Paradoxní, oživující propast vánoční radosti

24. 12. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty
Jsou věci samozřejmé a nudně se opakující. Můžeme tak drmolit modlitby a náboženské pravdy. Jenže to, že všemohoucí Bůh se narodil jako chudé, opuštěné dítě v Betlémě, to je tak obrovský paradox, tak podivuhodná, všechno měnící zvěst, že ani neustálým opakováním nemůže zevšednět. Není to nějaký lokální bůh, je to Stvořitel světa. Stvořitel jako betlémské dítě! To přece není možné, to je šokující, to je šílené, na to si nelze zvyknout.

Paradoxy Boží hloubky nemůže sežrat ani jinak vše pohlcující a nivelizující zvyk. Pokud jsme si na Vánoce zvykli, pokud je to jen jeden z dalších zvyků, jsme ve skutečnosti bez Vánoc. Ne, opravdu nejde o folklór, o vánočku, koledy, stromeček a kapra. Nejde ani o to, co kdysi bylo. V Betlémě se nenarodil někdo, kdo byl kdysi. Narodil se někdo, kdo je věčně, kdo je sám prazáklad našeho já, kdo nám dal dar života a kdo nás čeká před námi na konci naší cesty Kdo stvořil tento svět. A narodil se jako chudé, bezbranné dítě. A nakonec ho umučí na kříži.

Umučí? Šílené, nemožné! Boha umučí? Všemocného Boha umučí? Všemocnost, ze které se propadáte do závratě, to je přece ta pravá všemocnost. To není logický problém, zda Bůh může stvořit kámen, který by sám neuzvedl. Proč musíme Boha neustále nivelizovat lidskými hříčkami? Protože se bojíme té propasti? Protože se bojíme skutečné všemohoucnosti?

Vždyť proto se narodil jako bezmocné dítě, aby o sobě vydal svědectví, abychom ho poznali. Aby tu byl s námi. A proto ho umučili. Báli se jeho lásky, báli se soucitu, který je mocnější než zvyk; zvyk, jenž vše pohlcuje, kromě Boha. Báli se totiž života, který by nebyl pohlcen zvykem, ale byl by skutečně živý, tryskající ze Stvořitele, který je v nás. Báli se velkorysosti, milosrdenství, báli se nepředstírané pravdy o svém předstírání.

Bezbranný vstoupil do hlubiny lidského utrpení a přinesl lásku. Byl za to umučen. A kde je tedy ta vánoční radost? Na mučícím nástroji, na němž zemřel, zvítězil a všechno učinil nové. Láska, kterou přinesl, zvítězila nad hříchem i smrtí právě na kříži. Morda smrti, nenávisti a násilí se tím, jak se vrhla na bezbranného Boha, požrala sama.

My bychom si představovali, že když je někdo všemohoucí, tak suverénně luskne prsty a všechno bude zase v pořádku. Stvořitel světa tohle neumí? A bylo by vše v pořádku? Je lusknutí prsty nebo prostě moc, jak ji chápeme, je čarodějník odpovědí lásky na hrůzu světa? Je to ve skutečnosti jen mechanismus té samé hrůzy, náš zvyk, naše pohodlí. Jsme jako zalití do betonu a musíme padat do propastí paradoxů Boží lásky, aby se ta krusta rozbila a my se zase našli, našli se v něm, když on je v nás.

Vánoční příběh je otřásající radost života a osvobození. Tak nás miluje, že za námi přišel. A věděl, že jeho láska bude odměněna umučením, protože takový je svět. Věděl, že tím nás v té tmě nenechá samotné, že tím nás obejme, věděl, že tím porazí smrt a marnost a beznaději. A jako takový nás čeká na konci naší cesty. Mohli jsme ho poznat a poznali jsme ho v těchto hlubinách jeho paradoxů. Je s námi navěky a nikdy nás neopustí. Kdo? Přece Bůh, který se narodil v Betlémě. To jsou Vánoce.



1
Vytisknout
4418

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2022