Otevřený dopis k situaci na bělorusko-polské hranici

3. 12. 2021

Může se zdát, že uprchlíci, kteří umírali při pokusech utéci přes moře, pošetile vyzývali samu přírodu. Může se zdát, že je zabila válka a oni jen doplavali až k nám, do Evropy. Středozemní moře teď nahradil podzimní prales za našimi teplými humny a opět se zdá, že mrtví podléhají v souboji s přírodou, ne s námi. Hybridní útok se tu setkává s hybridní obranou: Bělorusko jako zbraň používá bezbranné lidi a Polsko ve zbraň proměňuje vlastní přírodu. Snad jedině snahou udržet tento dojem lze vysvětlit to, že polská strana neumožňuje do hraniční oblasti vstup humanitárním organizacím, které jsou jinak schopné dostat se i do válečných zón. Překonat polská nařízení je pro ně obtížnější než dostat se na bojiště ve třetím světě.

Uprchlická krize způsobila evropským státům šok z neschopnosti zachovat se podle vlastních humanistických ideálů, kterým se postkoloniální svět vysmívá už dávno. Zastat se uprchlíků jakožto lidí, kteří potřebují pomoc, se velmi rychle ukázalo být rovno politické sebevraždě, takže se napříč politickým spektrem mluví už jenom o ochraně hranic. Přesto naše společnost tyto ideály i nadále považuje za sobě vlastní: všichni jsme v duchu ochránci slabých, dojímají nás příklady pohostinnosti, sledujeme filmy, kde vítězí dobro nad zlem, pravda a láska nad lží a nenávistí. S neutuchajícím zájmem a pocitem vzrušení z nespravedlnosti se díváme do minulosti na chvíle, kdy byl zbytek světa nespravedlivý k nám.

Společně s dalšími státy jsme vyjádřili Polsku podporu v ochraně státních hranic, dokonce jsme, ústy prezidenta Miloše Zemana, premiéra Andreje Babiše i ústy Vašimi, pane nastupující premiére Petře Fialo, přičinlivě nabídli své policisty a armádu. Nabídnout kapacity našich poloprázdných azylových center se ale neodvážil nikdo. Tím nejhorším, co se Polákům i nám samotným právě teď děje, je ale překračování jiných hranic, hranic naší lidskosti. Prožíváme kolektivní trauma z neposkytnutí pomoci v život ohrožující situaci.

Máme dobrou zkušenost s tím, jak těžké je vyrovnat se s pokřivením hodnot, které nám způsobilo čtyřicet let totality. Nyní se křivíme pod vlivem nenávistných nálad a dezinformací posledních deseti let. Hranice mezi státy jsou jenom mocenskou konvencí, ale hranice lidskosti jsou skutečné a ty bychom si měli střežit.

Vyzýváme proto politiky současné i budoucí vlády České republiky, aby po Polsku veřejně požadovali dodržování práva na mezinárodní ochranu osob, aby nabídli kapacity našich uprchlických zařízení a aby vyžadovali umožnění přístupu humanitárních organizací a tisku do oblasti.

S pozdravem

za Asociaci spisovatelů

Tomáš Gabriel, básník a esejista

Jitka Bret Srbová, básnířka, předsedkyně Asociace spisovatelů

Ivana Myšková, prozaička a rozhlasová redaktorka

Tereza Semotamová, prozaička a překladatelka

Anna Beata Háblová, básnířka a architektka

Ondřej Buddeus, básník a překladatel

Marie Iljašenko, básnířka a překladatelka

Anna Luňáková, spisovatelka, herečka a redaktorka

Antonín Bajaja, prozaik

Tereza Riedlbauchová, básnířka, nakladatelka a editorka

Klára Vlasáková, prozaička a publicistka

Jan Škrob, básník a překladatel

Irena Šťastná, básnířka a manažerka

Patrik Linhart, básník, výtvarník, překladatel a redaktor

Lenka Kuhar Daňhelová, básnířka a překladatelka

Karel Škrabal, básník a novinář

Adam Borzič, básník a šéfredaktor Tvaru

Ondřej Lipár, básník a novinář

Radovan Jursa, básník a kardiochirurg

Jan Němec, spisovatel

Bořek Mezník, básník a obchodní manažer

Ivan Binar, spisovatel

Filip Koryta, umělec

Ondřej Macl, básník, performer a sociální pracovník

Tim Postovit, básník

Ondřej Hložek, autor poezie, invalidní důchodce, t.č. vrátný

Petr Tureček, evoluční biolog a spisovatel

Milena Fucimanová, spisovatelka, členka Českého centra Mezinárodního PEN klubu

Vratislav Kadlec, spisovatel a překladatel