zákroku proti Stanislavu Tomášovi.

 


„Vy jdete na tu pietu?“ ptám se hned u teplického nádraží skupinky lidí. „Jasně, pojď s námi. Víme, kde to je. Je dobře, že to jdeš podpořit. Policajti nejsou brutální jen na černý, ale i na bílý. Třeba jak minule sundali toho bílýho chlápka, jen protože neměl roušku. To bylo hrozný.“

„Jo, však já s jejich brutalitou mám taky dost zkušeností. Jen je škoda, že tady na to lidi reagují tak v klidu. Když se to děje ve světě, hned jsou naštvaný lidí v ulicích a dají to policii sežrat. No, uvidíme jak se to tady vyvine.“

Když procházíme pod železničním mostem, nelze přehlédnout velké policejní auto, ze kterého dost nepřátelsky vykukují robokopové. To už se ale blížíme k místu piety, kde jsou stovky lidí. Atmosféra je plná emocí. Rozhořčení, smutek, křik. Davem proplouvají novináři a televizní reportéři. Loví fotky, záběry a rozhovory. Oproti tomu policie si od shromáždění drží patřičný odstup. Zřejmě se bojí eskalace konfliktu.

Na pietě se sešlo poměrně dost lidí, udivuje mě však malá přítomnost bílých osob. Neznám důvody, proč jich tu není více. Nemohu si však nevzpomenout na všechny ty pisálky a žvanily, kteří se tak často zaklínají antirasismem a spoluprací s minoritami, ale zde jejich tváře nevidím. Kde nyní jsou? Proč nejsou tady? Nechci se tím nechat rozhodit a raději se soustředím na atmosféru akce.

„Je tu docela dost lidí, co?“, začínám hovor s hloučkem osob vedle mě. „Jo, to je dobrý. Tohle už nemůžeme jen tak přehlížet. Policajti nás pořád terorizujou a pak je kryjou ty hajzlové z vyšších míst. Na černý si vždycky víc dovolujou, protože se nás moc lidí nezastane.“

Na muži, který to říká, jde vidět rozhořčení, ale také radost z toho, že vedle sebe má bílého člověka, který mu rozumí. „Musí to být strašný pocit bezmoci“, říkám mu. „To teda jo. Já jsem tenkrát byl u toho, jak tady ten hajzl bodnul nožem mýho kamaráda. On se jen zastal kluka, kterýho nechtěli obsloužit, protože černým hubám prej nic dávat nebudou. Než dořekl větu, už měl kudlu v břiše. V novinách pak psali, že ukradl klobásu. Taková blbost. Toho vraha z toho pak vysekával jeho příbuznej, kterej má vysoký místo u policie. Kdyby to udělal černej, jen tak by se z basy nedostal.“

Slyšet takové příběhy je velice skličující. Instinktivně ale cítím, že to nemohu vytěsňovat z mysli a zavírat před tím oči. Po chvilce naslouchání se přesouvám blíže k řečníkům. O vypjaté emoce není nouze. Někteří požadují důslednější prošetření policejního zákroku, jiní však vyjadřují nedůvěru vůči vyšetřovatelům a médiím. „Oni si myslí, že jsme hloupí a necháme se uklidnit. Nejsme hlupáci a moc dobře vidíme, co se stalo. Nechceme aby nás oblbovali.“

Mezi řečníky lze sledovat dvě protichůdné tendence. Jedna apeluje na instituce, politiky, úřady i politiky, ať vše dají dopořádku. Druhá, více militantní, vyjadřuje roztržku s oficiálními institucemi a nedůvěru systémovým řešením. Pro tentokrát se zdá, že obě tendence koexistují vedle sebe a je otázkou, která tendence později převáží.

Nejeden řečník také naráží na slabou angažovanost bílých lidí. „Mám pocit, že bílá  majorita nás v tom nechala. Jenže tohle se týká i bílých. Policajti můžou zabít i bílé lidi, takže by se měli s černými spojit. Tohle se může stát i vám.“ Poté probíhá pokus o skandování hesla „Černý, bílý, spojme síly!“

Po chvilce se ke mně nakloní žena obklopená rodinou, která se trochu rozpačitě ptá: „Pane, vy jste bílej?“ Odpovídám stručně „Ano, to jsem. Mě se tohle týká taky“. Žena vypadá udiveně, ale zároveň netají radost. „Já jsem ráda, že tady jste. Proč tady ale je tak málo bílejch?“ Nezmůžu se na víc, než pár vět projevené lítosti. V našem hloučku se náhle spontánně projevuje pocit sounáležitosti, který boří rasistické předsudky. Je to silný pocit a dokonce se mi hrnou dojetím slzy do očí.

Toho dne však nešlo jen o řečnění a pietu. „My jsme tady chtěli udělat pietní náboženské shromáždění a de facto je tady místo toho nějaká politická demonstrace,“ uvedl jeden z organizátorů. Postěžoval si také, že nad shromážděním organizátoři ztratili kontrolu, v důsledku čehož se lidé vydali na spontánní pochod před policejní stanici u teplického nádraží.

Jde vidět, že někteří lidé touží shromáždění kontrolovat a kanalizovat hněv do reformistického proudu. Je proto potěšující vidět, že početná skupina kráčí této kontrole navzdory, i když prozatím dosti umírněným způsobem. Jedině, když lidé vyjádří hněv bez kontroly autorit (včetně těch černých), mohou se dopracovat k formám organizace, které překročí systémem nastavené limity. Demonstranti však nakonec přece jen uposlechli výzvu policie a demonstraci postupně rozpustili. Bylo ale vidět, že hněv v lidech přetrval. Je tedy otázkou, zda bude dále ventilován při roztržce s obhájci statusu quo nebo bude postupně kooptován.

Když jsem se vrátil na pietní místo, odkud demonstrace vyrazila zahlédl jsem, že za rohem na silnici jsou ohořelé zbytky popelnice a nashromážděných předmětů. Ihned jsem si vybavil hořící barikády, které v jiných světových městech demonstranti staví do cesty policii, aby jasně vytyčili strany konfliktu. Přichází nyní tato praxe i k nám?

0
Vytisknout
3405

Diskuse

Obsah vydání | 2. 7. 2021