Věčný návrat
23. 5. 2022 / Soňa Svobodová
Kolo času
Jak je možné, že i v 21. století spěje lidstvo opět k věčnému návratu?
Tak nad touto filozofickou myšlenkou a současně i otázkou, podle níž se celek světa v nekonečném čase stále dokola opakuje, se už v předsokratovské době zamýšlel řecký filozof Herakleitos z Efesu. Ani po tolika staletích, nezůstal v tomto přemýšlení osamocený. Nejvíce tuto jedinečnou myšlenku, která stále nedá spát těm tvořivějším a hloubavějším rozšířil do bližšího povědomí německý spisovatel a filozof Friedrich Nietzsche ve svém díle pocházejícím z roku 1883 Tak pravil Zarathustra. Ale ani on nezůstal v tomto hloubání osamocen. Dalším filozofem, který se touto myšlenkou zabýval ve své knize Mýtus o věčném návratu, byl rumunský spisovatel Mircea Eliade, jehož dílem se nechala inspirovat úspěšná česká výtvarnice, absolventka nejen Akademie výtvarných umění, ale také účastnice stáže na Robert Gordon University – Gray´s School of Art, Abberdeen, Scotland a finalistka Leinemann – Stiftung für Bildung und Kunst Award, Radka Bodzewicz, jejíž obrazy, zamýšlející se nad touto myšlenkou, jsme mohli před nedávnem zhlédnout v Galerii Václava Špály v Praze, na výstavě In illo Tempore.
Paní Bodzewicz, čím to, že právě Eliadovo dílo vás oslovilo nejvíce?
Mircea Elliade mě oslovil svou prací „Mýtus o věčném návratu“ a následně jsem četla jeho další publikace, které „Mýtus“ často dále rozvíjí. K mému cyklu jsem jeho dílo použila jako hlavní předlohu proto, že jako jeden z mála autorů, kteří pojednávají o mýtech a náboženstvích, hledá univerzální jazyk skrze kultury a národy a jejich kořeny. Přesně toho jsem chtěla dosáhnout i v námětech jednotlivých obrazů. Vytvořit cyklus mimo prostor a čas, mimo národ a přiblížit se obyčejnému člověku a jeho každodennosti.
Vaše obrazy se vyznačují zprostředkováváním kontaktu mezi „tehdy“a „teď“.
Co si myslíte o tomto archetypálním chování lidstva, které se i po tolika staletích stále nepoučilo a stále děla vše proto, aby se zase ocitlo na počátku?
Kontinuita je tvořena skrze návrat. Aspektem toho je pak fakt, že nikdo není věčný.
Z vaší rozsáhlé tvorby vybírám Chrám, Kolo času, Mýtus o věčném návratu, na nichž zpodobňujete mikrokosmos v obklopení makrokosmem, takže všechny své obrazy propracováváte do nejmenších detailů, což musí být časově velmi náročné?
Chrám
Časově náročné to samozřejmě je, existuje několik fázi jednotlivých obrazů přes abstraktní otisk k barevným vrstvám až k detailu, proto v ateliéru většinou pracuji na dvou až třech velkých formátech zároveň, aby jednotlivé vrstvy měly prostor pro schnutí a já mohla mezitím pracovat na další práci popřípadě paralelně pracuji v malých formátech, modeluji, pracuji ve virtuální realitě.
Používáte i nejrůznější výtvarné techniky od tiskařské přes malířskou, kresebnou až po prvky plastické modelace a současně za pomoci aplikace Artivive své obrazy rozhýbáváte. Lze takto rozpohybovat všechna vaše díla nebo jenom některá?
Rozšířenou realitu používám většinou koncepčně pro uzavřený cyklus obrazů pro danou výstavu. Takže ne každý obraz, který mi v ateliéru vznikne, je nutně s rozšířenou realitou.
Nejraději prý tvoříte velkoformátové obrazy. Je to dáno tím, že při jejich zrodu se noříte do svého tvůrčího nitra, co nejhlouběji?
Velký formát mi umožňuje doslova
vstoupit do obrazu, obklopuje mě ze všech stran a já se v tomto
měřítku cítím velmi komfortně, když mám svobodně tvořit.
Ráda ale pracuji i s drobným formátem, který mi dříve sloužil
pro skicování a v poslední době z malých formátů skládám
větší obrazové prvky, tváře.
Čas snů
Odborní kritici často přirovnávají vaší tvorbu k dílům Hieronyma Bosche. Co nato říkáte?
Je to pro mě samozřejmě veliká čest, jelikož je to jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Mám velmi ráda náměty jeho tvorby, které vnímám intenzivně a současně.
Čím to, že prázdné plátno vás děsí?
Asi je to trochu klišé v uměleckém světě. Prázdné plátno vyvolává pocit, že už je hotové, určitou hrůzu z prázdnoty mi ale evokuje neustále. Proto na bílou plochu nemaluju. Vždy musím použít barevný podklad, otisk, váleček nebo nějak nejprve plochu abstraktně pojednat a teprve pak se cítím na to, abych mohla udělat další tah.
Je o vás známo, že nepoužíváte malířský stojan a všechny své obrazy malujete na zemi, takže se vlastně napojujete na zemské myšlenkové procesy a pocity spočívající v propojení ducha s Matkou Zemí...je to tak?Hněvy
Je pravda, že maluju převážně na zemi na ještě nenapnutém malířském plátně. Střídám většinou proces malování na zemi a malování na zdi, kdy mám plátno zavěšené na magnetech. Na zemi se cítím dobře, nekontroluju tak celou rozměrnou plochu obrazu a lépe se soustředím na detail. To, co nejde z bezprostřední blízkosti pak jde zase s odstupem, kdy je plátno na stěně. Propojení s„pačamama“ se zemí, určitě jsem blíž, ale přesto všechno stále maluju v podstatě na stropě bytu pod námi, kde se zase tak uzemněně necítím. Ale pocitově to pro mě něco znamená, především pak se dobře cítím tělesně v různých pozicích při malování, které se do plátna také promítají.
Vaší výstavě, která před nedávnem proběhla ve Špálově galerii, předcházela i expozice pro Bold Gallery, kterou jste vytvořila na motivy Danteho Božské komedie, jenž má charakter cesty skrze Peklo, Očistec a Ráj, takže se dá říci, že toto bylo její pokračování...Je to tak?
Mýtus věčného návratu
V podstatě se dá říct, že jsem na ní volně navázala. V Bold Gallery divák výstavou procházel skrze Peklo, Očistec a Ráj a na výstavě v galerii Václava Špály divák také procházel instalací, kterou kurátor Radek Wohlmuth krásně nazval „iniciací“ od zrození po tanec smrti. Na výstavě „In illo Tempore“ jsem šla myslím ještě hlouběji, a více se zabývala cykličností a hledáním univerzálního základu kultur.
Patříte mezi pětici českých výtvarníků, jejichž obrazy zařadila londýnská aukční síň Sotheby´s před dvěma lety do své aukce. Jak k tomu došlo?
Došlo k tomu na základě výstavy v Bold Gallery, kterou navštívily díky panu Hejtmánkovi z Bold Gallery osoby, které aukci připravovali.
Patříte také k těm tvůrcům, kteří musí mít ve svém dosahu neustále blok a tužku?
Ano, moc často se mi nestává, že bych s sebou něco netáhla, přinejmenším je to kniha, když zrovna nekreslím.
A jaký další literární žánr kromě Eliadových děl ráda čtete?
Vždy to záleží na tom, co mě v danou dobu zaměstnává a sahám do různých žánrů. Často je to analytická psychologie, sociologická literatura, také beletrie, mám také velmi ráda poezii.
Malujete raději ve dne, nebo v noci?
S dětmi jsem se naučila rychle přepnout a malovat v jakékoliv volné chvíli. Přesto ale převážně maluju v noci nebo k ránu.
Jdou vaše děti ve vašich výtvarných stopách?
Syn má spoustu zájmů a neustále si hledá nějakou zábavu, rád zkouší a s manželem ho v tom podporujeme a ať si zvolí cokoliv, důležité pro mě je, aby v tom, co si zvolí, cítil určité naplnění, radost a byl sám se sebou spokojený. Teď je to třeba záliba v úklidu odpadků na ulicích. Barva ho baví, ale více než kreslení samotné má rád akci s barvou. Děti do malování nutit nehodlám, chci, aby vnímaly, že nejsem jenom máma a manžel není pouze táta.
Můžete našim čtenářům prozradit, na jakém dalším zajímavém díle pracujete v současné době?
V současné době pracuji na obrazovém triptychu věnovaném mentální projekci „hory“, která se jako téma používá v katatymně imaginativní psychoterapii. Pomalu připravuji také novou výstavu pro galerii v Broumově, která se bude konat v letních měsících.
Děkuji za rozhovor.
Já, děkuji.
Diskuse