Prosím, odejděte všichni tři!

9. 12. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 6 minut

Ministr Jurečka, generální ředitel Úřadu práce Najmon a současná náměstkyně Úřadu práce a bývalá generální ředitelka Sadílková se začali v médiích mezi sebou hádat

Sir Harold: (jakoby roztržitě) Měl jsem…
Blankensse: Copak, drahý příteli….
Sir Harold: …si uvědomit. (Pomlka) Už nějakou dobu nevěřili v schopnost mé rukavice, že je uhlídá. (Ještě starostlivěji) Ostatně, moje rukavice mne sama přestala informovat.
Blankensse: Ta hovada z nás ještě nakonec udělají inteligenty.

(Jean Genet, Paravány, překlad: Anna Fárová a Jaroslav Gillar, 1973)

Kolik článků jsem v posledním roce zveřejnil v Britských listech  o katastrofě na Úřadech práce ČR. A mohu psát pořád dokola, naučené chování politiků je stále stejné: Na sociálním výboru poslanecké sněmovny stále čtou poslanci hororové příběhy lidí, kteří nedostávají včas sociální dávky. Pan ředitel Najmon a jeho náměstkyně Sadílková si hrají pořád na schovávanou a ministr Jurečka je  v sociální oblasti mimo mísu.Já sám bych mohl předčítat dlouhé  hodiny desítky smutných lidských příběhů a vše je marnost, marnost, marnost.

 

Od opravdu funkčních a schopných politiků/státníků totiž čekáme něco úplně jiného:

V systémovém režimu krizového řízení alespoň "nahodit" základní funkčnost systému, dokázat vidět tvrdou realitu a následně jednat. To se však neděje desítky let a současná společenská krize odhalila to, co jsme všichni, kteří pracujeme v této oblasti dávno věděli.

Úřady práce a postupně i například sociální odbory a neziskové organizace fakticky kolabují. Sociální pracovníci v posledních třech letech houfně opouštějí obor sociální práce. My, kteří pracujeme dlouhá léta v tomto oboru víme, že do výběrových řízení se již vůbec nikdo nehlásí. Fluktuace v tomto oboru je obrovská, tabulkových míst nejsou naplněny možná tisíc. Peníze jsou  nakonec stejně podprůměrné, funkční nástroje sociální politiky nejsou skoro žádné, problémem je arogance řídícího managementu a politické reprezentace, kompetence sociálních pracovníků je stále menší. Vše je řízeno dlouhodobě pomocí sociálního inženýrství a strašlivé byrokracie z MPSV. Pouze ti, kteří drží tzv. pusu a krok, jsou zde trochu slušněji oceňování, odbornost sociálních pracovníků se stále snižuje, ti nejlepší odcházejí většinou jako první.

Postupně se stáváme posluhou a odpadním košem problémů politiků, kteří si nevědí se současnou sociální realitou rady a všechny lidi  posílají "na sociálku". Vedoucí management (nejen) Úřadů práce ČR chrání hlavně sám sebe. Tuto skupinu jsou ještě politici schopni za tvrdé vládnutí a udržení tzv. pořádku slušně zaplatit.

K personálnímu složení vedení MPSV a ÚP ČR:

  • ministr Jurečka nikdy neměl připustit, aby základní cesta k řešení krizové energetické situace vedla přes Úřady práce ČR, které již v době jeho nástupu byly v žalostném stavu. Jeho neznalost tohoto resortu nechala situaci dojít až do těchto konců

  • generální ředitel ÚP Najmon, naprosto mediálně neviditelný, dávno již na svém místě nemá co dělat

  • náměstkyně a bývalá ředitelka Sadílková, která tuto instituci právě svým zcela byrokratickým a tvrdým přístupem ke klientům pohřbila, je naprostým výsměchem jakýchkoliv možných změn

Všichni tři by měli neprodleně odejít ze svých funkcí.

Je zásadní, aby se do čela MPSV postavil člověk, který je plně seznámen s realitou, a vytvořil krizový tým řízení Úřadů práce ČR. V této chvíli je primární, aby dokázal nový ministr nebo ministryně přesvědčit vládu a premiéra Fialu, aby odstoupili od děsivé umanutosti, nechávat přenést hlavní zátěž společenských problémů na Úřady práce ČR a sociální pracovníky. Je nutné otevřeně si přiznat, že se dnes jedná jedná o chřadnoucí, vykostěný obor, kdy instituce ÚP ČR, je schopna jen za cenu vážných zdravotních problémů prekarizovaných zaměstnanců za přepážkou čelit jen špičce ledovce sociální pohromy této doby.

Politici/státníci (kde je však vzít?) musí dokázat přesně mířenými zásahy zvládnout inflaci, poprat se s pracující chudobou, dokázat prosadit alespoň částečnou daňovou spravedlnost a dokázat čelit neustálému zdražování všech základních potřeb. A hlavně je nutné řešit obrovský nárůst cen nájemního bydlení a cen energií tak, aby stát přes Úřady práce ČR nemusel administrovat prakticky třetinu obyvatel této stále více chřadnoucí země.

A my sociální pracovníci napříč oborem musíme v sobě najít sílu k odporu. Kdepak jsou akademici v sociální práci, kteří by měli bít na poplach jako první? Dnes se  jedná o zachránění důstojnosti našeho oboru, kterého si užfakticky nikdo opravdu neváží. Naše uvažování často vykazuje stopy "stockholmského syndromu" k našim zaměstnavatelům, který by třeba zaměstnanci ve finančním sektoru nikdy nedokázali pochopit.

Například odboráři v ČNB jsou schopni si k své nadprůměrné mzdě vyjednat na zaměstnavateli doložku zvýšení mzdy, která kopíruje přesně inflaci. Nikdy nemohou rozumět sociálním pracovníkům a jejich submisivitě. A proto se na nás mnohdy dívají tak svrchu.

Proč proboha ti sociální pracovníci nespustí stávku, když mají všechny argumenty i trumfy v rukou pro tuto mezní možnost - ukázat svoji společenskou důležitost, myslí si tito lidé.

Zaměstnanci na Úřadech práce ČR v první linii nemají peníze na důstojný život (je to naprosto prekarizovaná práce), často se tu vyskytuje bossing a mobbing. Stres zaměstnanců je k nevydržení, na samé hraně psychosomatických potíží zaměstnanců - a výsledek je mlčení. Co k tomu dodat? Odpovědět si musí každý pracovník v sociálních oborech najít sám v sobě.

A poslední připomínka:

Určitě není cesta přijmout pracovníky (nejspíše studenty) na dohody, jak o ní mluvil pan Jurečka. To už bude definitivní konec sociální práce jako oboru.



4
Vytisknout
8275

Diskuse

Obsah vydání | 13. 12. 2022