200 reportáží o vývoji v Polsku za posledních pět let. A budoucí vyhlídky?

1. 12. 2021 / Tomasz Oryński

čas čtení 13 minut

Je tomu už víc než 5 let, co jsem začal se svým seriálem „Mezitím v Absurdistánu“. Zpočátku to mělo být jen jednorázové, protože už jsem měl dost psaní o polské politice: kromě toho, že jsem byl sloupkař píšící o polských záležitostech pro jednu ze skotských televizních stanic, psal jsem také analýzy pro politický portál vydávaný v angličtině se sídlem na Slovensku. Tento seriál zde v Britských listech se zrodil z frustrace.

Víte, tou dobou jsem už začínal být trochu frustrovaný. Tehdy jsem byl již více než deset let novinářem a od roku 2012 jsem psal pro Britské listy a poprvé jsem nevěděl, o čem psát. Moji editoři očekávali, že udělám prognózu a analýzu toho, co může strana Právo a spravedlnost chtít dělat, ale i moje nejdivočejší předpovědi obvykle vypadaly v době, kdy byl materiál publikován, docela mírně. Snažil jsem se najít nějaké paralely k tomu, co se v Polsku děje, a našel jsem jednu: historickou knihu o Hitlerově nástupu k moci v meziválečném Německu. Už jsme byli za tím bodem, pravidla byla roztrhána na kusy a odhozena.

Přestal jsem psát, nevěděl jsem, jak k tomu přistupovat, ale někteří čtenáři Britských listů se mě začali ptát, proč ode mě nevycházejí nové články. Poukazovali na to, že o Polsku je v českých médiích velmi málo informací a že já jsem byl jedním z jen velmi málo zdrojů. Napsal jsem článek se stručným vysvětlením toho, co se dělo v posledních týdnech, a později, po projednání s dr. Čulikem, jsme se dohodli na týdenní rubrice, kdy budu humorným způsobem vyprávět o náhodně vybraných absurditách polské politiky.

Forma se vyvíjela, a jak mi napsala jedna má další čtenářka (dáma, která má zjevně velké štěstí, že má spoustu času, protože nedávno přečetla za pouhé dva dny přes 150 kapitol): "Začalo to jako humorná rubrika, ale postupem času se z toho vyvinula smutná kronika kolapsu demokracie“.

A myslím, že má pravdu. Tím se to skutečně stalo. Pořád se snažím se svými čtenáři sdílet některé bláznivé podivnosti – například informaci, že jen pár dní poté, co „sportovec“, který byl sražen k zemi ve „sportovní“ soutěži vzájemného rozbíjení obličejů (více o tom ZDE), zemřel, aniž by nabyl vědomí, dovídáme se o další oběti idiotského „sportu“ – žena skončila v nemocnici s poškozenými játry po soutěži s názvem „AlkoMaster“, ve které účastníci pijí alkohol v dávkách přizpůsobených jejich váze a poté musí plnit úkoly jako „jíst živě larvy, číst básně nebo jet na kole“. Snažím se vám přinášet nějaké obchodní informace, jako například to, že společnost zabývající se rozvozem jídla typu Uber-eat vyřazuje menší restaurace ze své platformy, když se předpokládá, že velcí zákazníci, jako je McDonald’s, budou zaneprázdněnější než obvykle.

Kriminální kronika jednání politiků ze strany PiS by se dala psát jako samostatný seriál. Zrovna tento týden jsme měli místního radního ze strany PiS přistiženého při krádeži nafty ze zemědělského traktoru, ale na druhém konci spektra tisk odhalil "byznys" bývalého náměstka ministra sportu Łukasze Mejzy, v jehož rámci se Mejza se snažil zneužívat zoufalé rodiče dětí s nevyléčitelnými nemocemi tím, že jim nabízel terapii v nějaké šarlatánské klinice v Mexiku za pouhých 80 000 dolarů (ale ani mexičtí lékaři nabízející lékařsky netestované léčby nevěděli o tom, že spolupracují s nějakou polskou firmou).

V normální zemi by taková odhalení okamžitě kariéru politika ukončila, ale v Polsku se Mejza nemá čeho bát. Strana ho hájí a říká, že i když možná dával lidem falešnou naději, ve skutečnosti neudělal nic špatného. Premiér Morawiecki přesto slibuje, že ten případ bude vyšetřen. Vzhledem k tomu, že už se to snaží rámovat jako politický útok, dokážu odhadnout, kdo tady bude vyšetřován... A pochybuji, že to bude Mejza.

Množství doslova zločinců, zlodějů a podvodníků ve funkcích strany PiS, jimiž jsme se v tomto seriálu zabývali (a je jich mnohem, mnohem více, požívají ochrany „reformované“ části soudnictví) je prostě ohromující. Jak je možné, že někdo, kdo tvrdí, že mění zemi k lepšímu – jak to dělá Kaczyński – byl obklopen tolika z nich? Donald Tusk sdílel historku o tom, jak Kaczyńskému položil velmi podobnou otázku. Kaczyński podle něj vysvětlil, že „zemi lze vyčistit i špinavým hadrem“.

Ale v takové atmosféře mají darebáci pocit, že mohou zvedat hlavy všude. Vzestup extrémnípravice bylo téma, jemuž jsem se v Britských listech věnoval několikrát – v seriálu Absurdistán i předtím. Ale změny v Polsku způsobují situaci, kdy si darebáci a další podlí lidé konečně myslí, že jejich čas nadešel. A pokud ještě další vysokoškolský učitel vypráví svým studentům nesmysly typu „místo ženy je v kuchyni“, „vyškrtnutí homosexuality ze seznamu nemocí je výsledkem akcí homosexuální lobby“ nebo že nový zákaz potratů je správný, protože lékaři se „konečně mohou soustředit na užitečné věci, než aby prováděli potraty“, už se jim ani nedivíme. Proč bychom se totiž divili? Ve straně PiS v Polsku je takový primitivismus a takové zpátečnictví velmi odměňováno – stačí se podívat na Krystynu Pawłowicz, o které jsem si slíbil, že už v této sérii nebudu citovat, protože pan Čulik by musel prodat svůj dům, aby mi mohl zaplatit odškodné za všechno poškození mého mozku způsobené čtením jejích tweetů a dalších veřejných prohlášení, ale klidně ZDE riskujte vlastní život. A pak si uvědomte, že Pawłowicz, byla jmenován soudkyní Ústavního soudu, sedněte si a plačte

U takovýchto elit není divu, že se zemi nedaří řešit důležité problémy – jako je covid nebo nedávná uprchlická krize. Vládní akce ohledně covidu se mění v čirou komedii jako dnes, kdy ministr zdravotnictví omezil počet hostů na akce jako svatby nebo první přijímání (vtipkuje se, že v lednu vláda zakáže opalování nahoře bez a že v dubnu nebude dovoleno strojit vánoční stromeček). Pokud jde o uprchlickou krizi na polsko-běloruských hranicích, skončilo to naprostou diskreditací naší země, několika úmrtími a nekonečným utrpením lidí uvězněných v lesích poté, co vláda zareagovala hystericky na pár tisíc lidí, porušila jejich práva, uvalila faktické stanné právo na podstatné části země, a plně začala tančit na Lukašenkovu melodii.

Ale jsou věci, které pod vládou strany PiS dokonale rozkvétají: například podněcování a pomluvy lidí, kteří náhodou smýšlejí jinak nebo prostě nejsou v souladu s vládním narativem. Jako útoky na Katarzynu Wappovou, místní obyvatelku místa poblíž hranic, která nejenže pomáhala migrantům uvízlým na hranicích, ale také otevřeně říká, že není Polka, ale Běloruska. Tyto útoky nabývají i hmotné podoby, jako když policie vyzbrojená velkými zbraněmi nezákonně vstoupila do penzionu provozovaného dvěma ženami pod záminkou pátrání po "nelegálních" migrantech. Někdy se oběti takových činů mohou domoci spravedlnosti, ale vyžaduje to čas a peníze – čečenská uprchlice pomluvená v propagandistickém protiuprchlickém materiálu ve státní televizi TVP v roce 2016 vyhrála svůj soudní spor teprve tento týden (propagandistické vládní televizi TVP bylo nařízeno, aby se omluvila a zaplatila 10 000 zł - 60 000 Kč - Čečence i uprchlické charitě).

To, co se straně PiS opravdu daří, je ničit polský průmysl. Zatímco se strana PiS ráda chlubí svými vlajkovými projekty, jako je budování obřího letiště na bahnitém poli, prokopání kanálu Viselskou kosou nebo budováním nových plavebních cest pro trajekty (z nichž se zdá, že bude realizován pouze jeden – kanál do Elblągu – a právě ten je nanejvýš zbytečný, protože říční přístav Elbląg je příliš malý na to, aby měl nějaký význam ospravedlňující tuto extrémně nákladnou investici), jinde se důležité věci tiše likvidují. Například zatímco Polsko stále nakupuje přebytečná americká vojenská vozidla, jako jsou zánovní obrněná auta 4x4 nebo tanky Abrams, naši vlastní dodavatelé vojenské výbavy, jako je firma Bumar Łabędy, továrna se 70letými zkušenostmi ve výrobě a servisu tanků, jsou v takové situaci doháněni k bankrotu, že se prostě nelze ubránit otázce: jaký je konečný důsledek zničení vojenské nezávislosti Polska a vytvoření nutnosti pro polskou armádu spoléhat se na dodavatele vybavení, které není kompatibilní ani s tím, které používá většina našich evropských partnerů, ale ani s evropskými nástrojovými a měřicími systémy? Poté, co Rusko nahromadilo svou armádu na hranicích s Ukrajinou a účastnilo se masivního vojenského cvičení v Bělorusku, otázky, zda polská vládnoucí strana záměrně nejedná v zájmu této země, najednou už neznějí jako štěbetání nějakého šíleného konspiračního teoretika.

Toto všechno se děje, když je pověst Polska na mezinárodní scéně zašpiňována. Ještě před deseti lety bylo Polsko vnímáno jako nejúspěšnější příklad přechodu z autoritářské země v demokratického člena evropské rodiny a zdálo se, že nás čeká jen zářná budoucnost. Dnes náš prezident většinu času v létě tráví na vodním skútru ve svém prezidentském sídle u moře nebo v zimě na lyžích na horách a nikomu se moc nechce mluvit s naším premiérem o ničem, na čem záleží. Dokonce i uprchlická krize byla vyřešena zcela nad našimi hlavami, aniž by se nás zeptali na názor – jaký je to kontrast k oné podstatně diplomatické roli, kterou Polsko sehrálo během oranžové revoluce na Ukrajině nebo během ruské invaze do Gruzie.

Mezitím, poté, co jedna prokurátorka zjistila, že je s největší pravděpodobností špehována softwarem Pegasus, se Izrael rozhodl přestat tuto službu Polsku poskytovat. Nyní nás považují za „autokratický režim“. A uvědomte si, že toto přichází ze země, která sama porušuje celou řadu lidských práv a funguje de facto jako stát apartheidu. Přesto, budeme nyní znovu svědky další vlny antisemitských zvratků přicházejících od naší vlády?

Kdo ví. Říká se, že historie se opakuje. V roce 1968 byla inscenace klasického dramatu Adama Mickiewicze „Dziady“ považována komunistickou vládou za „příliš politickou“ a hra byla stažena, což vyvolalo masové protesty a vyvolalo dominový efekt, který skončil antisemitským "očišťováním" země a vyhnáním tisíců židů z Polska. Ještě v takové situaci nejsme, ale nedávné uvedení hry „Dziady“ v jednom z krakovských divadel „vyvolalo znepokojení“ ministra kultury a silnou reakci místní školní ombudsmanky (bláznivé ultrakatolické fanatičky, stálice tohoto seriálu). Naštěstí jiní politikové nezašli až k doporučení, aby se na tu hru studenti do divadla nešli (jenže i varování školské ombudsmanky vyvolalo opačný efekt, studenti houfně chodí do divadla, hra je nadlouho vyprodaná), ale to srovnání s rokem 1968 se už činí.

* * *

Často se mě ptají na budoucnost Polska. Už si netroufám nic předpovídat, ale nejsem optimista. Nedávno jsem měl tu čest udělat rozhovor s Józefem Piniorem, legendárním vůdcem protikomunistické organizace z 80. let, pro svůj polský podcast. Řekl mi jednu věc, která mi od té doby zůstala v hlavě.

Řekl mi, že v roce 1981 byli všichni připraveni postavit se proti komunistům. V roce 1989 bylo však už mnoho lidí příliš zaneprázdněných odchodem do zahraničí za prací. Dnes jsme členy Evropské unie se svobodou pohybu. Mnoho mladých lidí se rozhodlo vybudovat si svůj život jinde, než aby zůstali v Polsku a pokračovali v boji za lepší budoucnost země. A já jim to nevyčítám – udělal jsem to sám.

Dokud jsou tedy hranice otevřené, mnoho potenciálních vůdců, lidí s otevřenou myslí, na Evropu zaměřených Poláků bude dál emigrovat, zatímco fanatici, nacionalisté nebo prostě osoby ochotné cynicky využívat nedostatky Polska za současné vlády zůstanou doma. I s narůstajícím hněvem polské společnosti nemusí být opozice schopna získat dostatek podpory, aby vrátila pokřivenou rovnováhu k normálu. A pokud nás strana PiS konečně vyčlení z Evropské unie a budou znovu uzavřeny hranice, už může být pozdě…