Fialové květy štěstí
21. 11. 2023 / Soňa Svobodová
Pod tímto názvem Fialové Květy štěstí uváděla tuto divadelní inscenaci v letech 2009 – 2014, Městská divadla pražská (Divadlo Rokoko). Doprovázel ji velmi zajímavě umělecky zpracovaný plakát, který vzešel z ateliéru jedné z nejznámějších českých fotografek, absolventky fotografických umění v Mnichově, kde ještě po jejich úspěšném absolutoriu bezmála osm let pracovala. Po svém návratu domů, se jako jedna z prvních fotografek v České republice specializovala na food a reklamní fotografii, Alena Hrbková.
Paní Hrbková, co vás přimělo, jít studovat fotografii zrovna do Mnichova?
Po pravdě řečeno, jsem fotografii studovala nejdříve v Čechách, ale po těchto studiích jsem vyrazila na zkušenou do Německa jako au-pair. A protože byl Mnichov pro mě díky této práci nejdostupnější, tak jsem se tam i po čase přestěhovala a přihlásila se na další studia fotografie.
Pocítila jste při těchto studiích nějaký zásadní rozdíl mezi Českem a Německem?
Ano, pocítila, neboť v době mých studií byl obrovský rozdíl, zvláště v technice. A myslím, že v současné době je to už celkem vyrovnané.
Jak hodně náročné pro vás bylo dokázat se po vašem studijně-pracovním návratu prosadit ve vodách české fotografie?
Musím říci, že to bylo hodně náročné, i když ve fotografii jídla jsem v té době neměla moc velkou konkurenci, neboť ženy v tomto technickém oboru nebyly moc zvykem.
Takže to v té době byla spíše doména mužů?
Ano, přesně tak.
V jednom ze svých rozhovorů jste se zmínila, že vůbec nevaříte, jak se tedy zrodila vaše myšlenka začít fotit jídlo?
Víte, jídlo je pro mne jakýmsi zátiším a asi právě z toho důvodu, že nevařím.
Všichni to moc dobře známe, že čerstvé jídlo okamžitě oschne. Do kolika minut musíte stisknout spoušť fotoaparátu, aby jídlo na snímku vypadalo čerstvě a lákalo diváka k zakousnutí?
No, to záleží na jídle. U něčeho mám času dost, ale třeba u zmrzliny naopak pár vteřin.
Tudíž kromě estetického cítění musí fotograf disponovat i skvělým postřehem?
Máte pravdu. Bez rychlé reakce se zkušený fotograf neobejde a řada snímků by vůbec nevznikla.
Když se ale ještě vrátíme k vašemu plakátu, ke zmíněné divadelní inscenaci, tak jste se při jeho tvorbě nechala inspirovat Andy Warholem, což mne přivádí k otázce, zda jste měla, či máte nějaké idoly ze světa fotografie, kteří vám byli inspirací ve vašich začátcích?
V mých začátcích mě hodně inspirovali׃ Peter Linbergt, Cindy Sherman, Diane Arbus a samozřejmě Jan Saudek.
Kromě toho ale také od roku 1998 spolupracujete s Dejvickým divadlem pro které zhotovujete portréty a dokumentární fotografie. Vzpomenete si, kterým snímkem tato vaše spolupráce započala?
To si pamatuji přesně. Má spolupráce s tímto divadlem započala fotografií režiséra divadelní inscenace Hry ze smetiště, Huberta Krejčího.
Ale nefotíte jen osazenstvo z tohoto divadla. Měla jste možnost zvěčnit i paní Lubu Skořepovou. Jak na toto focení vzpomínáte?
Kromě toho již zmíněného divadIa, fotím i pro Švandovo, v Řeznické a FidIovačku. A při těchto foceních jsem se setkala i s Lubou. Staly se z nás velmi dobré kamarádky. Díky tomu vznikla nejen tato fota, která tento rozhovor doprovází, ale celý kalendář, který jsem nafotila při příležitosti jejích 90. narozenin. A vzpomínám na ni často, neboť jsem s ní strávila hodně času a také jsme společně daly dohromady knížku Tajnosti herecké.
Určitě to musí být hodně náročné, fotit v divadle a za tmy?
To tedy ano, ale hlavně je potřeba mít k tomu kvalitní techniku.
Která je pro vás ta nej..?
Já, teď fotím na Nikon klasika, ale dřív jsem fotila na Sinar a Hasselblad ještě na diapozitiv, a to byla jiná práce...mnohem náročnější ale taky zajímavější.
Svou práci jste prezentovala dokonce i na čtyřech pražských tramvajích. Bude i pátá?
Ano, bude a bude od divadla Fidlovačka na téma divadelní inscenace Válka Roseových.
A kdy se v pražských ulicích objeví?
Přesně to zrovna v této chvíli nevím, ale možná, že to bude asi začátkem roku.
Vedle toho vaše fotografie zdobí více než 150 kuchařských knih, a to nejen v Čechách, ale i v Německu. Bylo hodně těžké, se tam po studiích uchytit?
Měla jsem štěstí, že se mi po studiích naskytla možnost spolupracovat s jedinečnou fotografkou Brigitte Sporrer, takže to díky množství zakázek nebylo tak složité
Jste také autorkou knihy Jak se fotografuje jídlo. Těžce nebo lehce?
Vězte, že těžce.
I když převážně pracujete s velkoformátovým aparátem, patříte k těm fotografům, kteří bez svého foťáku neudělají ani krok?
Ne. To tedy nepatřím. Například na dovolenou si fotoaparát nikdy neberu, protože je pro mě prací a já si chci od ní odpočinout.
A jak se vám tvoří v současné době plné nejistot?
K tomu mohu říci jen jediné – dobře.
Děkuji za rozhovor.
Diskuse