Křehká ruská válečná ekonomika

18. 5. 2022

čas čtení 10 minut
Ekonomické boje o Putinův režim v době války zdůrazňují nevýhody ruského přístupu k centrálnímu plánování, upozorňuje Nick Trickett.

Od začátku ruské invaze na Ukrajinu jsou tým premiéra Michaila Mišustina a prezidentská administrativa ve svém úsilí bojovat proti ekonomickému dopadu sankcí poměrně utlumené. Současná krize však v zákulisí vyvolává boj o materiální a ideologické zaměření ruské hospodářské politiky.

Prezidentská administrativa navrhuje v každé vládní instituci jmenovat náměstky pověřené prováděním "informačně-politické práce". Mají komunikovat politickou linii režimu a podle toho monitorovat emocionální stav a loajalitu štábů. Tyto snahy staví na – a jsou v rozporu – s pokračující prací premiéra Michaila Mišustina směřující k "vodotěsnému" putinismu prostřednictvím vytvoření ústředního koordinačního centra ve vládě, spolu s úsilím o zlepšení kvality stávajících státních institucí. Objevení se neosovětských přístupů k posílení exekutivní kontroly nad státními orgány ukazuje na základní problém: Režim stěží dokáže efektivně mobilizovat ekonomiku, nehledě na debaty o tom, zda dojde k plné vojenské mobilizaci.

Dovozní krize

Guvernérka centrální banky Elvira Nabiullina varovala Dumu, že od 2. a 3. čtvrtletí letošního roku ekonomika vstupuje do období "strukturální transformace", protože podniky vyčerpaly stávající zásoby nezbytných vstupů a zboží je nyní mnohem obtížnější dovážet. Ve svém projevu z 18. dubna vzala na vědomí, že letošní vysoké úrovně inflace budou důsledkem omezení nabídky, nikoli poptávky. Raketově rostoucí ceny základního zboží by byly logickým vyústěním fungujícího trhu. Ceny v tomto případě "fungují", pokud může být zničena dostatečná poptávka nebo pokud vysoké ceny vyvolají dostatek investic do nabídky, aby vyrovnaly ztrátu dovozu.

Současný šok z dovozu dalece přesahuje cokoli srovnatelného se současnými ekonomikami, vezmeme-li v úvahu relativní úroveň ruského příjmu na hlavu a závislost na dovozu u obrovské škály spotřebního zboží a technologických vstupů pro jeho průmyslová odvětví. Jak poznamenal Branko Milanovič, novost šoku spočívá v tom, do jaké míry bude Rusko nuceno nahrazovat dovozy technologicky jednoduché výroby místo toho, aby se soustředilo na nahrazování výrobků vyšší třídy jako hnací síly technologické modernizace. Činit tak v podmínkách, kdy reálné příjmy dramaticky klesají a směnná hodnota rublu je oddělena od jeho skutečné kupní síly v tuzemsku, vyžaduje ekonomickou transformaci. Použijeme-li terminologii centrální banky, ekonomika má projít "reverzní" industrializací.

Existuje nespočet příkladů, kdy se závislost na dovozu protíná s narušením dodavatelského řetězce. Ruští pekaři údajně spoléhají na evropské vybavení až z 80–90 % svých potřeb ve velkých městech a 50–70 % v regionech. Sankce EU přiškrtily tok dovozu, donutily firmy hledat alternativy a riskovat nedostatek chleba, protože se zařízení porouchalo a zásoby náhradních dílů se vyčerpaly. Automobilová výroba se v březnu meziročně snížila o neuvěřitelných 70,5 %, protože evropští dodavatelé přestali vyvážet a firmy jinde hodnotí rizika pokračujícího prodeje a provozu v Rusku, ačkoli část výroby se vrací, jak se společnosti přizpůsobují. Zákazy EU týkající se vývozu přísad pro různé druhy uzenin představují obrovská rizika pro domácí dodávky, protože dovoz z EU představoval 73 % celkové výroby střev v roce 2021. 14 z 20 největších mezinárodních přepravních firem v zemi pro obchod se zbožím a komoditními kontejnery se stáhlo trh a předpokládá se, že námořní propustnost v ruských severozápadních přístavech v květnu klesne až o 95 %, protože petrohradský přístav čelí de facto embargům a je narušen obchod přes Černé moře. Náklady na přepravu oproti předválečné úrovni s těmito posuny v tranzitních trasách vzrostly až 2,5–4krát. Malí obchodní dovozci budou mít velký problém; větší výrobci, obranný sektor a armáda soutěží o náhle vzácnější dodávky.

I přes určité oživení průmyslové činnosti, jak se dodavatelské řetězce přizpůsobují, ruská ekonomika v současnosti není schopna vyrábět některé klíčové dovážené komponenty. Ty jdou daleko za polovodiče a jinak "složité" technologické vstupy. Čína (nebo reexporty koupené přes Kazachstán) nemohou rozsah výpadku nebo narušení snadno vyrovnat. Neexistují ani důkazy o tom, že by pro to kterákoli vláda zvlášť horlila. To, co nelze dovézt, bude muset být vyrobeno na domácím trhu se zmenšující se pracovní silou, omezeným tokem migrující pracovní síly, drahými kapitálovými náklady, vysokou mírou inflace a slábnoucí domácí poptávkou. Politické instituce budou muset mobilizovat podniky a agentury, aby úpravu zmírnily.

Odrůdy státní kapacity

Lišící se státy mají různé schopnosti poskytovat zboží a služby, spravovat a implementovat politiky a programy a jinak fungovat na základě svých závislostí na minulých rozhodnutích. Nejsilnější ekonomické "ostrovy kompetence" mezi ruskými ekonomickými institucemi jsou dnes makroekonomické a finanční, a to kvůli politickým imperativům centralizovat politickou, fiskální a finanční moc v Moskvě. Jejich řídící institucionální logikou je snaha o stabilitu a udržování a prosazování stagnace. Jejich komparativní institucionální síla se odráží v komparativním úspěchu, jehož Centrální banka dosáhla zaváděním kapitálových kontrol ke stabilizaci zahraničního směnného kurzu rublu, ukázněním vývozců v dumpingu jejich cizí měny za rubly a koordinací s ministerstvem financí, aby se zabránilo vyvolání další domácí inflace prostřednictvím stále neudržitelnější fiskální expanze.

Centrální bance a ministerstvu financí bohužel chybí jakékoli nástroje k řešení rostoucí importní krize. Centrální banka může tisknout peníze. Neumí tisknout polovodiče nebo součástky automobilů. Ministerstvo financí může v reakci na aktuální šok upustit od rozpočtového pravidla a vyhnout se deficitním výdajům. Nemůže znovu otevřít McDonalds. Ani jeden z nich nemá dobrou pozici k tomu, aby se vypořádal s riziky, kterým čelí vývozci, kteří podporují rubl a "stabilitu". Produkce ropy v dubnu oproti březnu klesla o 8,7 %, přičemž Rosněfť již hlásí pokles produkce o 20 %. Další jsou na cestě a členské státy EU plánují snížení dovozu ruské energie.

Struktura ekonomických institucí v Rusku znovu vytváří stejný druh vertikály moci, která prostupuje vládnutí Kremlu a Mišustinových zaměstnanců. Nástroje fiskální politiky a makroekonomické politiky jsou neomalené nástroje, které vyvíjejí tlak na snižování, uvalují tvrdá výdajová omezení na nižší úrovně vlády a přidělují přístup k úvěrům prostřednictvím bankovního sektoru. Jsou účinné při podřizování nižších úrovní státní správy a omezují prostor pro štěpení tam, kde je to možné, nekoordinují nákupy nezbytných vstupů, plánují uvolnění hrdel dodavatelského řetězce a řídí investice spojené s plánováním technologických vstupů na straně poptávky. Nahrazování dovozu je prioritou režimu od roku 2014, přesto se za posledních 8 let udělalo relativně málo pro vybudování kapacit pro koordinaci investic, řízení dodavatelských řetězců, alokaci dovážených vstupů nebo jiné budování věcí. Politika se zaměřila na fiskální nástroje – zvýšené dotace pro průmysl – a kontrolu nad podmínkami investic, obchodních smluv a daňových režimů.

Kdo se bojí centrálního plánování?

Vzhledem k tomu, že se nedostatek dovozu zintenzivňuje, ruské ekonomické instituce se budou muset přizpůsobit. Nově objevené obavy Kremlu o loajalitu mezi federálními ekonomickými ministerstvy přicházejí v době, kdy ruská podnikatelská komunita ztratila jakýkoli prostor pro prosazování svých zájmů ve vztahu ke státní politice. Akvizice akcií Olega Tiňkova v Tinkoff Bank poté, co se vyslovil proti invazi, Vladimirem Potaninem, generálním ředitelem Nornickelu, dokonale vystihuje současný stav. Věrnost je odměňována a neloajalita trestána.

Problém režimu není zachycen ani tak dilematem loajality vs. kompetence, jako spíše krizí vertikálního vs. horizontálního vládnutí. Vyvíjející se systém protiinflačních politik, který se začal formovat v prosinci 2020, se dosud z velké části opíral o tržní mechanismy. Tím, že to ponechávají na vývozních clech, příležitostném zákazu vývozu a dohodách s výrobci hnojiv, velkoobchody a maloobchodními řetězci potravin, tato řešení odrážejí stávající řídící kapacity, které jsou vertikálně organizovány. Prezidentská administrativa a Mišustinovi zaměstnanci mohou zprostředkovat dohody, které kromě dohledu nevyžadují příliš mnoho přímé administrativní kapacity. Ceny jsou primárním nástrojem, který dodává "příděly". Je na regionálních vládách a podnicích, aby přicházely s obavami, když tyto mechanismy selžou.

K záchraně trhů v Rusku, které čelí tomuto rozsahu narušení průmyslu, je zapotřebí rozsáhlé centrální plánování a koordinace určitého druhu. Mišustin možná stojí v čele úsilí o centralizaci datových toků a odvrácení politických problémů dříve, než se rozšíří. Jeho práce je na hony vzdálená budování plánovacího aparátu, který by předpovídal a přiděloval zdroje podnikům, stejně jako přikazoval regionálním protějškům stavět továrny, přidělovat vstupy a řídit meziodvětvové toky zboží a služeb.

Situaci může zachránit pouze institucionální přerod. Jakýkoli takový přerod by rozbil systém, který řídí a přerozděluje výnosy. Ale kdokoli, kdo by usiloval o takový přerod, by riskoval oslabení moci Kremlu budováním institucionálního systému přeskakujícího fiskální a makroekonomický aparát, který disciplinuje zbytek politicko-ekonomického systému. V Rusku jistě zbývá bezpočet ambiciózních politických podnikatelů, byrokratů a technokratů. Nikdo z nich není dostatečně vlivný nebo hloupý, aby podstoupil toto riziko.

Zdroj v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
5949

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2022