Změna režimu v Gaze: Trajektorie budoucnosti po Hamásu

22. 11. 2023

čas čtení 14 minut
Smrtící operace Hamásu ze 7. října byla navržena tak, aby využila šoku a strachu k vynucení změny v postavení a budoucnosti palestinského obyvatelstva Gazy. V tomto ohledu byla operace úspěšná – život v Gaze už nikdy nebude stejný, píše Andrew McGregor.

Podle izraelských úřadů bude součástí těchto změn i zánik Hamásu jako politické a vojenské entity. Během setkání na operačním velitelství izraelského letectva izraelský ministr obrany Yoav Gallant řekl o plánované pozemní ofenzívě Izraelských obranných sil (IDF) do Gazy: "Toto musí být poslední manévr v Gaze, a to z toho prostého důvodu, že po něm nebude Hamás". Šéf Národní bezpečnostní rady Tzachi Hanegbi slíbil, že Izrael "vymaže [Hamás] z povrchu zemského".

Jak tedy bude vypadat Gaza po Hamásu, pokud IDF uspěje? Následuje osm možných směrů pro budoucnost Gazy, které mohou zahrnovat jeden nebo více z těchto scénářů v kombinaci:

Scénář 1: Návrat Palestinské samosprávy

Po násilném vyhnání Fatahu z Gazy Hamásem v roce 2007 a následném rozpuštění palestinské vlády národní jednoty se Gaza a Západní břeh Jordánu oficiálně příliš nekomunikují. To znamená, že vláda Palestinské samosprávy (PA) na Západním břehu Jordánu (ovládaná stranou Fatah prezidenta Mahmúda Abbáse) má v izolované Gaze jen malou přítomnost nebo vliv.

Důvěryhodnost Palestinské samosprávy, pokud by se vrátila do Gazy, by mohla utrpět pouze tím, že by následovala izraelské jednotky, pokud by nebyla ustavena nějaká přechodná administrativa. I poté by bylo těžké vyhnout se tomu, aby nebyla charakterizována jako loutka Izraele. Pokud bude obyvatelům Gazy dovoleno zůstat, Izrael svou kontrolu nad enklávou určitě spíše posílí, než uvolní, a ta bude uzavřena ještě pevněji, aby se zabránilo dodávkám peněz nebo zbraní jakékoli frakci odporu v Gaze. Palestinská samospráva navíc nemusí dychtivě spěchat zpět do Gazy, zejména pokud zůstane politicky neklidná.

Scénář 2: Vliv islamistických extremistických skupin roste

Izraelský plán zničit Hamás (a pravděpodobně i v Gaze sídlící palestinské hnutí Islámský džihád a další menší islamistické milice) zanechá v již tak hluboce traumatizovaném regionu nebezpečné mocenské vakuum. Je nepravděpodobné, že by tuto prázdnotu zaplnila nějaká skupina nebo hnutí sympatizující s Izraelem. Palestinský hněv může docela dobře povzbudit růst většího extremismu. To by se mohlo projevit v nových formách nebo ve vzestupu popularity známějších skupin v Gaze tváří v tvář al-Kájdě nebo Islámskému státu.

Scénář 3: Izraelská okupace

Pokud, jak se očekává, IDF obsadí celou Gazu, bude to třetí taková operace od evakuace izraelských vojáků a osadníků v roce 2005. Návrat Gazy pod izraelskou vojenskou okupaci 18 let po stažení je myšlenka, která nemá prakticky žádnou podporu v Izraeli ani nikde jinde. Izrael touží uniknout z cyklu reakce na útok a odpověď, který je ekonomicky nákladný, vojensky náročný a politicky škodlivý.

Scénář 4: Návrat pod egyptskou kontrolu

V současné době má Egypt s Gazou co nejméně společného a často uzavírá svůj jediný hraniční přechod s enklávou. Navzdory tomu má Egypt dlouhou historii dominantní mocnosti v Gaze, která sahá až do faraonských dob, přes muslimskou dynastii Ajjúbovců až do éry středověkých mamlúků, než v 16. století přešel pod osmanskou nadvládu. Gaza byla v roce 1959 začleněna do Sjednocené arabské republiky (SAR) Gamala Abd al-Násira a až do roku 1967 jí vládl egyptský guvernér. Do té doby Egypt držel Gazu s 8. divizí egyptské armády, která byla vytvořena z palestinských branců a egyptských důstojníků. Izrael se zmocnil Gazy a Sinaje v šestidenní válce v roce 1967. Zatímco Sinajský poloostrov byl nakonec vrácen Egyptu, Gaza ne a zůstala pod izraelskou vojenskou okupací až do roku 2005.

Oficiálně Egypt nadále prosazuje nezávislý palestinský stát založený na hranicích, které existovaly před arabsko-izraelskou válkou v červnu 1967. Propalestinská shromáždění byla organizována pod záštitou strany Mustakbal Watan (Budoucnost vlasti) prezidenta al-Sisiho a řízena úředníky, o nichž se předpokládá, že jsou tajnou policií. Nepovolené protesty na podporu na káhirském náměstí Tahrír a v mešitě al-Azhar se však setkaly s bitím a masovým zatýkáním. Je jasné, že reakce Egypta na válku v Gaze se bude formovat ve vládních zasedacích místnostech, nikoli na ulici.

Hamás nemůže od Egypta očekávat žádnou pomoc, protože má úzké vazby na zakázané egyptské Muslimské bratrstvo. Podle názoru Káhiry je mnoho Gazanů nakaženo islámskou extremistickou ideologií a jsou podezřelí ze spolupráce s islamistickými bojovníky na Sinaji, kteří se nadále angažují ve 12 let trvajícím povstání. Egypt již hostí 9 milionů uprchlíků, většinou ze zemí Blízkého východu nebo Afriky. V Káhiře nepanuje žádná touha obnovit historickou kontrolu Egypta nad Gazou nebo jejími 2,2 miliony obyvatel. Taková okupace by Egypt přivedla do přímého kontaktu s izraelskými bezpečnostními silami v nestabilním sudu s prachem. Pět desetiletí míru s Izraelem prospělo Egyptu, který se potýká s mnoha dalšími problémy. Nicméně prezident al-Sisi jako významný vůdce arabského světa tvrdí, že v Gaze "stávající reakce překračuje právo Izraele na sebeobranu a mění se v kolektivní trest".

Káhira se také obává, že konflikt v Gaze odvádí mezinárodní pozornost od stále zuřícího konfliktu v sousedním Súdánu. Od dubna bylo v Súdánu zabito devět tisíc lidí, zatímco Egypt neochotně přijal více než 300 000 súdánských uprchlíků. Káhira se jen těžko vyrovnává s tlakem uprchlíků na svých jižních i severních hranicích a usiluje o větší mezinárodní intervenci, která by ukončila šest měsíců trvající válku v Súdánu.

Scénář 5: Vylidnění Gazy

Izrael používá kombinaci náletů a varování, aby donutil obyvatele Gazy přesunout se do jižní části enklávy, blízko egyptské hranice. To vedlo k obavám, že by se Izrael mohl pokusit vytlačit celou populaci Gazy přes hranici na egyptskou Sinaj. V souladu s tím prezident al-Sisi 18. října poznamenal, že kromě izraelské "přímé vojenské akce" proti Hamásu došlo k "pokusu donutit civilní obyvatelstvo, aby hledalo útočiště" v Egyptě. Na setkání s britským premiérem as-Sísí prohlásil: "Nesmíme dovolit exodus civilistů z Gazy na Sinaj, protože by to byla velmi nebezpečná záležitost..." Egyptský prezident dále varoval, že důsledky neschopnosti zastavit rostoucí spirálu násilí "přesahují právo na sebeobranu". V zoufalé snaze vyhnout se této vlně uprchlíků z Gazy al-Sisi navrhl, že by místo toho mohli být nasměrováni do řídce osídlené izraelské Negevské pouště.

Návrhy Západu, aby Egypt přijal více než milion uprchlíků z Gazy, rozzlobily egyptskou vládu, přičemž jeden vysoký představitel údajně řekl evropskému vyslanci: "Chcete, abychom přijali milion lidí? No, pošlu je do Evropy. Tolik vám záleží na lidských právech – no, berete si je".

Vůdce Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás se také obává trvalého vysídlení Gazanů a naznačuje, že by to představovalo "druhou Nakbu", s odkazem na vyhnání asi 750 000 Palestinců ze zemí v roce 1948. Ariel Kallner, poslanec Knesetu za izraelskou vládnoucí stranu Likud, vyzval k dalšímu vyhánění: "Právě teď jeden cíl: Nakba! Nakba, která zastíní Nakbu 48!". Další člen Likudu, Revital Gotliv, vyzval k použití jaderných zbraní ke zničení Gazy a k jejímu neobyvatelnému stavu: "Je čas políbit soudný den!". Tyto poznámky byly zopakovány ministrem kulturního dědictví Amichaiem Elijahuem ze strany Otzma Jehudit (koaličního partnera Likudu), který naznačil, že jaderný útok na Gazu je "jednou z možností" (i když později tvrdil, že mluvil "metaforicky"). Dále naznačil, že obyvatelé Gazy by mohli "jít do Irska" (Dublin kritizoval izraelskou ofenzívu v Gaze). Takové výzvy k vylidnění Gazy a trvalému vysídlení jejích obyvatel nepodporují evakuaci z cílových oblastí ani spolupráci s IDF.

Uniklý dokument z izraelského ministerstva zpravodajských služeb (popsaný jako "koncepční dokument") naznačuje "rozsáhlou migraci z válečných zón... je přirozeným a vyhledávaným výsledkem..." Mezi zeměmi, které jsou zmiňovány jako možné destinace pro masový exodus Gazanů, jsou Řecko, Španělsko a Kanada. Ta je však díky své "tolerantní imigrační politice" označena za nejlepší volbu.

Scénář 6: Zřízení mandátu OSN

Jedním z možných směrů pro Gazu po Hamásu je oživení mandátních území, jaká byla běžná na Blízkém východě a v Africe v období mezi 1. a 2. světovou válkou. Samotná Gaza byla v letech 1923 až 1948 pod britským mandátem Palestina. Pod záštitou Společnosti národů tyto mandáty obvykle zahrnovaly převod bývalých evropských kolonií nebo částí Osmanské říše pod kontrolu jiných evropských národů s cílem dovést tato území do stavu sebeurčení a nezávislosti. V praxi mandáty jednoduše udržovaly koloniální status pod novými pány, kteří nespěchali se zavedením samosprávy.

Za předpokladu, že takový mandát schválí Rada bezpečnosti OSN, což není nutně pravděpodobné, je návrat Gazy pod evropskou kontrolu pod mandátem OSN jednoduše nereálný. Byla by nutná široká mezinárodní účast, včetně masivní operace zahrnující mírové sbory, pomoci při rekonstrukci, lékařské a rozvojové pomoci a opravy infrastruktury. Bylo by obtížné zajistit pro takový program podporu všech těžce rozdělených členů stálé Rady bezpečnosti OSN. Vzhledem k tomu, že OSN je už tak přetížená a podfinancovaná (zejména pokud jde o humanitární pomoc), schválení mandátu OSN by bylo jen prvním krokem v dlouhém a obtížném procesu. Vůdce strany Jisra'el Bejtejnu Avigdor Lieberman (bývalý ministr obrany, ministr zahraničí a místopředseda vlády) navrhl, aby se OSN vzdala jakékoli pomoci Gaze a místo toho poslala pomoc Libyi, Súdánu a Sýrii.

Scénář 7: Okupace Ligou arabských států

Bylo navrženo, že některé arabské země přátelské k Izraeli (konkrétně Egypt, Jordánsko, Maroko, Bahrajn a Spojené arabské emiráty) by mohly získat mandát nad odzbrojenou Gazou. Izrael by určoval, "jak mohou mezinárodní síly operovat, jaké zbraně smí vlastnit a cokoli dalšího, co by ovlivnilo bezpečnostní potřeby židovského státu", čímž by se taková síla v podstatě stala jen o málo víc než izraelským proxy. Neexistuje však žádná sestava arabských zemí, které by byly připraveny a ochotny převzít odpovědnost za bojující Gazany žijící v troskách.

Některé z těchto dříve přátelských arabských států se také mohou den ode dne stávat méně přátelskými. Například devět zemí, včetně nejméně sedmi, které by se daly nazvat přátelskými k Izraeli, vydalo 26. října prohlášení, v němž napadá izraelské vedení konfliktu: "Právo na sebeobranu podle Charty OSN neospravedlňuje do očí bijící porušování humanitárního a mezinárodního práva." Dále odmítly jakýkoli pokus "jakýmkoli způsobem vysídlit palestinský lid z jeho země, protože to považovali za vážné porušení mezinárodního humanitárního práva a rovnající se válečnému zločinu". Liga arabských států, která nemá žádný společný vojenský mechanismus, dosud nevyjádřila žádný zájem o převzetí kontroly nad Gazou.

Scénář 8: Přežití/oživení Hamásu

V politice, která se zrodila spíše z hněvu než z proveditelnosti, si Izrael stanovil nemožný úkol zlikvidovat každou stopu Hamásu, který má jak politické, tak ozbrojené křídlo. Pokud nedojde k zabití nebo vyhnání všech obyvatel Gazy, ukáže se, že je to nemožné. Část problému tkví v tom, že Hamás dosáhl úspěchů při eliminaci vnitřních hrozeb pro svou vládu, takže Gazanům zbývá jen málo politických alternativ. Vzhledem k hlubokým kořenům v Gaze existuje velká šance, že Hamás současné kolo bojů přežije, i když tak učiní v mírně odlišné podobě nebo pod jiným názvem.

Závěr

Izrael považuje Gazu za nezávislý palestinský stát od stažení v roce 2005, a proto je pravděpodobné, že po dokončení vojenských operací zřekne odpovědnosti za toto území. Jak nedávno prohlásili dva veteráni izraelských zpravodajských služeb: "Musí být jasné, že ani rekonstrukce Gazy, ani péče o zdraví, hygienu nebo vysídlení obyvatel nejsou odpovědností Izraele". Izraelský ministr obrany Yoav Gallant rovněž trvá na tom, že závěrečná fáze probíhajícího izraelského útoku na Gazu bude zahrnovat "odstranění izraelské odpovědnosti za každodenní život v pásmu Gazy".

Nevyhnutelně se objeví výzvy od takzvaných "pokrokových" frakcí na Západě, aby byla umožněna masová migrace Gazanů do západních zemí, což by mohlo získat podporu od některých izraelských vůdců, kteří touží skoncovat s Palestinci. Republikánští prezidentští kandidáti a další však již požadují, aby byl Palestincům zakázán vstup do Spojených států.

Vzhledem k tomu, že ve hře je tolik proměnných, jedna věc ohledně budoucnosti Gazy je stále jasná – lidé, kteří do ní nebudou mít co mluvit, jsou samotní obyvatelé Gazy.

Zdroj v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
2301

Diskuse

Obsah vydání | 24. 11. 2023