Fascinováni krásou

8. 11. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 15 minut
Tak si musí připadat všichni zahraniční turisté, kteří na svých cestách za poznáním zavítají do nejvyhlášenější a nejvyhledávanější památkové rezervace na světě, do České republiky a jejího hlavního města Prahy. Ale nejen tito cestovatelé jsou fascinováni její krásou, ale také i domácí poutníci, jenž mají na rozdíl od těch zahraničních více času a možností k jejímu obdivování. Jedním z nich je i autor knihy, která se právě v těchto dnech objevila na pražských knihkupeckých pultech pod názvem Tajemství pražských klášterů - Hrad a Hradčany. Vystudoval sice Vysokou školu ekonomickou a obdržel titul inženýra, ale jeho srdce ho přesto táhlo k hudbě a literatuře: Josef Pepson Snětivý.


Pane Snětivý, jak se zrodila Vaše myšlenka vydání knihy zasvěcené právě pražským klášterům?


Kláštery a církevní řády mě zajímají dlouhodobě a v dřívějších knihách jsem se jich několikrát dotkl. Odtud byl už jen krůček k předsevzetí, že se jim budu coby píšící cestovatel a milovník historie, architektury a umění systematicky věnovat. K činu jsem přikročil, jakmile jsme s kolegou a přítelem Otomarem Dvořákem dopsali knihu Krajinou Karla IV. (aneb S Otcem vlasti Prahou, Čechami a Moravou). Při práci na ní ještě zesílilo mé povědomí o tom, jak zásadní roli kláštery hrály v rozvoji umění, vzdělanosti, ale i hospodářství, státní správy a kultivace území – čehož si byl tento císař a král dobře vědom, a proto je zakládal a podporoval. A protože jsem celoživotní obdivovatel Prahy, jejích dějin, památek a krásy, a protože první kláštery – mužský i ženský – se nacházejí na jejím dnešním území, bylo o začátku rozhodnuto. Nemluvě o praktických důvodech: bydlím těsně za jižní hranicí metropole a jezdím do ní prakticky každý den.


Když jste sbíral podklady k její přípravě, z jakých pramenů jste čerpal?


Skvělou pomůckou mi byla celá řada knih, které jsem prostudoval. Rád bych zmínil autory, kteří se věnovali (nejen) církevním dějinám a památkám, např. Františka Ekerta, Jakuba Malého, Antonína Podlahu, Zdeňka Wirtha, Františka Rutha, Jana Bohumila Holuba atd. Vděčně jsem čerpal z podle mého názoru nedoceněné řady čtyř knih o Praze, zejména z dílů Praha středověká a Praha na úsvitu nových dějin. S chutí jsem četl příslušné pasáže v dílech takových kronikářů, jakými byli Kosmas, Václav Hájek z Libočan či Giovanni di Marignolli. V případě konkrétních epoch či umělců mi pomáhalo mnoho zasvěcených znalců, zmínil bych třeba Mojmíra Horynu a Jaroslava Kučeru v případě otce a syna Dientzenhoferů. I na internetu lze nalézt celou řadu zajímavostí, užitečných portálů a odkazů, starých map... My, Češi, milujeme historii, zaznamenáváme ji a zpřístupňujeme své poznatky – a na to můžeme být právem hrdí. A v neposlední řadě jsem sakrální areály důkladně propátral, za což z celého srdce děkuji těm, kteří se o kláštery starají, zpřístupňují je veřejnosti a pomáhají udržovat povědomí o nich, ať už patří k řeholím, nebo ne.


Jak dlouho jste na jejím zrodu pracoval?


Rozdělil bych to do tří etap: první spočívala v úvahách, osnovách, shromažďování materiálu – a trvala několik měsíců. Následovalo samotné psaní, které zabralo asi čtvrt roku. Pak přišla finální fáze, nezbytná, ale nudná: výběr fotografií a jejich umisťování do příloh a textu, redakce a korektura… A nakonec, konkrétně 2. září 2021, jsem se mohl konečně potěšit svým novým „děťátkem“ – vytištěnou knihou.


Bylo něco, co Vás při její přípravě potrápilo nebo zdrželo?


Určitě. Uvědomil jsem si, že se o klášterech dočítáme leckde – jednou z pohledu historických událostí, jindy architektury, umění a uměleckých řemesel, pak zase církevních dějin a řádového života… A tak jsem si vytýčil nesnadný cíl: pokusil jsem se propojit jednotlivé aspekty v textu, který má být nejen obsažný a komplexní, ale také čtivý. A přidal jsem pohled svůj: jak vidím kláštery a jejich svatyně očima okouzleného poutníka, jenž v úžasu hledí na veliká díla, stvořená desítkami proslulých umělců i bezejmenných mistrů, a váží si toho, co nám řehole zanechaly. Jindy mi zase přidělaly problémy protiřečící si prameny, popisující různě ty samé události, uvádějící různé autory či datace týchž děl… Velkou výzvou pro mě bylo udržet zmiňovanou čtivost textu, a současně přinést komplexní informace. Třeba tehdy, když jsem popisoval architektonický vývoj baziliky svatého Jiří a kláštera benediktinek. Zejména v případě baziliky jde o velmi složitý proces, na němž se neshodnou ani odborníci.


V Praze jsou desítky klášterů, co Vás přimělo vybrat do knihy jen čtyři z nich?


Zdejší kláštery jsem hodlal popsat ve dvou knihách, věnovaných levému a pravému břehu Vltavy. Začátek jsem si stanovil v centru české státnosti – na Hradě – a současně u našeho nejstaršího kláštera, Svatojiřského. Jakmile jsem se však ponořil do studia pramenů a shromažďování podkladů a přibral několik klášterů v okolí, bylo mi jasné, že kniha popisující celou levobřežní Prahu by příliš nabyla na objemu. Po zralé úvaze jsem se tudíž rozhodl věnovat tento svazek čtveřici klášterů na Hradě a Hradčanech, přičemž v dalším bych se rád vydal ze Strahova dolů na Malou Stranu – a pak cestoval dále.


Všechna tato starobylá místa jsou opředena nejrůznějšími tajuplnými a nevysvětlitelnými divy. Stalo se vám, že jste při jejich návštěvě nebo při pátrání v pramenech zažil něco nevšedního?


Častokrát. Vzrušující jsou zejména otazníky, na něž v klášterech opakovaně narážíme, a jevy či události, které nás fascinují a nedokážeme si je přirozenou cestou vysvětlit. V mé knize jich čtenáři najdou vícero. Teď mě napadá třeba pátrání po tom, kdo je a není pohřbený v bazilice svatého Jiří, „druhý život“ převorky kláštera bosých karmelitek Marie Elekty od Ježíše (neuvěřitelný příběh!), Panna Maria Rottenburská v kapucínském kostele Panny Marie Královny andělů či zázrak spojovaný s později svatořečeným Janem Nepomuckým, který se odehrál v klášteře voršilek u kostela nesoucího právě toto patrocinium.


Karel IV. byl z českých panovníků nejvíce Bohem osvícený, což dokládá i to, že zakládání klášterů všemožně podporoval. Napomáhal tak rozvoji umění, vzdělanosti a hospodářství, souhlasíte?


Ano, toho si byl tento císař a král dobře vědom, a právě proto kláštery zakládal a podporoval. V případě této knihy ho příliš často nezmiňuji, neboť tři ze čtyř popisovaných klášterů za jeho života neexistovaly. Píšu v ní de facto jen o tom, jak posílil postavení kláštera benediktinek u sv. Jiří a jeho abatyše. Výrazně více se mu s kolegou Dvořákem věnujeme ve zmiňované knize Krajinou Karla IV. (aneb S Otcem vlasti Prahou, Čechami a Moravou). Kromě celé řady pražských klášterů (většinou na Novém Městě) se v ní o Karlu IV. dočtete v souvislosti s kláštery v Opatovicích nad Labem, Pustiměři, Klášterní Skalici či na Zbraslavi.



Nejstarším klášterem, o němž se v knize zmiňujete je Svatojiřský klášter, který přiléhá na své severní straně ke kostelu sv. Jiří a do dnešní barokní podoby byl přebudován za abatyše Anny Mechtildy Schönweisové. Skrývají historické prameny i nějaké další zprávy o této řeholnici?


Anna Mechtilda Schönweisová z Ecksteinu stála v čele kláštera v letech 1671-1691, a jak správně zmiňujete, v jejím období proběhla raně barokní přestavba, která se dotkla nejen konventních budov, ale i baziliky. Zasáhla zejména západní průčelí, věže byly opraveny a klášter celkově rozšířen. Přiznávám, že více o této abatyši nevím. V knize Tajemství pražských klášterů – Hrad a Hradčany však upozorňuji na celou řadu schopných a silných žen, stojících v čele jednotlivých konventů. Za všechny bych rád jmenoval už zmiňovanou Marii Elektu od Ježíše, převorku kláštera bosých karmelitek, či v případě Svatojiřského kláštera Anežku Přemyslovnu (pozor, nezaměňovat se svatou Anežkou Českou), Kunhutu Přemyslovnu, Juditu Eybenstollerovou z Eybenstollu a Žofii Albínku z Helfenburka. Tyto ženy (a mnohé další) vynikaly nejen pevnou a neochvějnou vírou v Boha, neutuchající energií a obětavou prací pro své konventy či organizačními schopnostmi – ale mnohdy i silnou empatií a všeobjímající laskavostí.


Jste velkým milovníkem historie, architektury a umění. Jak je možné, že jste vystudoval tak odlišný obor, jakým je ekonomie?


Když jsem měl jít po polovině 80. let minulého století na střední školu, marně jsem ve svém městě – Jablonci nad Nisou – hledal jinou ne-technicky zaměřenou, než byla Střední ekonomická škola. Vystudoval jsem na ní obor Zahraniční obchod – a jakousi setrvačností pokračoval na Vysokou školu ekonomickou v Praze. Na ní jsem protrpěl bakalářský obor Mezinárodní obchod a pak si spravil chuť v inženýrském studiu, protože to už probíhalo v oboru Mezinárodní politika a diplomacie, pro mě mnohem zajímavějším. Nicméně ani diplomatem jsem se nestal. Věnoval jsem se – a povětšinou stále věnuji – vícero aktivitám. Kromě soustavného zájmu o Vámi zmiňované disciplíny jsem muzikant, učitel angličtiny a překladatel, dále spisovatel, nakladatel, cestovatel… Mám velmi pestrý život a jsem za to vděčný.


Tato kniha není Vaším jediným počinem. Ve spolupráci s Otomarem Dvořákem jste v edici Skrytá krása naší země svého Nakladatelství ČAS vytvořili i další díla jako Skrytá krása Čech, Utajené hrady a zámky I.,II. a III. atd. Chystáte nějaké nové překvapení pro všechny čtenáře milující historii, architekturu a umění?


Pokud počítám i nová vydání, spoluautorství či překlady, dosáhla má bibliografie díky knize Tajemství pražských klášterů – Hrad a Hradčany jubilejní 40. položky. To by mě ještě před nějakými 15 lety nikdy nenapadlo! Psal jsem a píšu různé žánry – beletrii, poezii, literaturu faktu zaměřenou na fotbal, výjimečně i tituly pro děti… Ovšem v posledních letech se coby autor věnuji téměř výlučně knihám Vámi zmiňované edice Skrytá krása naší země. Má knižní novinka je první, kterou jsem nenapsal v tandemu se svým skvělým přítelem a kolegou Otomarem Dvořákem. Spolu jsme stvořili nejen úspěšnou trilogii věnovanou pražským panským sídlům Utajené hrady a zámky I.-III., ale také regionálně zaměřené tituly Skrytá krása Čech a Místa zrychleného tepu. A v neposlední řadě knihy, které mapují odkaz historických osobností či rodů – takto spatřily světlo světa publikace Krajinou prvních Přemyslovců a Krajinou Karla IV. Abych zodpověděl Váš dotaz: příští rok dostanou nového „sourozence“, bude jím kniha Krajinou Albrechta z Valdštejna, na které už pracujeme. A já bych rád vydal další publikaci z řady Tajemství pražských klášterů. Vyloučeno není ani nové, aktualizované vydání některé z dřívějších knih, které jsou vesměs vyprodané. Takto se obohacené reedice dosud dočkaly tituly Utajené hrady a zámky I. a Utajené hrady a zámky II.


Stále mi to nedá, abych se Vás nezeptala, jak jste přišel ke svému jménu Pepson?

Už jsem na to konto vícekrát fabuloval, ovšem pravda je prozaická: vychází z domácí podoby jména Josef, čili Pepa, a tuto přezdívku mi dal jeden spolužák už začátkem střední školy. Je ale pravda, že Miloň Čepelka, jehož knihy vydávám, přišel s originálním vysvětlením: Pepson prý znamená – ve stylu skandinávských jmen – „Pepův syn“. A vlastně to odpovídá realitě: v naší rodině se drží tradice, že prvorozený syn dostává toto jméno, a můj starší syn Josef je už IX. V nepřerušené řadě (mladší zase dostal jméno Matyáš Bernard, čímž jsem chtěl uctít velikána barokního sochařství Matyáše Bernarda Brauna).


Vaší celoživotní vášní je také hudba. Jste vynikající saxofonista, klávesista, zpěvák, skladatel a textař. Který z hudebních žánrů jste si oblíbil nejvíce?


Děkuji, velmi mi lichotíte, snad mohu ve vší skromnosti říct, že jsem výborný saxofonista a že na zpěvu a hře na další nástroje soustavně pracuji. Hrál a zpíval jsem snad už všechny žánry, nejraději mám ale rock, pop, soul a swing. A má hudební stránka se hodí nejen na koncertech, ale i v rámci pořadů věnovaných knihám, protože dovolí posluchačům na chvíli „vypnout“ a odpoutat se od mluveného či čteného slova.


Kromě toho jste také úspěšným překladatelem z angličtiny a slovenštiny. Pracujete v současné době na nějakém zajímavém překladu?


Opět Vám musím poděkovat za laskavá slova. Snad Vás příliš nezklame, když po pravdě řeknu, že většinu překladatelského času věnuji komerčním zakázkám. Pokud překládám knihy, pak – až na tu slovenskou výjimku, jíž byla úspěšná historická romance Jany Pronské Slané prokletí – jde o překlady z děl anglicky píšících autorů 19. století: Jane Austenová, Charlotte Brontëová, Joseph Sheridan Le Fanu… Kdysi jsem uměl výborně francouzsky a tento jazyk jsem i učil – a uvažoval o překladu Markýze de Bois-Doré od George Sandové (či Georga Sanda, chcete-li). Jenže mou profesionální znalost tohoto krásného románského jazyka odvál čas, respektive dlouhá léta, během nichž jsem jej prakticky nepoužíval… Zůstanu už asi u angličtiny, přičemž konkrétní titul Vám zatím neřeknu. Jsem ostatně zcela zavalen jinými aktivitami – nejen spisovatelskými, ale i nakladatelskými, cestovatelskými, jazykovými či sportovními. A maximum času se snažím trávit se svými syny; třeba i na objevných cestách, díky nimž vznikají nové knihy či literárně-hudební pořady.



0
Vytisknout
3720

Diskuse

Obsah vydání | 10. 11. 2021