K otázce adekvátnosti publicistických komentářů o ukrajinské válce

20. 5. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
"Objektivní zpravodajství o válce je nesmysl," napsal americký prozaik William Eastlake v doslovu k románu The Bamboo Bed (v překladu Roberta Křesťana vyšel česky jako Umírali jsme v bambusu). 

Eastlake se coby brooklynské dítě původem britských rodičů socializoval do kulturně kritické komunity amerických spisovatelů jako William Faulkner, Ernest Hemingway nebo John Steinbeck. Když byl tedy redakcí levicového listu The Nation vyslán do Vietnamu, což později dalo vznik shora zmíněnému románu, potřeboval nějak vysvětlit, proč jeho vznikající texty mají daleko k objektivitě. Eastlakeova teze zní: Objektivita válečného zpravodajství není možná. Musíme naslouchat řeči vojáků. Musíme také nechat "hovořit" své podvědomí.


Kdyby byl nicméně ruralista a rančer Eastlake poněkud více proškolen v levicovosti tzv. tankies (skalních a otrockých stoupenců imperiální Moskvy na levici), nezůstal by mu upřen běžný přístup k nesezdanému soužití objektivity, vědeckosti a třídnosti v komunistické ideologii. Ruská trojka objektivita, vědeckost a třídnost, která by se v každém jiném diskursu v poměru 2:1 navzájem vyvracela, ovšem na poli komunistické ideologie umožnila divoké "dialektické" orgie.

Za normálních okolností ruská trojka vede k předstírání, že čím jsme zaujatější ve prospěch "správné" strany, tím jsme zároveň také objektivnější a vědečtější.

Ukažme si to na příkladu palestinské otázky, po "dialektickém" obratu v počáteční poválečné pomoci Izraeli komunisty vždy hojně propagandisticky zneužívané.

Zde se například poukaz na původ celé řady izraelských politiků v prostředí pravicového terorismu 40. let krásně snoubí s popíráním docela zjevné skutečnosti, že palestinské hnutí Hamás je dodnes teroristickou organizací fungující v izraelsko-palestinském konfliktu jako íránský proxy.

Samostatný Izrael je třeba odmítnout, protože ho na hanebném základě nakby vybudovali teroristé, takže je teroristickým státem. Palestinský stát vybudovaný teroristy, to by ovšem bylo něco jiného...

Až posud je tedy vše při starém a naprosto jasné. Nezáleží na tom, co kdo dělá, ale kdo to dělá. Když američtí kapitalisté proměnili dělníka v pásové výrobě v pouhý odlidštěný přívěsek stroje, bylo třeba to odsoudit. Chaplinovu Moderní dobu promítneme. Když přesně podle týchž zásad taylorismu a ještě o dost navíc dělníka odíraly sovětské státní podniky, jednalo se o báječný důkaz ekonomické životaschopnosti sovětského zřízení. Chaplina zcenzurujeme. V kapitalismu totiž dochází k vykořisťování člověka člověkem, kdežto za socialismu je tomu naopak.

Avšak pozor, změna.

Na scénu přehledně rozdělenou bojovými liniemi křížového tažení proti západnímu kapitalistickému imperialismu nakráčel ruský imperialista příležitostně se ohánějící také účelovými protikapitalistickými hesly. Vyvolal v Evropě nejvražednější válku od rozpadu bývalé Jugoslávie v 90. letech minulého století a současně i největší vojenskou operaci na kontinentě od invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968.

Kdybychom se v dané situaci nechali vést levicovým podvědomím, zhruba tak, jak to kdysi navrhoval William Eastlake, museli bychom se postavit jednoznačně na stranu napadeného a odmítnout ničím neospravedlnitelnou ruskou invazi.

Na věci by nebylo nic těžkého. Kdo se staví na stranu utlačovaných na Blízkém východě či v Latinské Americe, měl by obdobně snadno podpořit oběti ruského utlačování, násilného porušťování a vyvražďování. Žádná zásadní změna. Imperialistické a kolonialistické výboje nebudeme přece dělit na "dobré" a "špatné". 

Kdybychom se totiž primárně starali o oběti imperiálního násilí.

Zde však narážíme na problém. Světonázor umisťující na první místo "boj proti západnímu imperialismu" se nestaví ke každému utlačování a válečnému běsnění stejně - třebaže vynakládá nemálo vynalézavosti na to, aby navenek vyvolal právě takový povrchní dojem. Oběti ruského utlačování jsou "vinny" tím, že si dovolily přijmout pomoc nenáviděného Západu. Dokonce by se za určitých okolností s pomocí Západu mohly vojensky ubránit. A proto je potřeba jejich nepopiratelné utrpení neustále relativizovat, emocionální apely s ním spojené odmítat.

"Dialektická" operace ideologicky naprogramovaného autora vede v nepředvídané situaci k tomu, že se od tupého stranění palestinským teroristům obratem přepne do "bezhodnotové objektivity", třebaže až do doby nedávno minulé ani netušil, že něco jako weberovská Werturteilsfreiheit vůbec existuje.

Jeho světonázor ho normálně nutí, aby v každé situaci jasně stranil. Když ale nyní takové stranění náhle není možné - obětem invaze totiž stranit nechce a otevřeně stranit jejím strůjcům je zase společensky nepřijatelné - z bezradnosti se utíká k "objektivitě" úplně jiného charakteru, než jaký si nárokuje jeho rutinní, stranící třídní hledisko. Tam, kde se vždy zdůrazňovala výhradně perspektiva jediné strany, najednou slyšíme řeči o povrchní "objektivitě" ve smyslu "pět minut pro Žida, pět minut pro Hitlera".

"Přísně objektivní pohled na válku ve Vietnamu nemůže být ničím víc než pouhou snůškou statistických údajů," napsal kdysi William Eastlake. Podobně by ani "přísně objektivní" pohled na válku na Ukrajině nemohl být ničím jiným než snůškou statistik. Těch vojenských, kde ukrajinská strana zjevně nadsazuje ztráty protivníka a mlčí o svých vlastních, ale i civilních ztrát, u nichž se postupně ukazuje (jako na případu ruského bombardování činoherního divadla v Mariupolu), že dokonce i ukrajinské úřady je mají tendenci značně podceňovat.

Objektivita ve stylu "pět minut pro Žida, pět minut pro Hitlera" ovšem vždy vybírá jen ty nejnižší dostupné odhady počtu ukrajinských civilních obětí.

V konečné instanci je takové oportunistické "zdržení se soudu" jen výrazem naprosté bezradnosti a intelektuální impotence. Ta si ani dost málo neví rady se světem, který náhle a bez varování v přímém přenosu ukazuje děsivou a nevábnou tvář dlouho oslavované "multipolarity", jaká přece podle posvátných ideologických předpokladů vůbec nesmí existovat. Se světem, který naléhavě vyžaduje, abychom se rozhodli, zda a co nám stojí za to bránit před zlovolným a nebezpečným nepřítelem, který se nenechá vázat žádnými pravidly a neštítí se žádné bestiality ani podlosti.

"Řešení" ovšem existuje, a je strašlivě jednoduché. Jak by nepochybně prohlásila legenda českého internetu Věra Pohlová, "Já bych všechny ty války a mobilizace zakázala".

1
Vytisknout
6322

Diskuse

Obsah vydání | 24. 5. 2022