Zemřela paní Marcela….A naštěstí u toho nebyl robot Robin

9. 7. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 8 minut


"Mládí lidé přece nedovedou rozmlouvat. A proč taky? Dovedou křičet, objímat se poskakovat do časného rána ponocovat, nosit cukr poníkům, líbat a hladit čenichy báječných čau čaů, a pak v jednom vzruchu a spěchu plavat i skákat do vody…Budou nesmírně hodní k lidem, kteří něco znamenají, ale sami asi budou dost omezení…Jaká škoda, řekla…"

(Virginia Woolfová, Paní Dallowayová, 1925, přeložila Vlasta Dvořáčková)

Musím ještě porušit své prázdninové mlčení, jelikož tento nekrolog opravdu nepočká.

Mnohokrát jsem zde psal o tendenci v sociální práci, která se posunula  k stále více roboticky popsaným metodikám ke každé sociální situaci, které si sociální pracovníci neustále čtou mezi sebou. Je jim doporučován profesionální odstup od klienta, nemají být emocionální směrem k prosazování práv klientů, k nastavení pevných hranic…

A také již po několikáté zde sám na sebe prozrazuji, že můj přístup je velmi odlišný. Vlastně je úplně jiný, je postaven na mé typologii, která se vzpírá neustálému držení odstupu od klienta. Prostě jsem člověk, který není neustále rozsekáván na kousky své osobnosti. A také stále více vidím sociální práci jako součást společenského, politického systému, který určuje nelidská primární pravidla naší hry a který musí sociální pracovník neustále prolamovat, pakliže chce opravdu pomocí svým klientům.

Například u paní Marcely, kdyby žila ve státě, kde funguje sociální politika, by nikdy nemohlo dojít k níže popsané situaci a moje vlastně neustálá "intervenční sociální práce v režimu krizovém", by zde vůbec nebyla nutná. To je hlavně "krizová sociální společnost". A kdo jiný má bít na poplach, když ne sociální pracovník v terénu?

S paní Marcelou to byla osmiletá spolupráce, doprovázení a řešení věcí spíše praktických. Vždy si držela určitý odstup. Měla životní bolest, zkušenost, že lidé jsou svině (byla to často opakovaná věta nás obou), ji vedla k ostražitosti vůči  všem lidem a já to naprosto chápal.

Proto  naše osobní povídání bylo spíše svátkem a já si vždy vážil každé chvíle, kdy se rozpovídala. Jinak jsem zvolil směrem ke klientce spíše submisivní postavení, které paní Marcelu uklidňovalo a motivovalo, dávalo ji pocit určité ženské převahy a to opravdu potřebovala. Tato pozice byla tou nejlepší "aktivizací její osoby". Kolik různých pracovnic v domácí péči vyměnila jen z důvodu, že jí něco, jak říkala "nakazovaly".

Potkáváme se v nemocnici v roce 2013 (těsně před jejím propuštěním), kde nebyla žádná sociální pracovnice a kam byla paní Marcela převezena v době svého kolapsu v bytě a během její hospitalizace ji neúprosný sociálně/zdravotní systém v ČR stačil zadlužit na nájemném, byla ji odpojena elektřina, plyn a telefon a bylo proti ní už zavedeno exekuční řízení.

Prostě byla to klasická situace osamoceného člověka v současné ČR, který žije naprosto nenápadný život v sociálním osamocení (na které je však celoživotně zvyklý, dokáže v něm žít a děsí se hlavněpřevozu do nějaké instituce). A opravdu jsem si jí neuměl představit s další klientkou na pokoji s jejím individuálním, aktivizačním plánem, kde by měla hodiny pečení, práce s hlínou, muzikoterapii… ). To by paní Marcela nevydržela!

Vlastně nic až tak akutně nepotřebovala, "jen" v bytě upadla, utrpěla zlomeninu a po několika měsíčním pobytu v nemocnici a v sociálním zařízeníá se vrací do bytu, kde se však již nesvítí, netopí, nejde pevná telefonní linka a ze schránky se na ni se vyvalí plná schránka doporučených dopisů o dluzích skoro všude, předžalobnich výzev k platbám peněz, které absolutně převyšují její reálné finanční možnosti.

A byt v dezolátním stavu - její, možná jediná opravdová radost - kytičky úplně uvadlé, strašný smrad ze zkažených potravin ve vypnuté ledničce, starobní důchod zastaven a v peněžence asi 90 korun…Ano, toto se stane během opravdu několika týdnů. Tady je český systém nastaven výborně: Vyřídit 80 letého člověka dokáže možná nejrychleji na světě.

Následují děsitky jednání, elektronických a doporučených dopisů se všemi aktéry a zde svůj herecký talent využívám vrchovatě. Popisuji na všechny strany strašný příběh nespravedlnostį asociálního státu, někdy dojímám - hluboký lidský příběh osamělé seniorky, která se dostala do osidel nefunkčního sociálního statu, musí být podán tak, aby se i otrlá úřednice na ČSSZ v konci rozhovoru rozplakala. A tak sleduji typologie úředníků a podle nastavení úředníka jednám: S někým se rozumně domluvim, jindy hraji na city, někdy spustim lamentace, jindy se strefuji do úředního fachidiotství a někdy - no řvu!

Tyto velmi sporné metody sociální práce však mnohdy jediné přinášejí opravdový výsledek konkrétní pomoci. Tak to tady opravdu chodí.  Během několika měsíců je to nejhorší vyřešeno. Dokonce i exekutorka zastavila řízení za slib, že o její dobrotě a o sociálním cítění k zcela osamocené, smyslově omezené, špatně pohyblivé a na žádost exekutorky jsem ještě doplnil i slepé klientce - napíši pochvalný dopis na "Exekutorskou komoru", kde měla jakési problémy a tento HLP (hluboký lidský příběh) - by mohl odvrátit její kárný trest.

Paní Marcela se již časem více usmívá, společně nakoupíme desítky květin do bytu a časem se stáváme neodmyslitelnou dvojici Vršovic, kde já, táhnoucí nákupní tašku na kolečkách jsem dirigován drobnou ženou a musím poslouchat na slovo (třeba s taškou míjet všechny kanály, neboť paní Marcela tvrdí, že to přináší strašnou smůlu). Nebo když hledáme mandl na Žižkově, který je však již 20 let zrušen, ale paní Marcela  tvrdošíjně tvrdí, že do něho chodila ještě před hospitalizací v nemocnici... Tak  tvrdošíjně, až jsem uvěřil…

Tento nenápadný život tééto ženy měl v sobě jakousi pokoru, životní disciplínu, jasně daná morální pravidla, která však zamrzla v reáliích někdy v 70. letech 20 století a i díky nemoci ji nedovolila posun do současnosti. Její osud ve stáříje přímná obžaloba současné sociální práce, která má plná ústa udržení klientů co nejdéle v domácím prostředí, ale veškeré společenské podmínky jsou zásadně proti tomu.

A tak jsem nakonec pyšný na to, že se paní Marcela neocitla v žádném pobytovém zařízení, kde by ji pomáhal "robot Robin".  Čeští inženýři totiž na ČVUT vymysleli tento zázrak techniky, který nejspíše časem nahradí všechny ty protivné Velemany. A ještě to bude mít jednu obrovskou výhodu: Robinové nebudou vrchnosti do ničeho kecat, stěžovat si, nebudou je nutit řešit nevyplacené finanční příspěvky, nebudou chtít odměny…

Jen nevím, zda by introvertní paní Marcela byla šťastná s touto odlidštěnou hračkou pro infantilní technokraty a politiky, která sice dovede zazpívat všechny šlágry Karla Gotta a dokonce i tančit, ale pro mne je to spíše výsměch starším klientům a jejich složitým a těžkým životům. Oni opravdu nejsou pokusnou hračkou v našich rukách a vyžadují až do posledního vydechnutí abychom s  nimi důstojně soucítili a vnímali jejich individuální osobnost.

Paní Marcelo, odpočívejte v pokoji a já vím, že tam nahoře musejí být spousty čtyřlístků, které jstem Vám tak marně sháněl ve všech květinářstvích po celé Praze.



2
Vytisknout
7597

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2022