Několik nepříjemných pravd o jaderném zbrojení po ruské invazi na Ukrajinu

7. 10. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
Ačkoliv to někteří zuřivě odmítají a zásadně nechtějí slyšet, jaderné zbraně budou kvůli ruskému přepadení Ukrajiny v Evropě bohužel napříště hrát mnohem větší roli, než jakou hrály v posledních třech dekádách. Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat - ale to je asi tak vše, co se proti tomu dá dělat. 

Počty jaderných zbraní v Evropě zásadně omezila smlouva o střelách středního a kratšího doletu (INF Treaty) podepsaná prezidenty Gorbačovem a Reaganem v prosinci roku 1987. Tato smlouva plně zlikvidovala některé třídy jaderných nosičů. Specificky se omezení jaderných zbraní věnovala smlouva SALT-2 - ta však nepočítala s žádným "úplným zrušením" čehokoliv.


Mimochodem, smlouva INF byla výsledkem všeho možného, jen ne jednostranných odzbrojovacích iniciativ. Sověti se během 70. let pokusili rozmisťováním nových výkonných raket SS-20 získat v Evropě lokální převahu v jaderných zbraních středního doletu, na což o několik let později NATO reagovalo rozmístěním raket Pershing-2 a střel s plochou dráhou letu Tomahawk. Jak je pravidlem, hysteričtí "bojovníci za mír" na Západě zuřivě odmítali jediný prostředek, kterým si NATO nakonec vynutilo rozumná jednání se Sověty, tedy dozbrojení aliance. Kdyby Sovětům jejich přístup zafungoval a získali jednostrannou převahu, nikdy by se ho nevzdali.

INF zbavila Evropu velké většiny jaderných nosičů s doletem přes 300 km. Kdyby Rusko tuto smlouvu cíleně netorpédovalo vývojem některých variant systému Iskander a dalších prostředků s větším než povoleným doletem, mohlo tomu teoreticky takto být i nadále. Avšak není, protože smlouva de facto přestala být dodržována a USA ji proto vypověděly. Proto se dokonce ještě před Putinovou pokračovací válkou proti Ukrajině schylovalo k novému kolu evropských závodů v jaderném zbrojení. Akutní bezpečnostní krize uvedený stav pouze zdůraznila a dále vyhrotila. 

Došlo k tomu v situaci, kdy má Rusko v Evropě v jaderných zbraních nad NATO téměř dvacetinásobnou převahu, přičemž západní zbraně i nosiče jsou výrazně zastaralé, zatímco ty ruské byly v minulých letech systematicky obnovovány a modernizovány. Konkrétně se v Evropě nachází zhruba stovka velmi starých amerických taktických gravitačních bomb B61, k jejichž nesení jsou způsobilé vesměs rovněž velmi staré bojové letouny (jako německá Tornada, která čekají na vyřazení z výzbroje). Naproti tomu Rusko udržuje na zhruba padesáti základnách 1 912 kusů taktických jaderných hlavic, pro něž má k dispozici širokou škálu pozemních, leteckých a námořních nosičů (.pdf).

Tento zjevný nepoměr sil byl samozřejmě dlouho diskutován. Na druhé straně však obecně převládaly iluze o skutečném charakteru vztahů s Putinovým Ruskem, pravděpodobnost velkého konfliktu v Evropě byla systematicky zlehčována a podceňována a západní politici proto necítili potřebu ve věci cokoliv podniknout. Svou roli sehrála i specificky německá nechuť jakkoliv se otázkou jaderných zbraní zabývat. (Připomeňme, že po nekonečných debatách rozhodla vláda Angely Merkelové nahradit stárnoucí Tornada v roli jaderných nosičů také velmi starými americkými letouny F/A-18, a že toto rozhodnutí bylo revidováno teprve v důsledku nové ruské války v Evropě.) Popisovaný stav však k 24. únoru letošního roku nevyhnutelně vzal za své.

Putin svým nijak nevyprovokovaným pokračovacím přepadením Ukrajiny zničil úsilí modernizovat ruské konvenční ozbrojené síly, které bylo systematicky a s velkými oběťmi pro životní úroveň obyčejných Rusů udržováno od roku 2008. "Geniální stratég" jediným škrtnutím pera zlikvidoval takřka patnáctiletý investiční cyklus - a další peníze na modernizaci výzbroje už mít nebude. Jeho konvenční armáda je v troskách. Proto začíná ve svém "velmocenském" velikášství daleko více spoléhat právě na jaderné zbraně. Jedině jaderné zbraně, domnívá se Kreml, mohou ještě zajistit absenci trestu za prohranou dobyvačnou válku na Ukrajině.

K plácání o tom, že si prý teď někdo "zahrává" s jadernými zbraněmi, se sluší dodat pouze tolik, že jediný, kdo si s nimi opravdu zahrává, je šílený rádobycar Putin. Jedině on vyhrožuje jejich nasazením, proti Ukrajině i proti Západu. NATO ve svých reakcích dalo jasně najevo, že i kdyby Putin nařídil použít proti Ukrajině taktické jaderné zbraně, reakce Západu by byla striktně nejaderná.

V dlouhodobějším výhledu však bude NATO muset konečně řešit výše zmíněný nepoměr sil v oblasti taktických jaderných zbraní - a také jejich nasaditelnost v hypotetickém konfliktu. Nedává smysl udržovat tento typ zbraní na stávajících základnách v hlubokém týlu aliance, pokud budou napříště muset sloužit k odstrašování od inzerovaného ruského jaderného útoku proti území členských států, jakým Putin hrozil ve svém posledním projevu.

Polsko patří spolu s baltskými státy k předním kandidátům na takový agresívní Putinův pokus - proto se mu vůbec nelze divit, že se zajímá o možnou účast v programu "nuclear sharing" Severoatlantické aliance. Ruské kalkulace, že by Berlín nebo Paříž nechtěly riskovat řekněme kvůli jadernému úderu na Gdaňsk nebo Gdyni, by tak vzaly za své.

Zajímavou otázkou je, zda by se o totéž neměla zajímat i Česká republika. Také ona se přece nachází na oficiálním ruském seznamu "nepřátelských zemí". 

Bude jistě předmětem dlouhých a obtížných debat, v jaké míře a jakými prostředky NATO hodlá v oblasti taktických jaderných zbraní (a případně i jaderných zbraní středního doletu) dosáhnout alespoň přibližné parity s Ruskem. Dvacetinásobná převaha Moskvy v kombinaci s bezprecedentními výhrůžkami potrhlého Putina nicméně volají po odvetných krocích. To že si je někdo nepřeje, přál by si, aby se Západ nechal ruskými jadernými hlavicemi zbaběle vydírat, nejraději by na mírových demonstracích zpíval "kumbája" a rozhořčoval se nad podlým snažením "amerických imperialistů" zastavit ruské dobyvatele, ovšem na věci nic nezmění.

Patologické a vrcholně nebezpečné putinské Rusko, od nějž rychle dávají ruce pryč i Čína, Indie nebo středoasijské státy a které brzy bude mít na své straně jen běloruskou, syrskou, severokorejskou či nikaragujskou diktaturu spolu se západními trumpisty a zanikající antisystémovou ultralevicí, se jaderným vydíráním žádné beztrestnosti za svou imperialistickou agresi rozhodně nedomůže.

2
Vytisknout
8076

Diskuse

Obsah vydání | 11. 10. 2022