Západ a válka na Ukrajině: Jak se nestát nemrtvými

23. 5. 2022

čas čtení 15 minut
Konvenční války proti jaderné mocnosti nelze vyhrát? Odpověď pro Jürgena Habermase od Paula Masona.

Nikdy jsem nebyl schopen přijmout myšlenku posthrdinské mentality. Narozen v roce 1960, v raném věku jsem se vzbouřil proti své katolické výchově, v 16 jsem se stal marxistou, v 19 jsem se účastnil masových stávek a v 62 stále bojuji: Proti neoliberalismu, totalitarismu, fašismu a modernímu dohlížitelskému státu. Jako mnozí z mé generace jsem toho možná moc nedokázal, ale koneckonců jsme bojovali za své ideály proti ohromným překážkám.

Jürgen Habermas uvádí, že existence jaderných zbraní a s ní spojená hrozba vzájemného zničení znemožňují konvenčně vedené války a že v tomto scénáři již nemůže dojít k vítězství. Podle stejné logiky bychom se ani nemohli postavit na odpor proti moderní, globálně propojené buržoazii – s její stále více militarizovanou policejní silou a digitálním dohledem.

Ale to jsme neudělali. A i když jsme nedosáhli našich skutečných cílů, spravedlivějšího a humánnějšího světa za hranicí kapitalismu, udělali jsme pokrok.

Habermas tvrdí, že ukrajinská sebeobrana je spravedlivá válka, ale že německá odpověď musí oscilovat mezi dvěma extrémními perspektivami: Ukrajinskou porážkou a eskalací konfliktu do 3. světové války s jadernými zbraněmi.

Má pravdu. Má také pravdu, když varuje německou mládež a vedení Strany zelených, které nedávno přešlo z pacifismu na ozbrojené odstrašování, že emocionální rozhořčení nad invazí na Ukrajinu nemůže stačit.

Mýlí se však, když dochází k závěru, že konvenční války nelze vyhrát proti jaderné mocnosti. A mýlí se, když tvrdí, že Německo si může udržet své "zaměření na udržení míru" i v novém období světové historie po 24. únoru.

Válka na Ukrajině je součástí systémového konfliktu: Čína a Rusko proti univerzálním hodnotám

Neboť nejde jen o odpor jedné země proti agresi druhé, nejde o pouhou válku o etnické a národnostní přežití Ukrajinců proti fašismem inspirovanému ruskému etnonacionalismu. Je to systémový konflikt.

Si Ťin-pching a Vladimir Putin to sami oznámili ve společném prohlášení 4. února v Pekingu. Neměly by existovat žádné univerzálnější hodnoty. Mají na mysli totalitní svět pod rusko-čínskou nadvládou, ve kterém jsou všechna povstání zákonitě potlačena v zárodku na základě prostého důvodu, že byla podněcována a vyprovokována ze zahraničí. Z této perspektivy se Západ stává stále více irelevantním, dekadentním a oslabeným v sevření "LGBT kapitalismu".

Co válka na Ukrajině skutečně znamená je zvláště jasné ze dvou návrhů smluv, které Putin poslal v prosinci 2021. Rusko si chce vyhradit právo samo rozhodovat o tom, kde končí Západ a začíná nový totalitní ruský superstát. Putin navíc chce ve východní Evropě širokou nárazníkovou zónu neutrálních států, které by neměly být autonomní ani akceschopné.

Ukrajinská válka: "Putinova metoda vedení války je barbarství"

Habermas si je dobře vědom nebezpečné logiky své pozice. Hájí pozici Olafa Scholze a Emmanuela Macrona, kteří chtějí Putinovi nabídnout cestu z války, jež by mu zachránila tvář, ale také říká: "Orientace na co nejrychlejší ukončení destrukce, lidských obětí a decivilizace není synonymem požadavku na politiku obětující svobodnou existenci pro pouhé přežití."

Bohužel je to přesně ta jediná dohoda, kterou Putin nabízí. Jeho metodou vedení války je barbarství, ničení měst a mezinárodně opomíjené ničení životního prostředí v jihovýchodních oblastech Ukrajiny kolem Doněcku a Luhansku.

Jeho poselství nejen Ukrajině, ale všem demokratickým zemím Západu zní: Kdo chce přežít, musí přijmout existenci nového totalitního etnonacionalistického státu v Rusku. Včetně zničení veškerého mezinárodního práva založeného na pravidlech a opuštění jakékoli "odpovědnosti chránit", principu, na kterém Habermas trval i během války v Kosovu.

Tři války ve válce na Ukrajině: Náš postoj k riziku se musí změnit

To znamená, že ukrajinskému konfliktu jsou vlastní tři války. Válka sebeobranná, zástupná válka mezi Američany, ruským a čínským imperialismem a systémový konflikt, ve kterém jde o přežití Západu jako aliance demokratických států a o samotný mezinárodní a mezinárodní právní řád, který je základem tohoto spojenectví.

Vzhledem k této situaci se náš postoj k riziku musí zásadně změnit. Ukrajinská armáda šla do této války s plným vědomím, že jasné vítězství Ukrajiny by značně zvýšilo riziko taktického jaderného útoku ze strany Putina. Díky tomu je možnost jaderné války již reálná, poprvé od Nagasaki.

Pokud někdy v západní Evropě existovalo něco jako "posthrdinská mentalita", bylo to na přelomu tisíciletí, kdy byla vtažena do domýšlivé myšlenky "konce dějin". Z představy, že už neexistují žádné alternativní systémy, žádné principy, za které je třeba stále bojovat, zbývá jen morálně slabomyslné lidstvo, které už nebojuje za nic. Svět, ve kterém jsou podle Fukayamy ti, kteří stále za něco bojují, v lepším případě teroristé nebo zločinci.

Důsledky ukrajinské války: Vlivní politici přehodnocují svůj postoj

Od té doby, co Putin v roce 2000 jednostranně změnil předchozí jadernou doktrínu Ruska v tom smyslu, že taktické jaderné údery jsou nyní přijatelné v konvenčních válkách, je éra jaderné rovnováhy a hrůzy pryč. 24. února Putin také signalizoval, že Západ riskuje jaderný útok, pokud zasáhne na Ukrajině. Ruská média se od té doby pravidelně vyžívala v simulacích takových útoků, včetně tsunami vyvolané jadernou ponorkou, která měla vymazat Británii a Irsko z mapy.

Politici všeho druhu – od Borise Johnsona, jehož strana do značné míry žije z peněz ruských oligarchů, po Li Anderssonovou, která je součástí radikální finské levicové alternativy – již začali radikálně přehodnocovat svůj postoj ke globální bezpečnosti.

Každý člověk, který dnes žije v demokracii, si musí položit následující základní otázky. Jsme připraveni se vzestupem Ruska a Číny jako totalitních jaderných mocností opustit podporu demokratické opozice v těchto státech? Jsme připraveni přijmout jejich výzvu ke zrušení mezinárodního právního řádu? Jsme připraveni dovolit, aby byly celé země, národy a jazyky vymazány jejich etno-nacionalistickými výboji?

Válka na Ukrajině: Jsme připraveni opustit stávající bezpečnostní řád EU?

S ohledem na Putinovo tvrzení, že nechce poskytnout východní Evropě úplnou suverenitu, jsme připraveni opustit stávající bezpečnostní řád EU?

Pokud je odpověď na tyto otázky ne, pak s každým aktem odporu riskujeme jadernou válku, protože, jak správně podotýká Habermas, Putin už dávno může jednostranně interpretovat každý jednotlivý akt odporu jako ospravedlnění pro jaderný úder.

Naši prarodiče stáli před touto otázkou ve 30. letech minulého století. V Británii, Francii a USA nebyl appeasement pouze postojem pravice, ale také instinktem dělnické třídy. Dokonce i Kominterna na Stalinův rozkaz bojovala za uklidnění po paktu Molotov-Ribbentrop.

Tehdy samozřejmě neexistoval žádný scénář jaderné zimy. Existovala však potenciální možnost stovek Guernic - a jak někteří prozíraví komentátoři již tehdy pochopili, také možnost vyhlazení milionů Židů. Mnozí, kteří tehdy navzdory všemu bojovali, museli riziko cítit stejně existenčně, jako my dnes.

A přesto se bránili. A to musíme udělat i dnes.

Odpor vůči Putinovi dnes neznamená jen dodávky zbraní a střeliva na Ukrajinu, dokud si to tamní lidé přejí. Znamená to také poskytování peněz a zpravodajských informací. Znamená to podporu Ukrajiny v kybernetické válce proti Rusku, uvalení sankcí, které ochromí ruskou ekonomiku, a podporu demokratických opozičních hnutí od Minsku po Vladivostok.

Habermas nyní prohlašuje, že je nereálné soudit Putina v Haagu, a proto dochází k závěru, že jediné morální a politické ospravedlnění pro takovou útočnou akci je neplatné, protože ani Rusko, ani USA se nepřipojily k Mezinárodnímu trestnímu soudu. Může to tak být, ale sami Rusové by ho mohli vzít na moskevské Manéžní náměstí, kde by ho mohl potkat stejný osud jako Benita Mussoliniho.

Nejvíc mě ohromily Habermasovy poznámky o nové německé generaci. Tvrdí, že starší generace byla více zasažena a šokována obrazy války než mladší generace. Je překvapen, jak hluboce je mezi mladšími Němci zakořeněna normativně-idealistická filozofie. Otevřeně kritizuje Annalenu Baerbockovou a náhlé nadšení Zelených pro morální výměnu názorů s Ruskem. Popisuje to jako střet mezi "současně se střetávajícími, ale historicky nesoučasnými mentalitami".

Ale co tím myslí?

V Německu existují dva různé pohledy, které se promítají i do myšlení jiných západních zemí. Jeden, který vznikl v minulosti, předpokládal, že mírové soužití s ​​autoritářským kapitalismem v Rusku nebo Číně je možné jako cena a předpoklad demokratického, finančně mobilního kapitalismu v západním světě. Druhý, vyvinutý během posledních pěti až deseti let, předpokládá, že veškeré osvícenské myšlení, demokracie a mezinárodní světový řád po roce 1945 dnes závisí na státech, které se stanou agresivními, totalitními nebo etnonacionalistickými, takže musejí být morálně poraženy politicky, a pokud to bude nutné, vojensky.

Postoje k válce na Ukrajině: Generace, která musí žít s následky

Jedním z důvodů, proč je druhý názor tak populární, zejména mezi mladší generací, je to, že právě oni budou muset žít s následky. Naše generace je ta, která si žila svůj život, která jen koutkem oka pozorovala děsivé války a genocidy na periferii nebo na globálním Jihu.

Ale pokud Putin nyní strategicky vyhraje, budou to mladí lidé v Evropě, kteří budou trpět normalizací takzvaných "filtračních táborů" a eliminací všech forem opozice a kritických médií. Viděli zombie filmy, vědí, co "Z" na ruských tancích skutečně znamená, a nechtějí se stát politickými nemrtvými.

Habermas má pravdu, když říká: "Evropská unie, která si nepřeje, aby její sociální a politický způsob života byl destabilizován zvenčí nebo podkopáván zevnitř, bude moci politicky jednat pouze tehdy, pokud se dokáže postavit na vlastní nohy i vojensky."

Reakce na válku na Ukrajině: Levičáci v Evropě nejsou schopni zvrátit vývoj

V den, kdy se Finsko rozhodlo vstoupit do NATO, Li Anderssonová poukázala na to, že samotná Evropa by již dávno mohla dosáhnout dostatečné strategické autonomie z hlediska bezpečnostní politiky, nebýt levice v Evropě, která opakovaně torpédovala společné vojenské dohody.

Pochválil jsem Olafa Scholze — jak za jeho zlomový okamžik, tak za to, že postupně přivedl traumatizovanou SPD na cestu k ofenzivnější obranné politice. Pokud by Německo bylo jedinou zemí, která mohla Ukrajině pomoci, Scholzovo váhání by bylo trestuhodné. Jiné země se však této role zhostily rychleji a lépe a na konferenci v Rammsteinu americký ministr obrany Lloyd Austin později poskytl strategii.

Pokud pomalý, postupný přístup k nové situaci mohl dokonce pomoci části levice lépe se vypořádat se silou tohoto nového systémového konfliktu a potřebou zbavit se starých způsobů myšlení, pak to stálo za to.

Tyto znalosti ale pravděpodobně zůstanou některým v Německu odepřeny. Jak tam, tak v některých částech anglosféry se část levice nedokázala podívat za analogie s rokem 1914, a proto stejně nebyla schopna vidět jasné paralely následujících let, zejména vypuknutí 2. světové války. Většinu posledních šesti měsíců jsem se snažil objasnit tyto paralely.

Konečný cíl v odporu proti Rusku: Nechat zkolabovat politický systém kolem Putina

Co to konkrétně znamená? Znamená to, že Německo a jeho spojenci musejí být připraveni poskytnout zbraně, střelivo, výcvik, peníze a zpravodajské informace. I Německo musí přijmout riziko nevyprovokovaného prvního jaderného úderu na Ukrajinu jako reálnou možnost a být připraveno na něj reagovat všemi dostupnými prostředky konvenční války. Vždy s cílem nechat zkolabovat politický systém kolem Putina. Jaderný protiúder by měl být za všech okolností vyloučen.

Pro mě bylo v pořádku rozhodnutí NATO přímo a aktivně se této války neúčastnit. Obyvatelé zemí NATO by takový krok nepodpořili a nebylo a není nutné srazit Putinův systém na kolena. Pokud na oplátku zaútočí na NATO, všechny tyto úvahy jsou samozřejmě irelevantní.

Ani jedna z těchto možností není dobrá. Ale takovou situaci jsme nevytvořili. Samozřejmě se nyní lze rovnou vzdát agresorovi, jak naznačují některé otevřené dopisy pacifistů v Německu. Ale pokud to nechcete, jediné, co zbývá, je odpor.

Cesty z krize: totalitní hlavy států vytvářejí totalitní společnosti

Proč je to ta lepší varianta? Protože svět ovládaný Si Ťin-pchingem, Putinem, Modim a dalšími Trumpy nebude bojovat proti klimatickým změnám, protože by to vedlo k pomalé destrukci naší planety. Navíc takový svět ve stínu totalitních hlav států postupně vyprodukuje totalitní společnost.

Jaderná válka není jediným existenčním rizikem, kterému čelíme. A pak je tu samozřejmě také možnost vzpoury v Rusku a Číně, se kterou by se lidstvo potenciálně mohlo přiblížit více než kdy jindy k záchraně planety a osvobození velké části společnosti od autoritářských systémů.

Ale samozřejmě se také bojím, co by takový boj znamenal, stejně jako jsem se bál, když britští horníci zahájili potenciálně sebevražedný boj proti Thatcherové, když Jihoafričané povstali proti apartheidu v Sowetu nebo když jsem byl mladý a Palestinci v Gaze házeli kameny na izraelské vojáky.

Ale ti, kteří berou svobodu jako samozřejmost, si dříve nebo později uvědomí, jak rychle může být ohrožena, a budou se muset rozhodnout, na které straně chtějí stát. Každý, kdo chce svobodu, musí chtít riskovat i existenční riziko její obrany.

Zdroj v němčině: ZDE

0
Vytisknout
2979

Diskuse

Obsah vydání | 26. 5. 2022