Ve věci finské neutrality na pozadí "finlandizace" po skončení 2. světové války zůstává v českém veřejném prostoru v oběhu řada proruských mýtů.
Předně a nejobecněji, pracuje se s falešnou představou, že Finové byli po dvou krvavých válkách se Sověty (Zimní válka 1939/1940, Pokračovací válka 1941/1944) s "neutrálním" statusem a tím, co pro ně znamenal, víceméně spokojeni. K šíření tohoto bludu v českém prostoru přispěla svými články a knižními texty zejména Veronika Sušová-Salminen.
Ve skutečnosti byla neutralizace Finska výrazem pouhé nouze a nezbytnosti. Finsko přepadené sovětskou přesilou v roce 1939 nenašlo na mezinárodní scéně žádného skutečného spojence. Dodávkami zbraní a vojenského materiálu mu tehdy výrazně pomohlo Švédsko, které také umožnilo příjezd několika tisíc svých dobrovolníků. Šlo o velice důležitou podporu, ale nikoliv o skutečné vojenské spojenectví.
V Pokračovací válce se finským spojencem z naprosté nouze stalo Německo. Sehrálo důležitou roli dokonce ještě během rozhodující bitvy druhé sovětské invaze, když se v červenci 1944 zásadně podílelo na leteckých operacích a protitankové obraně vedoucích ke zničení útočících sovětských sil kolem Tali-Ihantaly. Ale podmínky následného míru samozřejmě obsahovaly zpřetrhání všech vazeb s Němci.
"Finlandizace" znamenala fakticky podřízení finské zahraniční a bezpečnostní politiky Moskvě - a také příležitostné zásahy Kremlu do vnitřní finské politiky, včetně například otevřeného nátlaku na složení vlády, pokud se ten či onen ministr zdál nedostatečně prorusky horlivým. Na konference finských sociálních demokratů jezdili z Moskvy dohlížet přední bolševičtí představitelé. To vše v situaci, kdy Finové při pohledu na historické etnické mapy dnešního Ruska dobře viděli, k jak důkladnému vyhubení ugrofinských národů na jeho území během expanze moskevského impéria došlo. Samotní Finové v zásadě přežili ruskou genocidu Ugrofinů zejména proto, že až do roku 1809 patřili do švédské, nikoliv ruské "vlivové sféry". V mnohem horších podmínkách se od roku 1710 pod ruskou nadvládou o přežití snažili ugrofinští Estonci.
Podstatná část Finů "finlandizaci" vnímala jako ponížení a ve skutečnosti ji nenáviděla - stejně jako její původce. A ještě dávno po skončení 1. studené války se Finsko vzhledem k historickým zkušenostem s ruským sousedem chovalo úplně jinak než zbytek západních zemí. Zatímco Západ ve své většině s vidinou "mírové dividendy" zmenšoval ozbrojené síly, Finsko na trhu nakupovalo značné počty výzbroje, včetně levných přeprodejů z bývalých arzenálů členských zemí Varšavské smlouvy. A s ohledem na obranu hranice s Ruskem například velmi váhalo při podpisu mezinárodní úmluvy o zákazu protipěchotních min. Nikdy také nezrušilo povinnou vojenskou službu.
Pro řadu Finů znamenal případný vstup do NATO zejména problém představovaný přechodným obdobím, kdy by země sice vyhlásila záměr vstoupit, ale formálně ještě členem nebyla. Přesně to byl hlavní důvod dodnedávna negativního postoje veřejnosti k možnosti zrušení vnucené neutrality.
Kvůli Putinově přepadení Ukrajiny, které nadlouho zkonzumovalo dostupné ruské jednotky všeho možného i nemožného druhu, ovšem dokáže nyní Finsko (i Švédsko, s nímž je postup úzce koordinován) vstoupit do NATO bez obav z nového ruského přepadení, které by stálo za řeč.
Kdo tvrdí, že Finsku členství v NATO "nepřinese náležité bezpečnostní záruky", měl by se namáhat se studiem reálných problémů spojených s obranou Finska. To má mj. více jak 900 000 motivovaných záložníků, ale nadále trpí věčným finským problémem v podobě zajištění přísunu dostatečného množství munice, náhradních dílů, zásob a nahrazování případných ztrát na technice pro takové množství vojáků - nemluvě ani o problémech námořní obrany. Země sice disponuje středně velkými podniky v oblasti zbrojního průmyslu a leccos pro své ozbrojené síly dokáže vyrobit sama, ale ani zdaleka ne vše.
Když se Helsinkám poprvé od roku 1939 podařilo najít proti Rusku přijatelného a spolehlivého spojence, na potenciální "ruské frontě" se přitom nic zásadního nezměnilo. Rusko svými výhrůžkami z konce minulého roku už před žádostí Helsinek o vstup do NATO zpochybnilo samotnou myšlenku neutrality, přinejmenším na svých hranicích. Úroveň napětí a riziko ruského útoku se ale nyní výrazně nezvyšují. Zato se ale velice výrazně zvyšuje zahraniční podpora finské obrany, a to včetně materiálního aspektu.
Mimochodem, případ Finska a Švédska v NATO funguje také jako přirozený experiment vyvracející bláboly tzv. "realistické" školy v teorii mezinárodních vztahů. Kdyby totiž problém s Ruskem spočíval výhradně v tom, že "Západ rozšiřuje NATO", jak se zapřísahají všelijací mearsheimerové, musela by žádost obou skandinávských zemí o vstup do Severoatlantické aliance vést k okamžitému konfliktu s Moskvou, vzhledem k okolnostem nejspíše jadernému.
Nic takového ale nyní očekávat nemusíme. Dokonce i Kreml velmi utlumil dosavadní výhrůžky a zastrašování, neboť zjistil, že se ho Finové a Švédové nebojí, tudíž se mu tento přístup nevyplácí. Lze dokonce očekávat, že i český hradní žvanil přestane stále dokola vytahovat "finlandizaci" Ukrajiny.
"Realisté" zaklínající se "klíčovými národními zájmy" naštěstí rozumějí skutečnému fungování a vnitřním motivacím expanzívního ruského imperialismu jako koza petrželi.
Skutečnost, že Finsko a Švédsko se chystají vstoupit do NATO, je ještě pozoruhodnější, než vykresluje mnohá média. Nejen, že obě země udržovaly po mnoho desetiletí důslednou neutralitu, ale – zejména Finsko – činily tak pod tlakem Moskvy, u...
Diskuse