"Nejen my se musíme bát eskalace. Také Putin má důvod k obavám"

20. 5. 2022

čas čtení 27 minut
Měl významný vliv na zeleného politika Antona Hofreitera. Filozof Wilfried Hinsch odmítá Gándhího pacifismus. Ten vychází z myšlenky, že individuální život je bezcenný. Hinsch naopak v současnosti považuje za oprávněný strach z jaderné války. Ptal se Mladen Gladić.

Pacifismus vyšel z módy. Samozřejmost, s níž heslo "Už nikdy válku" v Německu po roce 1945 stavělo toho, kdo jej hlásal, na údajně správnou stranu dějin, od ruské útočné války proti Ukrajině již neexistuje. Zatímco část Zelených již dala souhlas s operací NATO proti Jugoslávii v roce 1999, nyní patří mezi nejhlasitější zastánce podpory Ukrajiny v její obranné válce proti Rusku.

Anton Hofreiter, předseda evropského výboru německého Bundestagu, vyzval k včasnému dodání těžkých zbraní Ukrajině. Odkázal přitom i na úvahy kolínského filozofa Wilfrieda Hinsche, který ve své knize "The Moral of War" z roku 2017 obhajoval "osvícený pacifismus".

Ale co to je? Nevede takto chápaný pacifismus téměř nevyhnutelně ke svému opaku? A jak se vypořádat se stovkami tisíc občanů, kteří odmítají dodávky zbraní válčící straně a obávají se jaderné eskalace války? Ostatně, když podporujeme Ukrajinu, neměli bychom také přispěchat na pomoc ostatním, kteří jsou v podobné situaci? Profesora Hinsche můžeme kontaktovat telefonicky v Kolíně nad Rýnem.

Die Welt: Ve své knize "The Moral of War" se dožadujete "osvíceného pacifismu". Od jakých forem pacifismu se tím odlišujete?

Wilfried Hinsch: Existuje mnoho proudů pacifismu: Náboženské a nenáboženské, politické i nepolitické. Hovoří se o jaderném pacifismu, pacifismu postoje a v poslední době také o "lumpenpacifismu". Poslední dvě označení nejsou nijak zvlášť šťastná.

Welt: Proč ne?

Hinsch: "Pacifismus postoje" zní, jako by pacifistům záleželo pouze na jejich postoji. Ale samozřejmě chtějí také zabránit hrozným následkům válek, jen ne násilím. "Lumpenpacifismus" také není šťastný termín. Mezi pacifisty jsou samozřejmě i lidé omezení a nevzdělaní. Ale ani mezi politickými realisty nejsou o nic méně běžní. Urážky nepřispívají k objasnění faktů. Je však důležité rozlišovat mezi radikálními a umírněnými pacifisty.

Welt: Co charakterizuje radikálního pacifistu?

Hinsch: Předpokládá absolutní zákaz zabíjení, jak jej najdeme v pátém přikázání z Desatera, a rozšiřuje ho do té míry, že se nejen úmyslné zabití člověka jeví jako kategoricky zakázané, ale dokonce se nesmíří se smrtí lidí, i když jsou to vojáci ve válce nebo ti, kteří nejsou zapojeni do bojů.

Welt: Co považujete za problematické na zákazu zabíjení?

Hinsch: Za prvé, vůbec nic proti zákazu zabíjení. Lidský život bezpodmínečně stojí za to chránit. Bez všeobecného zákazu zabíjení by také neexistovaly ani napůl stabilní společnosti. Radikální pacifismus není ani klam, ani pouhá nastrčená ideologie, která si nezaslouží žádný respekt, jak naznačuje výraz "lumpenpacifismus". Nemůže však určovat politickou etiku pluralitní společnosti hlásící se k lidským právům, protože to, jak se věci mají, se rovná deklaraci skutečného nedostatku práv pro mnoho lidí.

Welt: Už jste zmínil biblické přikázání "Nezabiješ". Má tedy radikální pacifismus náboženský původ? Jak známo, od křesťanů se vyžaduje, aby milovali svého nepřítele a také aby nastavili druhou tvář.

Hinsch: Ve skutečnosti lze radikální pacifismus pochopit pouze na náboženském pozadí. Pro křesťanské očekávání spásy je nanejvýš důležité čisté svědomí. Ve srovnání s tím blednou i možná hrozné důsledky toho, co děláme pro druhé s "čistým srdcem". Ani Gándhího pacifismus nelze pochopit bez jeho náboženského původu. Lpí na myšlence, že život jednotlivce je sám o sobě bezcenný a že k Bohu se můžeme přiblížit pouze absolutním zřeknutím se násilí.

Welt: Válka a mír jako otázka svědomí?

Hinsch: Zdá se, že ano. Podle křesťanského pojetí, pokud někoho úmyslně zabiju nebo riskuji smrt druhých, nejednám již s čistým srdcem a nemohu již doufat ve spasení. Co dělají ostatní a zda jiní v důsledku mého opomenutí zasáhnout násilně zemřou nebo ne, je irelevantní pro mé svědomí i mou naději na spasení. Také ti, kteří umírají nevinně v důsledku mého odmítnutí zasáhnout, jistě zemřou, protože jim vzali jim život, ale jejich spása není zpochybňována.

Welt: Vidíte v tom problém?

Hinsch: Popsaný pohled ukazuje pohrdání pozemskou existencí lidských bytostí a životem obětí nezákonného násilí, což se z nestranné morální perspektivy musí jevit jako problematické.

Welt: Je sobecké spoléhat se na vlastní spasení?

Hinsch: Je to jakýsi transcendentní egoismus, ne ten obvyklý: Pro mě více koláčů, více peněz, více radosti ze života. Jde o spásu mimo prostor a čas. Všemu, co ohrožuje spásu mé duše, je třeba se za každou cenu vyhnout, všemu ostatnímu jen tehdy, nebude-li zpochybněno mé očekávání spásy, ať už to může znamenat pro pozemský život jiných lidí cokoliv.

Welt: Anton Hofreiter ze strany Zelených vedl kampaň na podporu Ukrajiny, a to i pomocí těžkých zbraní. Na Facebooku cituje z vaší "Válečné morálky": "Jedna věc je pro radikálního pacifistu nechat se zabít v případě nespravedlivého útoku – a tím se obětovat pro své vlastní morální přesvědčení. Něco úplně jiného je však přijmout smrt třetích osob v konfliktní situaci, protože člověk není připraven odvrátit nespravedlivý útok na jejich život, pokud je to možné pouze zabitím útočníka. V obou případech si jako radikální pacifista zachovává svou vlastní morální integritu. V prvním případě však platíte cenu sami, ve druhém ji platí jiní." Viděli byste to stále tak?

Hinsch: Ano, určitě.

Welt: Nyní existují i ​​pacifistické pozice, které za určitých okolností neodsuzují smrtící násilí. A umožňují například obranné a osvobozenecké války.

Hinsch: Umírněné formy pacifismu ve skutečnosti omezují absolutní zákaz zabíjení na klíčových místech. Patří sem také to, co já a Peter Sprong nazýváme "osvíceným pacifismem", kterému jste se věnovali na začátku rozhovoru. Nezapomínejme však na to, že i v obranných a osvobozovacích válkách umírají lidé, kteří se sami do bojových operací nezapojují a nepředstavují pro bojovníky žádné nebezpečí. Lidé, kteří jsou v tomto smyslu "nevinní". Také ne všichni vojáci zabití ve válce šli do války z vlastní vůle.

Welt: Takže problém nevinných obětí zůstává?

Hinsch: To je pravda. Použití smrtící síly k sebeobraně nebo osvobození od útlaku může být morálně přípustné pouze tehdy, pokud neexistuje absolutní zákaz zabíjení.

Welt: Co charakterizuje vaše chápání "osvíceného pacifismu"?

Hinsch: Za prvé, předpoklad stejné hodnoty a stejných základních svobod a práv pro všechny lidi. Následuje nezávislost na kontroverzních náboženských či ideologických představách o konečném účelu lidského života. Takové myšlenky mohou být vnitřně konzistentní a srozumitelné. Pokud na ně existují oprávněné názorové rozdíly, nemohou však zakládat obecně závaznou politickou etiku mezi svobodnými a rovnými.

Welt: Co to konkrétně znamená?

Hinsch: Především to znamená, že osvícený pacifismus nečiní zákaz zabíjení absolutním, ale obhajuje omezený zákaz zabíjení. A za druhé, že použití smrtící síly ve válce (ale i v době míru) je nejen za určitých okolností přípustné, ale dokonce i imperativní.

Welt: Jaké jsou tyto okolnosti?

Hinsch: Okolnosti, které splňují minimálně dvě podmínky: Základní lidská práva na život, svobodu a osobní bezpečnost lze v konkrétním případě bránit pouze násilím. A za druhé je splněna podmínka přiměřenosti použitých prostředků, která je nezbytná pro veškeré odpovědné jednání. Nemělo by se očekávat, že použití síly povede k větším obětem, než odmítnutí prosadit zákon silou.

Welt: Takže lidská práva nebo mír?

Hinsch: Nakonec se to scvrkává na zaměření problému na hlavní bod konfliktu s pacifismem. Ale nezapomínejme, že naprostá většina forem účinné právní ochrany, na národní i mezinárodní úrovni, není založena na násilí, ale na mírových prostředcích hospodářského rozvoje, sociální rovnováhy a předcházení konfliktům.

Welt: Kdy se musí rozhodnout mezi právní ochranou a zřeknutím se násilí?

Hinsch: Kdykoli se zdá, že účinná ochrana základních lidských práv není možná bez použití (možná smrtící) síly. Radikální pacifisté samozřejmě nepopírají, že všechny lidské bytosti mají stejná základní práva. Odmítají však, že by někdy bylo přípustné použít sílu na obranu těchto práv, pokud by to bylo nutné. Proto odmítají násilí, i když jeho použití pravděpodobně zahrnuje méně obětí a rizik než kapitulace a zřeknutí se násilí. Zde morální sugestivnost radikálního pacifismu upadá.

Welt: Proč?

Hinsch: Zpravidla vycházíme z toho, že lidé skutečně mají právo na něco jen tehdy, když to, na co mají právo (např. jejich život nebo svoboda), je nejen proklamováno, ale je to společností účinně chráněno před násilnými útoky, takže ostatní lidé jsou ochotni zabránit porušování práv. A pokud to lze provést pouze donucovací silou, pak se nám použití síly s potenciálně fatálními následky zdá v mnoha případech oprávněné.

Welt: Můžete to ilustrovat na příkladu?

Hinsch: Lidé mají právo na fyzickou a duševní integritu, tj. nebýt zavražděni, zmrzačeni nebo znásilněni. Pokud bychom však jako společnost neudělali nic pro efektivní ochranu žen například před násilnými útoky, nechali bychom je nakonec bez práv. John Stuart Mill učinil z této široce sdílené představy výchozí bod své právní teorie. Podle Milla je součástí konceptu práva, že práva jdou ruku v ruce s požadavkem, aby byla garantována společností. Z práv tedy vyplývají povinnosti poskytovat pomoc a podporu od třetích stran.

Welt: Co to znamená pro pacifismus?

Hinsch: Nikdo vážně nevěří, že by v Německu mohlo existovat něco jako nařízení na ochranu základních lidských práv bez policie, která by v případě potřeby k ochraně lidí použila smrtící sílu. Proč si radikální pacifisté myslí, že by to ve světě mohlo být jinak? Jak by mohl existovat mezinárodní řád, který respektuje lidská práva, bez ochoty tato práva v případě potřeby bránit násilím? Ve světě autokratů, válečníků a teroristů připravených použít násilí, zpochybňovat morální legitimitu této ochoty, jak to dělá mnoho pacifistů, znamená ve jménu pacifismu přijmout reálný nedostatek práv mnoha lidí na celém světě. Prostě neexistuje spravedlivý mezinárodní řád bez schopnosti a ochoty bránit základní lidská práva, jako je právo na život, svobodu a osobní bezpečnost, v případě potřeby za použití vojenské síly.

Welt: Existuje tedy morální povinnost zasáhnout?

Hinsch: Všechny státy mají povinnost udělat maximum pro ochranu a obranu základních práv lidí na celém světě. V tomto konkrétním případě to automaticky neznamená povinnost vojensky zasáhnout ve smyslu vstupu do války nebo podpory válčící strany. Znamená to ale ochotu v případě potřeby vojensky zasáhnout nebo v případě Ukrajiny ekonomicky a vojensky podpořit obrannou válku.

Welt: Není to převlečená agresivita? Není termín "osvícený pacifismus" nesprávné označení?

Hinsch: Vůbec ne. Osvícený pacifismus tvrdí, že válkám je třeba zabránit pokud možno předem, kvůli obětem a velkému utrpení, které nevyhnutelně přinášejí. Naprostá většina válek – bez ohledu na jejich možná legitimní cíle – si vyžádá oběti, které jsou zpravidla v nepoměru k tomu, co je z hlediska života a právní ochrany získáno. Moje kritika pacifismu se tedy nerovná požadavku na další války v budoucnu nebo na častější vojenské intervence na ochranu lidských práv kdekoli na světě. Ukazuje to ale, že radikální pacifismus ve světě, ve kterém žijeme, vylučuje účinnou ochranu základních lidských práv pro mnoho lidí, a že je tedy morálně velmi diskutabilní doktrínou.

Welt: Znovu k otázce povinnosti. Co přesně jsme povinni udělat? Zdá se, že v tuto chvíli necháváte něco otevřeného.

Hinsch: Z obecné povinnosti použít v případě potřeby vojenskou sílu k potlačení porušování základních práv nevyplývá, že války na ochranu lidských práv a na sebeobranu jsou zásadně oprávněné. Konkrétní povinnost zasáhnout vzniká až tehdy, když je kromě podmínky spravedlivého důvodu - jde o ochranu základních práv - splněna i podmínka přiměřenosti či přiměřenosti použití síly: Očekávané oběti nesmí být větší, než co je pro ostatní lidi a jejich práva vybojováno.

Zde se dostáváme do oblasti těžko předvídatelných důsledků jednání a to vede k dojmu, že zůstává otevřené, co jsme vlastně v konkrétním případě povinni udělat. Povinnost zasáhnout je, jak navrhli Kant a Grotius, "nedokonalá" povinnost. Nedokonalá ne proto, že by tato povinnost umožňovala výjimky dle vlastního uvážení, ale proto, že neurčuje pravidlo, jak ve všech případech postupovat. To závisí na konkrétních okolnostech jednotlivého případu a vždy nejistých důsledcích příslušného alternativního postupu.

O tom, zda je vojenská intervence (či podpora válčící strany) v konkrétním případě morálně oprávněná (a možná dokonce nezbytná), nelze rozhodnout na základě mravních zásad. Je to věc politicky a vojensky informovaného úsudku, a proto je typicky předmětem intenzivních sporů. Představa, že to můžete spočítat v principu ve smyslu přiměřeně spolehlivé kalkulace nákladů a přínosů, je, chcete-li, utilitární iluze.

Welt: Není za těchto podmínek lepší neválčit?

Hinsch: V mnoha případech ano, ale často ne. Široký argument mnoha pacifistů, že by se neměly vést války, protože nelze předvídat jejich hrozné důsledky, není dobře promyšlen; neboť hrozné důsledky kapitulace a zřeknutí se vojenské intervence také nelze snadno předvídat. I ony se mohou ukázat jako katastrofální. Představte si, že by západní mocnosti nechaly Hitlera po invazi do Polska v roce 1939 být a Sovětský svaz by v červnu 1941 kapituloval místo čtyřleté nákladné války proti německému Wehrmachtu. Polská armáda byla nucena kapitulovat několik týdnů po německém útoku; ale nezachránilo to Poláky před milionovým vyhlazováním a vyhnáním.

Welt: Pokud je povinnost zasáhnout "nedokonalou povinností", nemohou si státy na základě svých vlastních zájmů vybrat, kde zasáhnout a kde ne?

Hinsch: To je jasná otázka. Nelze přehlédnout, že ochota západních států vojensky zasáhnout je do značné míry určována národními zájmy a náladou voličů. Z morálního hlediska musí být základní lidská práva chráněna bez ohledu na to, kde na zemi jsou ohrožena. To, že se tak neděje, je důvodem k oprávněné kritice běžné státní praxe. Z toho však nevyplývá, že by v případech, kdy byl nebo měl být zásah oprávněně proveden, byl tento zásah nepřípustný, protože k zásahu na jiných místech nebo v jiných časech nedošlo. Skutečnost, že v roce 1994 nedošlo k žádné intervenci ve Rwandě, neznamená, že intervence v Kosovu v roce 1999 byla morálně nepřípustná.

Welt: V ústavním státě má vláda monopol na použití síly, která sankcionuje porušení platných norem. Ale ne mezinárodně. Potřebujeme světovou vládu s monopolem na použití síly, aby byla zajištěna stejná právní ochrana pro všechny?

Hinsch: Toto je obtížná politická a mezinárodně právní otázka, na kterou, jak věřím, neexistuje jednoznačná odpověď. Bohužel ani morální filozofie nemůže příliš přispět k jejímu zodpovězení. Poté, co byly v roce 1945 svrženy atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki a vzhledem k očekávanému šíření jaderných zbraní, brzy zazněly hlasy, že pouze světová vláda s monopolem na použití síly bude trvale schopna zabránit jaderným válkám.

Základní myšlenka se zdá být jasná. Proč by to, čeho jednotlivé státy v mnoha případech dosáhly prostřednictvím vlád s monopolem na použití síly – přiměřeně stabilní a do značné míry nenásilné soužití svých členů – nemohlo být možné i globálně? A jaké reálné alternativy by měly existovat? Existují však důležité důvody ke skepsi a osobně si nemyslím, že světová vláda s monopolem na použití síly je dobrý nápad. V tomto bodě souhlasím s Immanuelem Kantem.

Welt: Jaká byla Kantova pozice?

Hinsch: Zastával názor, že světová vláda s monopolem na použití síly buď povede k všeobecnému despotismu, nebo sklouzne do stavu anarchie. Monopol na použití síly by znamenal, že by se nikdo nikde na světě nemohl bránit nespravedlivým zákonům světové vlády. To vyvolává despotismus a tyranii. Na druhou stranu, pokud mají lidé dostatečné násilné prostředky, aby se úspěšně bránili vážným nespravedlnostem, můžeme předpokládat, že by tyto prostředky použili k prosazení svých vlastních představ o spravedlnosti, které se nemusí nutně shodovat s představami světové vlády nebo jejich sousedů. Měli bychom anarchii a ostražitost.

Welt: Jürgen Habermas považuje požadavek na obžalobu Vladimira Putina před Mezinárodním trestním soudem, který byl mnohými přijat euforicky, za naivní, protože neexistuje pravomoc tento soud sankcionovat.

Hinsch: Putin jedná neuvěřitelně morálně zavrženíhodným způsobem a je nepochybně válečným zločincem ve smyslu současného mezinárodního práva. Závazné určení posledně jmenovaného je podle právních zásad věcí soudu a Mezinárodní trestní soud je k tomu v zásadě tím správným místem. Jak realistická je představa, že by Putina skutečně postavili před soud, je předmětem planých spekulací. Zásadní význam pro politickou etiku má naopak otázka, zda by bylo morálně správné postavit Putina před mezinárodní soud, aby ho odsoudil, pokud by byl dopaden.

Předpokládám, že právě tuto otázku měl Habermas na mysli ve svém prohlášení v Süddeutsche Zeitung. Dle mého názoru na to však nelze v současné době jednoznačně odpovědět. Příliš záleží na tom, jak dopadne válka na Ukrajině a jak se věci vyvinou v Rusku. Zdá se však jasné, že obvinění proti Rusku spojené s procesem proti Putinovi by i po drastické změně vedení v Moskvě výrazně ztížilo, ne-li znemožnilo zavedení mezinárodního mírového řádu zahrnujícího Rusko. Nevidím zde žádný zásadní rozpor s Habermasem.

Welt: Co vyplývá z osvíceného pacifismu pro válku na Ukrajině? Více než 250 000 lidí nyní podepsalo otevřený dopis spolkovému kancléři Olafovi Scholzovi v časopise "Emma", jehož autoři vystupují proti dalším dodávkám zbraní.

Hinsch: Jako úspěšný politik a zástupce německého lidu by spolkový kancléř rozhodně nejednal tak, jak jedná, kdyby nepředpokládal, že velmi mnoho lidí nejen v SPD, ale v celé zemi má velmi vážné výhrady k dodávkám zbraní. Nic z toho nám ale neříká nic o tom, jak velké nebezpečí jaderné války vlastně hrozí kvůli dodávkám těžkých zbraní na Ukrajinu, což kancléř uvádí jako důvod svých váhavých rozhodnutí.

Welt: Každý, kdo veřejně spekuluje o tom, že by Ukrajina měla kapitulovat, aby zabránila dalšímu utrpení, čelí velmi silné kritice. Je morálně zavrženíhodné klást takový požadavek?

Hinsch: V podstatě není nic špatného na tom, že lidé veřejně prosazují, aby Ukrajinci kapitulovali. Ani povinnost chránit lidská práva vojenskými prostředky, kterou stvrzuje osvícený pacifismus, od počátku nevylučuje, že kapitulace a nenásilný odpor by mohly být v konkrétním případě tou správnou alternativou. V zásadě se může stát, že obranná válka lidu Ukrajiny si vyžádá neúměrný počet obětí a vyvolá další katastrofy. K tomuto hodnocení se dá říci jen málo, ale není ani úplně špatně. Musíme se vyhnout zkratce od morálních zásad ke konkrétním politickým rozhodnutím. Přechod od morálky k politice je věcí úsudku a ve svobodné společnosti věcí veřejné polemiky a demokraticky legitimních politických rozhodnutí.

Welt: Proč toho jen málo mluví pro hodnocení, že ukrajinská obranná válka si vyžádá neúměrný počet obětí a způsobí další katastrofu?

Hinsch: Když se podíváme zpět na agresivní represivní politiku Vladimira Putina za posledních 20 let a podíváme se na situaci lidí v pobaltských státech, v Polsku a Moldavsku, na Kavkaze, ale také na Tchaj-wanu a dalších konfliktních oblastech světa, je těžké uvěřit, že opuštění boje proti ruské agresi by nezpůsobilo podstatně větší škody a nevyžádalo si více obětí než obranná válka lidu Ukrajiny. V sázce je pro ně příliš mnoho a rizika spojená s obnoveným ústupem Západu po celém světě jsou příliš velká. Mírně řečeno, muži a ženy z Ukrajiny nebojují jen o vlastní životy, ale o svobodu a bezpečnost všech lidí na celém světě.

Welt: Musíte přiznat těm, kteří vystupují proti dodávkám zbraní, že se ve skutečnosti bojí eskalace války až k nukleární válce. Jaký význam mají takové pocity strachu z filozofického hlediska?

Hinsch: Bát se znamená, že je narušeno vaše vlastní blaho. A velký strach znamená být velmi těžce zasažen. Při zvažování důsledků války a míru je třeba vzít v úvahu obrovskou emoční zátěž, která jde ruku v ruce s válkami a válečnými hrozbami pro všechny přímo či nepřímo zúčastněné, stejně jako počet mrtvých a zraněných nebo materiální ztráty a náklady.

Welt: Je strach vždy něco iracionálního, například slabost?

Hinsch: Strach sám o sobě není iracionální a nevede automaticky k chybám. Strach může varovat před skutečným nebezpečím. Kdybychom se v Německu v posledních letech více báli Putinovy ​​agresivní expanzivní politiky a náležitě se vyzbrojili, měli bychom dnes vůči Ukrajině lepší pozici.

Welt: Takže strach z jaderné války je oprávněný?

Hinsch: Je neseriózní odmítat Putinovu víceméně otevřenou hrozbu použití jaderných zbraní jako řinčení šavlí. Existují však určité argumenty proti tomu, aby Putin použil taktické jaderné zbraně na Ukrajině, pokud se tamní válka teritoriálně nerozšíří do Ruska a nestane se "existenční hrozbou" pro ruský stát. Mám na mysli ruskou vojenskou doktrínu pro použití jaderných zbraní, nedostatečnou podporu Číny pro eskalaci ukrajinské války, očekávaný globální izolaci Ruska v případě porušení jaderného tabu, ohrožení obyvatel vlastní země v příhraničních oblastech s Ukrajinou a obyvatelstva ruského původu na Ukrajině, obstrukce ruských bojových jednotek v radioaktivně zamořených oblastech a v neposlední řadě další zpřísňování ekonomických a vojenských sankcí ze strany západních vlád.

Eskalace je založena na reciprocitě. Nejenže se my musíme bát eskalace, Putin má také důvod k obavám. Strach mnoha lidí z jaderné války je tedy pochopitelný, ale větší, než by se v současná situaci zdálo být vhodné. Zde přichází na řadu odvrácená strana strachu: Pocity strachu a ohrožení – podobně jako optimismus a nedbalost – mohou tak či onak zkreslovat naše vnímání reality a zhoršovat náš úsudek, který, když je hodně v sázce, je skutečným důvodem k obavám.

Welt: Souvisí vystrašená averze ke konfliktům s pacifismem?

Hinsch: Stejně jako jediné údajně realistické způsoby uvažování mocensko-politických realistů, pacifistické přesvědčení a postoje často podporují nebezpečně mylné odhady globálních politických rizik. Za tragédii vietnamské války není jen "mlha války", kterou obviňuje Robert McNamara a která zatemňuje pohledy politiků a armády.

Dochází také k rozostření politického vnímání za života v prosperitě a bezpečí, v němž pacifistická víra nebyla nikdy vážně testována. Až do 24. února si jen málokdo v Německu myslel, že ruská invaze na Ukrajinu je pravděpodobná, ačkoli byly jasné známky toho, že k ní dojde. Mnoho pozorovatelů mimo Německo – například v Polsku a na Ukrajině – varovalo před tím, co přijde po ruské anexi Krymu v roce 2014, ale jejich hodnocení nebylo bráno vážně.

Welt: Existuje společný základ mezi pacifismem a mocenskou politikou?

Hinsch: Myslím, že ano. Je pozoruhodné, že ani Putin a jeho přátelé, ani jeho odpůrci na Západě nečekali, s jakou odvahou a úspěchem se budou obyvatelé Ukrajiny bránit proti ruským ozbrojeným silám, aby hájili svá práva. Je také těžké pochopit, jak se několik německých spolkových vlád mohlo domnívat, že prostřednictvím ekonomické spolupráce dokážou ovládnout Putinovy ​​agresivní a expanzivní tendence, které byly evidentní od jeho inaugurace v letech 2001-2002.

V loňském roce byly vyvinuty snahy o zintenzivnění hospodářských vztahů s Ruskem, a to nejen v Německu, ale i v dalších zemích, jako je Itálie. To ukazuje na nedostatek realismu mezi politickými a ekonomickými lídry, který lze posuzovat tak či onak: Jako naivitu nebo jako lajdáctví za účelem zisku. Chci to nechat otevřené. Je však jasné, že jde o formu popření reality, která se už nesmí opakovat.

Zdroj v němčině: ZDE

1
Vytisknout
8305

Diskuse

Obsah vydání | 24. 5. 2022